Zastaňme se Irů!
Irské odmítnutí lisabonské smlouvy je některými médii prezentováno téměř jako celoevropská zrada, která povede nutně ke krizi. Stejný problém mají někteří naši političtí představitelé s tím, že tento dokument poslal náš senát k přezkoumání Ústavnímu soudu. Najednou má opozice v rukávu spoustu silných slov o tom, že jde o pouhé oddalování podpisu, kličky, zbytečné prodlužování, politickou nezodpovědnost a podobně.
Irsko jako jediná země EU hlasovalo o přijetí lisabonské smlouvy v referendu a jeho odpověď není tedy volbou anonymních úředníků, ale zcela konkrétních obyvatel, kteří vyjádřili svůj názor. Ačkoli se z hlediska velikosti neřadí Irsko k nejvýznamnějším a největším členům EU, jeho odmítnutí je stejně tak důležité a platné jako francouzské a nizozemské ne, které zaznělo v roce 2005 při schvalování textu evropské ústavy.
Irové si mimo jiné stěžovali, že text lisabonské smlouvy je málo srozumitelný, z valné části je stejný jako odmítnutá evropská ústava, omezuje pravomoci jednotlivých národních vlád a parlamentů, a znevýhodňuje střední země, ke kterým se Irsko řadí.
A to je také to, co máme s Iry společného. Ačkoli jsme velikostí malá země a navíc jsme v Evropské unii nováčky, nemusíme jen proto ochotně a bez jakýchkoli připomínek schválit všechno, co před nás EU položí. Ano, samozřejmě nemůžeme pouze natahovat ruce, požadovat peníze z jejích fondů a zároveň se chovat k evropským strukturám nezodpovědně. To však rozhodně neznamená, že bychom mohli přijmout dokument, který by byl v rozporu s naší ústavou jen proto, že je jeho autorem EU.
Proto se také lisabonská smlouva ocitla u Ústavního soudu. Nejde o žádné kličky odsouvající její přijetí, ale o zcela přirozený a logický krok, jehož úkolem je ochrana naší země. Jde zároveň o důkaz, že máme právo volby. Můžeme si vybrat, jestli se postavíme po bok Irů, nebo budeme souhlasit se zeměmi, které už smlouvu podpořily.
Irští přívrženci smlouvy tvrdili, že pokud bude odpověď negativní, ocitne se země v izolaci a odradí investory. Odpůrci naopak upozorňovali na to, že se jedná o pět set stran nesrozumitelného textu plného odkazů, dodatků a změny v předchozích smlouvách o EU. Navíc když před třemi lety odmítli evropskou ústavu Francouzi a Nizozemci, jejich země to nijak neohrozilo ani nepoznamenalo.
Ačkoli se u nás o lisabonské smlouvě nebude jednat v referendu, ale bude ji nejspíš schvalovat parlament, jejím projednáním u Ústavního soudu dáváme najevo zodpovědný přístup. Vzhledem k našemu nadcházejícímu předsednictví jde o jistě cenný postoj. Už proto, že Česko mělo být první předsednickou zemí, která by měla společenství řídit podle nové smlouvy. Máme tak šanci ovlivnit její případnou aplikaci a bylo by skutečně trapné, kdybychom až coby předsedající země zjistili, že ratifikace je ve skutečnosti neplatná, protože odporuje naší vlastní ústavě.
Irsko jako jediná země EU hlasovalo o přijetí lisabonské smlouvy v referendu a jeho odpověď není tedy volbou anonymních úředníků, ale zcela konkrétních obyvatel, kteří vyjádřili svůj názor. Ačkoli se z hlediska velikosti neřadí Irsko k nejvýznamnějším a největším členům EU, jeho odmítnutí je stejně tak důležité a platné jako francouzské a nizozemské ne, které zaznělo v roce 2005 při schvalování textu evropské ústavy.
Irové si mimo jiné stěžovali, že text lisabonské smlouvy je málo srozumitelný, z valné části je stejný jako odmítnutá evropská ústava, omezuje pravomoci jednotlivých národních vlád a parlamentů, a znevýhodňuje střední země, ke kterým se Irsko řadí.
A to je také to, co máme s Iry společného. Ačkoli jsme velikostí malá země a navíc jsme v Evropské unii nováčky, nemusíme jen proto ochotně a bez jakýchkoli připomínek schválit všechno, co před nás EU položí. Ano, samozřejmě nemůžeme pouze natahovat ruce, požadovat peníze z jejích fondů a zároveň se chovat k evropským strukturám nezodpovědně. To však rozhodně neznamená, že bychom mohli přijmout dokument, který by byl v rozporu s naší ústavou jen proto, že je jeho autorem EU.
Proto se také lisabonská smlouva ocitla u Ústavního soudu. Nejde o žádné kličky odsouvající její přijetí, ale o zcela přirozený a logický krok, jehož úkolem je ochrana naší země. Jde zároveň o důkaz, že máme právo volby. Můžeme si vybrat, jestli se postavíme po bok Irů, nebo budeme souhlasit se zeměmi, které už smlouvu podpořily.
Irští přívrženci smlouvy tvrdili, že pokud bude odpověď negativní, ocitne se země v izolaci a odradí investory. Odpůrci naopak upozorňovali na to, že se jedná o pět set stran nesrozumitelného textu plného odkazů, dodatků a změny v předchozích smlouvách o EU. Navíc když před třemi lety odmítli evropskou ústavu Francouzi a Nizozemci, jejich země to nijak neohrozilo ani nepoznamenalo.
Ačkoli se u nás o lisabonské smlouvě nebude jednat v referendu, ale bude ji nejspíš schvalovat parlament, jejím projednáním u Ústavního soudu dáváme najevo zodpovědný přístup. Vzhledem k našemu nadcházejícímu předsednictví jde o jistě cenný postoj. Už proto, že Česko mělo být první předsednickou zemí, která by měla společenství řídit podle nové smlouvy. Máme tak šanci ovlivnit její případnou aplikaci a bylo by skutečně trapné, kdybychom až coby předsedající země zjistili, že ratifikace je ve skutečnosti neplatná, protože odporuje naší vlastní ústavě.