Koncem minulého roku uplynulo sto let, kdy se se zrodem Československa spojili také čeští a slovenští sociální demokraté, takže vznikla Československá sociálně demokratická strana dělnická (ČSDSD). Ta hned příští rok obsadila post předsedy vlády svým vůdcem Vlastimilem Tusarem a v roce následujícím (na jaře 1920) jasně vyhrála volby. Jenže kde je Československo a kde společná socdemokracie! Její potomci si žijí vlastní životy.

Zatímco sesterský Směr si nevede nijak špatně, Česká strana sociálně demokratická (ČSSD) směr načisto ztratila. Její konkurence funguje náramně kvalitně, až zdrcujícím způsobem. Hlavně koaliční (!) hnutí ANO 2011. Partaj je hluboce demoralizovaná, ochromená a její předáci, místo aby napřeli všechny své chabé síly k obnově životaschopnosti zbytkových struktur, zápasí o ubohé zbytky moci. I co, vždyť oni ministerské, poslanecké či jiné výslužky od premiéra Andreje Babiše mají, tak co by si hlavy lámali. S řadovým členstvem, se členy „vnější strany“; ovšem najmě s obyvateli vůbec, kteřížto si leckdy ani neuvědomují, co se s nimi stane, bude-li nutno začít stavět domácí levici odznovu.

Projevem trapných půtek o prebendy či sinekury bylo i rázné odmítnutí návratu Jiřího Paroubka. O něm si můžeme myslit leccos, ale krom Miloše Zemana to byl jediný obratný vůdce strany. Ostatně ČSSD již jednou zachránil. Leč Sobotkovi „sirotci“, stěžejní strůjci hrozivého propadu, (ne)mají svou hlavu. Jednou provedli, byť neuvěřitelně nepromyšleným způsobem, čistku, tudíž všecko musí běžet v jejich režii. Ač by šlo o smrt sto čtyřicet let existující strany.

Proto také nenaslouchali rozumným radám, aby buď nominovali do stávajícího kabinetu mimořádně (mediálně) zdatné lidi, anebo aby koalici s multimiliardářovou politickou divizí odmítli. Restaurovali se v opozici. Tak to přece učinila jiná bývalá „státostrana“ - pravicová ODS. Její vedení profesora politologie Fialy sice dvakrát šikovné není, ale má trpělivost. Trpělivost opakovat bezobsažné fráze, ostříhat se finančních skandálů (k nimž ostatně nemá ani tolik příležitostí) a čekat, až občanstvo zapomene na její dřívější masové machinace.

Zato sociální demokraté na to jdou „od lesa“. Také čekají, ale že do děje vstoupí zázrak, na politické pódium se snese deux ex machina. S velkou pravděpodobností čekají marně. Březnový sjezd nemůže nic vyřešit, protože na čele zoufale chybí vůdčí osobnosti, chybí politický esprit, chybějí prostředky. Chybí všechno. Zvítězili hloupí a bezbarví kariéristé, kteří pořád mluvili o slušnosti v politice, jíž zakrývali svůj egoismus, neschopnost a likvidování všeho, co je nějak přesahuje. Doteď je tato úroveň patrná, když oni sami, či jejich posluhové zkoušejí bez ostychu okřikovat dlouholeté vnitřní kritiky, nebo dokonce vyzývat redakce, aby jejich články nezveřejňovaly.

Nemaluji čerta na zeď, čeští sociáldemokraté jsou tam, kde jsou. Ve špatnou dobu na špatném místě, ve špatné kondici. Bohužel nedokázali zareagovat na širší politické změny ve světě a v domácím prostředí se zbytečně nechali vyšachovat způsobem, pro nějž obtížně nacházím slova. Neřešené potíže se vrstvily jako pořád víc stlačovaná třaskavina, jež nakonec o to intenzivněji explodovala na malém prostoru.

Půvabně proto vyznívají dávná slova prognostika Miloše Zemana, který spolustraníky vyzýval k absorbování nejschopnějších komunistů, jež v KSČM zůstali. Mluvil o vymření myšlenkově věrných pohrobků KSČ coby přeživších se dinosaurů. S trochou sarkastické obrazotvornosti to nicméně po letech vypadá, že po dopadu „slovenského“ meteoritu Babiše mohou „globální ochlazení“ v Poslanecké sněmovně přežít spíš oni. Nezadlužení, semknutí. A jestliže už, tak kolem nich že se může formovat příští levice. Nová partaj, po níž naštvaní levicoví intelektuálové roky volají.


Komentář je obdobou textu zveřejněného slovenským deníkem Pravda