Achillova pata sociálních demokratů
Minulý pátek a sobotu se uskutečnil sjezd ČSSD v hradecké Střelnici. Pokus o jakési „opáčko“ loňského sjezdu tamtéž, který vyzníval spíše jako pohřební litanie. Smuteční píseň, při níž si škodolibě zaskotačil prezident Miloš Zeman. Muž, jenž přitom již v roce 2006 napsal: „Všechno, co jsem chtěl ve svém životě udělat, jsem udělal a všechno, co jsem chtěl říci, jsem řekl.“
Tentokráte byl jeho projev v Hradci Králové daleko vstřícnější než minule a i díky tomu dopadl pokus prezentovat sociáldemokracii jako partaj, která se konečně odrazila od dna, relativně úspěšně. Byť je patrné, že v zásadě šlo výhradně o nebývale koncentrovaný projev základního pudu sebezáchovy, jenž v životě „oranžových“ dlouho, předlouho chyběl. Nyní, když se konečně objevilo jakési memento mori, přidalo se také obyčejné mediální štěstí – ten týden se totiž v české politice nic významnějšího nestalo!
Výsledky předchozích politických zoufalostí Lidového domu vytvořily zajímavý paradox: sociální demokracie je vládní silou, ale na druhou stranu o ní v českých luzích a hájích příliš neslýcháme. Pro řadu (levicových) voličů proto doslova přestala být tématem. A pokud už jím zůstala, tak nikoliv díky strhujícím politickým výkonům předsedy Jana Hamáčka, jenž ponejvíce proslul výroky hodnými chytré horákyně. Povýtce se tak stalo díky lidem, kteří ve vedení strany až do víkendu chyběli. Míním zejména hyperaktivní ministryni práce a sociálních věcí Janu Maláčovou, jež po období zjevné nejistoty ve vysokém úřadu chytila slinu a začíná slynout novinářsky vděčnými nápady.
Pozornost sdělovacích prostředků si získala též formální hlava Černínského paláce, poněkud křečovitý Tomáš Petříček. Dokud nevyjádřil neuvěřitelný názor, že oslava banderovců (z velké části kolaborantů nebo těžkých válečných zločinců) je vnitřní záležitost Ukrajiny, byl přitom téměř neviditelný. Skandální mínění, co je urážkou nespočtu bestiálně povražděných obětí, zkusil vzápětí relativizovat. A jelikož bohužel žijeme v atmosféře, jíž formuje ideologicko-strategický předsudek, že kdo je proti Moskvě, je á priori „náš“, prošlo mu to vcelku hladce. Vzápětí navíc odvedl pozornost k syrským válečným sirotkům, a zejména ke svým údajným zásluhám o česko-americké vztahy. Což bylo zároveň určité všimné - pokus usmířit si Miloše Zemana, o němž se vědělo, že přijede na volební sjezd.
Ministr zahraničí, jenž to nemá na Pražském hradě tak úplně nejlepší, což bylo koneckonců rovněž patrné z následného prezidentova proslovu, a vysloveně nejde pod nos „polokoaliční“ KSČM, se vůbec začal poslední dobou chovat nápadně. Dokonce přistoupil k jednoznačně nejráznějšímu kroku své politické kariéry. Spojil vlastní ne/zvolení místopředsedou sociáldemokracie s pozicí zaminira. Pohnutky k nečekaně radiálnímu kroku, jakož i k nevídané verbální bojovnosti proti předsedovi ANO, byly nasnadě. Za prvé to vypadalo přitažlivě pro kamery, žurnalisté to zkrátka rádi. Za druhé – a zejména – jeho „loutkovodičům“ v pozadí velmi záleželo, aby „marioneta“ zaujala onu stranickou pozici a působila v ní dobře. Výrazně. Krom jiného proto, neboť po květnových eurovolbách lze očekávat prudký pokles počtu členů ČSSD v Evropském parlamentu a tím pádem úbytek výnosných míst v Bruselu. Tam se přitom (nejen) z Lidového domu vždy odkládali „zasloužilí“; tak byl kupříkladu vyslán reprezentovat naši vlast k uzoufání neschopný Vladimír Špidla, když se ho strana potřebovala zbavit. Takovýchto výnosných prebend ovšem nebývá nikdy nazbyt a speciálně ne, škobrtají-li pravidelně „oranžoví“ o hranici zvolitelnosti.
Česká strana sociálně demokratická totiž před lety ztratila cestu, překročila bludný kořen a z někdejších třiceti procent „Miroslavovy země“ spadla do nějakých sedmi procent „Půlnočního království“. Od té doby se hledá. Cíl představit mladé tváře jako stafáž starých figur znamená alespoň nějaký pokus. Ostatně třeba zmíněná ministryně Maláčová, přes zlehčování pravicí, která jí hanlivě přezdívá „Venezuela“, se zdá být schopnou postavou...
