Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker a český premiér Bohuslav Sobotka ve společném prohlášení v červnu 2017 uvedli, že „Evropa musí vzít svou obranu do svých rukou“. Již dříve se oba přihlásili k myšlence společné evropské armády. Dnes k tomu dodávají, že základem evropské obrany zůstane NATO. Pokud tomu moc nerozumíte, nejste sami.


Bez odhodlání a munice

Máloco je dnes pro Evropu důležitější než obrana a bezpečnost. Jenže právě zde jsou myšlenky evropských "vůdců" nejvíce zmatené. A proklamace a přání jsou v hlubokém rozporu s činy a realitou.

Filozof Karl R. Popper ve známém interview pro týdeník Spiegel v dubnu 1992 řekl, že se "nesmíme zaleknout toho, že povedeme kvůli míru válku". „Je to smutné, ale musíme to udělat, chceme-li náš svět zachránit. Odhodlanost tu má rozhodující význam.“ Popperova slova mají obecnou platnost. Svět není jen dobrý a Evropa není obklopena bezpečnými zeměmi. Dnes jsme přímo uprostřed konfliktu s radikálním islamismem, který svou válku převedl i do ulic evropských měst. Jak říkal už tehdy Popper, „postupovat pacifisticky v překonaném smyslu tohoto slova by bylo absurdní. Musíme za mír vést války“.

Evropským zemím se ale odhodlanosti nedostává a vést válku kvůli míru nejsou schopny. Nepřítel je před branami, dokonce svého trojského koně už umístil uvnitř. Přitom je k poražení. Stačí se ale podívat, jak to vypadá v Sýrii nebo vůbec na Blízkém východě a v severní Africe, abychom pochopili bezradnost Evropy a prázdnotu proklamací.

Situaci nejlépe dokresluje málo připomínaný příběh. V roce 2011 se evropské státy zapojily do bombardování Libye. To byla ovšem vojenská akce bez cíle a z hlediska obrany Evropy nesmyslná, ale to v tuto chvíli není důležité. Když už to udělaly, ukázalo se, jak málo jsou na válku připraveny. Letadel bylo nasazeno poskrovnu, ale hlavně po čase došla munice. Francouzi a další evropské státy neměli dostatek laserově naváděných bomb. Americký bezpečnostní expert John E. Pike k tomu ironicky poznamenal, že to vypadá, že Evropané „chtějí používat svoje vzdušné síly jen při leteckých přehlídkách“.


Obranné déja vu

Zůstaňme ale doma. Představitelé vládních stran v čele s premiérem Sobotkou a předsedou Babišem se v posledních měsících předhánějí v ujišťování o důležitosti obrany. Jaká je skutečnost? V rámci i tak neuspokojivých evropských výdajů na obranu je Česká republika na chvostu. V roce 2016 činil podíl obranných výdajů na HDP pouhé 1,01 procenta. Pro srovnání, deset let před tím, v roce 2006, to bylo 1,72 procenta. S ohledem na pokles v posledních letech jsme čtvrtí nejhorší mezi státy NATO, a pokud jde o podíl investic, pak dokonce třetí nejhorší. I těch málo peněz, které do obrany jdou, nedokáže ministerstvo obrany vedené Martinem Stropnickým vyčerpat, dva roky po sobě zůstaly neutraceny zhruba čtyři miliardy. Je potřeba k těmto číslům ještě něco dodat? Nebo si vážně někdo myslí, že lze mít účinnou obranu bez zbraní a výbavy?

Připojme ještě jeden příběh. Jednoho listopadového dne roku 1988 vyjely čtyři obrněné transportéry 104. motostřeleckého pluku z Tachova na několik desítek kilometrů vzdálenou střelnici. Na místo dojel jeden, ostatní tři vozidla typu OT 64 uvázla kvůli technickým závadám na cestě. Poslednímu zbylému vozu ale nefungoval velkorážní kulomet, takže střílet mohl pouze z lehkého. Bylo to ovšem stejně zbytečné, protože na zastaralých vysílačkách se nepodařilo navázat spojení mezi obrněným transportérem a velitelskou věží. (Svědek je k dispozici.) Československá armáda byla ovšem podle všech tehdejších proklamací a hesel skvěle připravena na boj s "imperialismem" a na "obranu míru".

Přestože jsme u nás svědky návratu socialismu v různých nápadných i nenápadných podobách, návratu takových situací bych se dožít nechtěl. Nemůžeme připustit, aby naše profesionální armáda nebyla dostatečně vybavena, moderně vyzbrojena a nebyla připravena jen proto, že na obranu neposkytneme odpovídající peníze a nevyužijeme je efektivně.


Jak uchovat mír

O obranu se musíme starat ne proto, že to po nás někdo chce. Závazky se mají plnit, ale ani to není nejsilnější důvod. Ten se odvozuje od toho, že je to v našem vlastním zájmu. První americký prezident George Washington v lednu 1790 prohlásil, že „být připraven na válku je nejúčinnější způsob, jak uchovat mír“. Platí to stejně na začátku 21. století. Nejen pro Ameriku, ale i pro Českou republiku.

Naše historicky nejistá bezpečnostní pozice ve středu Evropy je nyní výhodnou, jsme-li součástí obranné aliance, která má dost síly na to, aby nikoho nenapadlo ohrožovat její členy. Myšlenka, že nepotřebujeme kvalitní armádu, je stejně nebezpečná, jako že nepotřebujeme NATO. Málokdo sice něco takového přímo vysloví, ale všichni, kdo spřádají sny o evropské armádě, a přitom nedokážou financovat ani tu svoji, ji vlastně zastávají.

Nebráním nikomu, aby snil o evropské obraně či dokonce společné armádě. Jen by měl nejprve splnit, k čemu se zavázal, a chovat se odpovědně. Není tak složité dosáhnout toho, abychom v dohledné době dávali na obranu slíbená dvě procenta HDP. Složité je to jen pro toho, kdo význam obrany nevidí, naší schopnosti a potřebě se bránit nevěří a svou bezpečnostní politiku staví jen na bezobsažných frázích.


Publikováno v Lidových novinách 29. 6. 2017