Hlavní je ale něco jiného. Změna ve způsobu řízení strany, k němuž byl dán Hamáčkovi nebývale silný mandát osmdesáti šesti procent. V podstatě se z něj stal, v nadsázce řečeno, něco jako římský diktátor, vládce zvolený pro dobu krize. Uvidíme, zda možností své stranické kliky a změněných stanov efektivně využije. Doposud se totiž snažil nikoho si nenazlobit, vstřícná gesta vysílal všemi směry. Kam jen to šlo. Ba dokonce Jiřího Paroubka, připomeňme si, chtěl získat pro spolupráci. Mělo by to mimochodem smysl – ČSSD už jednou zachránil a jako jedna z mála známých osobností domácí levice je schopen věcné, racionální politické analýzy. Toho, co v podstatě zcela postrádal Sobotka a jeho pohrobci v dosavadním širším vedení strany. O návratu expředsedova „samoděržavného“ ega proto nechtěla tahle stranická oligarchie ani slyšet. Ani kdyby to mělo nejstarší českou stranu stát krk. Důsledkem sobeckého přístupu dlouholeté věrchušky je proto další zajímavý paradox – její odstavení staronovým předsedou Hamáčkem, který už předtím využil neobratnosti platformy „Zachraňme ČSSD“.
Aby těch zvláštností vývoje nebylo dost, de facto ho v reformátorském snažení podpořil také faktický zakladatel strany Zeman, jenž potlačil přirozenou touhu láteřit a vyřizovat si účty. Koneckonců se do vedení nehlásil téměř nikdo, na koho by měl spadeno. Přičemž také prezident pravděpodobně pocítil potřebu bránit se premiérově koncepci moci, opírající se o budování všelidové strany.
Zápas o přežití ČSSD teď fakticky teprve začíná. Riziko propadu do zapomnění se pořád vznáší nad vnitřně prohnilou a zadluženou organizací s klesající členskou základnou (loňského roku to nebylo ani sedmnáct tisíc straníků) jako Damoklův meč. Udělala kdysi chybu, že vstoupila do koalice s Babišem a nyní z ní již vystoupit nemůže. Kdyby ano, prohrála by zbytek svých chatrných nadějí. Reálné politické bytí či nebytí dědiců hrdé tradice nyní odvisne prvořadě od toho, zda budou schopni působit jednotně a zda dokáží veřejnosti předložit nový nosný program. Jak už to ostatně ještě v Hradci naznačil čerstvý statutární místopředseda Onderka.
Nový program ale není nikdy žádná maličkost. A u České strany sociálně demokratické je to již hezkou řádku let problém. Či lépe řečeno – když už jsme u antických příměrů – její Achillova pata!
Článek je obdobou textu zveřejněného Českou pozicí
Tentokráte byl jeho projev v Hradci Králové daleko vstřícnější než minule a i díky tomu dopadl pokus prezentovat sociáldemokracii jako partaj, která se konečně odrazila od dna, relativně úspěšně. Byť je patrné, že v zásadě šlo výhradně o nebývale koncentrovaný projev základního pudu sebezáchovy, jenž v životě „oranžových“ dlouho, předlouho chyběl. Nyní, když se konečně objevilo jakési memento mori, přidalo se také obyčejné mediální štěstí – ten týden se totiž v české politice nic významnějšího nestalo!
Výsledky předchozích politických zoufalostí Lidového domu vytvořily zajímavý paradox: sociální demokracie je vládní silou, ale na druhou stranu o ní v českých luzích a hájích příliš neslýcháme. Pro řadu (levicových) voličů proto doslova přestala být tématem. A pokud už jím zůstala, tak nikoliv díky strhujícím politickým výkonům předsedy Jana Hamáčka, jenž ponejvíce proslul výroky hodnými chytré horákyně. Povýtce se tak stalo díky lidem, kteří ve vedení strany až do víkendu chyběli. Míním zejména hyperaktivní ministryni práce a sociálních věcí Janu Maláčovou, jež po období zjevné nejistoty ve vysokém úřadu chytila slinu a začíná slynout novinářsky vděčnými nápady.
Pozornost sdělovacích prostředků si získala též formální hlava Černínského paláce, poněkud křečovitý Tomáš Petříček. Dokud nevyjádřil neuvěřitelný názor, že oslava banderovců (z velké části kolaborantů nebo těžkých válečných zločinců) je vnitřní záležitost Ukrajiny, byl přitom téměř neviditelný. Skandální mínění, co je urážkou nespočtu bestiálně povražděných obětí, zkusil vzápětí relativizovat. A jelikož bohužel žijeme v atmosféře, jíž formuje ideologicko-strategický předsudek, že kdo je proti Moskvě, je á priori „náš“, prošlo mu to vcelku hladce. Vzápětí navíc odvedl pozornost k syrským válečným sirotkům, a zejména ke svým údajným zásluhám o česko-americké vztahy. Což bylo zároveň určité všimné - pokus usmířit si Miloše Zemana, o němž se vědělo, že přijede na volební sjezd.
Ministr zahraničí, jenž to nemá na Pražském hradě tak úplně nejlepší, což bylo koneckonců rovněž patrné z následného prezidentova proslovu, a vysloveně nejde pod nos „polokoaliční“ KSČM, se vůbec začal poslední dobou chovat nápadně. Dokonce přistoupil k jednoznačně nejráznějšímu kroku své politické kariéry. Spojil vlastní ne/zvolení místopředsedou sociáldemokracie s pozicí zaminira. Pohnutky k nečekaně radiálnímu kroku, jakož i k nevídané verbální bojovnosti proti předsedovi ANO, byly nasnadě. Za prvé to vypadalo přitažlivě pro kamery, žurnalisté to zkrátka rádi. Za druhé – a zejména – jeho „loutkovodičům“ v pozadí velmi záleželo, aby „marioneta“ zaujala onu stranickou pozici a působila v ní dobře. Výrazně. Krom jiného proto, neboť po květnových eurovolbách lze očekávat prudký pokles počtu členů ČSSD v Evropském parlamentu a tím pádem úbytek výnosných míst v Bruselu. Tam se přitom (nejen) z Lidového domu vždy odkládali „zasloužilí“; tak byl kupříkladu vyslán reprezentovat naši vlast k uzoufání neschopný Vladimír Špidla, když se ho strana potřebovala zbavit. Takovýchto výnosných prebend ovšem nebývá nikdy nazbyt a speciálně ne, škobrtají-li pravidelně „oranžoví“ o hranici zvolitelnosti.
Česká strana sociálně demokratická totiž před lety ztratila cestu, překročila bludný kořen a z někdejších třiceti procent „Miroslavovy země“ spadla do nějakých sedmi procent „Půlnočního království“. Od té doby se hledá. Cíl představit mladé tváře jako stafáž starých figur znamená alespoň nějaký pokus. Ostatně třeba zmíněná ministryně Maláčová, přes zlehčování pravicí, která jí hanlivě přezdívá „Venezuela“, se zdá být schopnou postavou...
Hlavní je ale něco jiného. Změna ve způsobu řízení strany, k němuž byl dán Hamáčkovi nebývale silný mandát osmdesáti šesti procent. V podstatě se z něj stal, v nadsázce řečeno, něco jako římský diktátor, vládce zvolený pro dobu krize. Uvidíme, zda možností své stranické kliky a změněných stanov efektivně využije. Doposud se totiž snažil nikoho si nenazlobit, vstřícná gesta vysílal všemi směry. Kam jen to šlo. Ba dokonce Jiřího Paroubka, připomeňme si, chtěl získat pro spolupráci. Mělo by to mimochodem smysl – ČSSD už jednou zachránil a jako jedna z mála známých osobností domácí levice je schopen věcné, racionální politické analýzy. Toho, co v podstatě zcela postrádal Sobotka a jeho pohrobci v dosavadním širším vedení strany. O návratu expředsedova „samoděržavného“ ega proto nechtěla tahle stranická oligarchie ani slyšet. Ani kdyby to mělo nejstarší českou stranu stát krk. Důsledkem sobeckého přístupu dlouholeté věrchušky je proto další zajímavý paradox – její odstavení staronovým předsedou Hamáčkem, který už předtím využil neobratnosti platformy „Zachraňme ČSSD“.
Aby těch zvláštností vývoje nebylo dost, de facto ho v reformátorském snažení podpořil také faktický zakladatel strany Zeman, jenž potlačil přirozenou touhu láteřit a vyřizovat si účty. Koneckonců se do vedení nehlásil téměř nikdo, na koho by měl spadeno. Přičemž také prezident pravděpodobně pocítil potřebu bránit se premiérově koncepci moci, opírající se o budování všelidové strany.
Zápas o přežití ČSSD teď fakticky teprve začíná. Riziko propadu do zapomnění se pořád vznáší nad vnitřně prohnilou a zadluženou organizací s klesající členskou základnou (loňského roku to nebylo ani sedmnáct tisíc straníků) jako Damoklův meč. Udělala kdysi chybu, že vstoupila do koalice s Babišem a nyní z ní již vystoupit nemůže. Kdyby ano, prohrála by zbytek svých chatrných nadějí. Reálné politické bytí či nebytí dědiců hrdé tradice nyní odvisne prvořadě od toho, zda budou schopni působit jednotně a zda dokáží veřejnosti předložit nový nosný program. Jak už to ostatně ještě v Hradci naznačil čerstvý statutární místopředseda Onderka.
Nový program ale není nikdy žádná maličkost. A u České strany sociálně demokratické je to již hezkou řádku let problém. Či lépe řečeno – když už jsme u antických příměrů – její Achillova pata!
Článek je obdobou textu zveřejněného Českou pozicí