S blížící se konečnou podobou dotačních programů pro zemědělce a rozvoj venkova přibývá důraznějších, obvykle negativních posudků na to, jak hodlá současné vedení ministerstva zemědělství a jeho úředníci evropské i naše peníze na tyto účely utratit. Počet kritiků, kteří přitom skutečně detailně pohlédl „do střev“ složitého spektra několikrát aktualizovaných programů, ale nebude velký. A podle toho to také vypadá.

V kritikách všeho druhu se navíc našinec nemůže prakticky vyznat. Na větě totiž neexistuje zřejmě složitější systém dotací a podpor, než jaký vytvořila Společná zemědělská politika EU (SZP). Některé dotace jsou vztaženy pouze na obdělávané hektary, jiné ale k těmto dotacím přidávají bonusy v podobě „agroenvironmentálních opatření,“ jiné přidávají peníze „znevýhodněným oblastem“, další peníze proudí na celé spektrum programů určených na rozvoj venkova, existují ale i komoditní dotace, dotace na podporu aktivit občanů v regionech, a tak dále, a tak dále.

V rámci tohoto složitého systému se pak bojuje o peníze v rámci zcela protichůdných zájmů zemědělských organizací, ale i v rámci teritorií, přičemž rozdílné potřeby a priority mají zemědělci produkující hospodářské plodiny oproti zemědělcům chovající hospodářská zvířata, zemědělci v podhorských oblastech oproti zemědělcům v nížinách a v takzvaných produkčních oblastech, ekologičtí zemědělci a konvenční zemědělci, menší subjekty na bázi rodinných farem či větší podnikatelské subjekty. Za tohoto stavu platí v zásadě jediná obecná pravda: Není (a nebude) v ČR ministr zemědělství ten, který by se zavděčil zemědělcům všem.

Jakékoli řešení struktury dotačních programů tak je a bude více či méně životaschopným kompromisem, a takové řešení zvolilo také stávající vedení ministerstva pod ministrem Marianem Jurečkou. V té zcela nejobecnější rovině lze přitom konstatovat, že zvolené řešení v zásadě konzervuje současný stav s určitými kosmetickými úpravami pozitivním směrem. Důležité ale je, že členské země EU (tedy i ČR) mají v rámci stávajícího období SZP do roku 2017 nárok na opravu některých dotačních programů v případě, že se neprokáže jejich předpokládaná účelnost, a to v roce 2017. A nějaké opravy zřejmě budou muset být.

V zásadě lze ale říci, že struktura programů navržených úředníky ministerstva zemědělství není „zas takový průšvih,“ jaký by mohl v pojetí zemědělství v naší zemi nastat. Systém sice skutečně nahrává spíše větším průmyslovým podnikům, na druhou stranu je třeba vnímat, že takové podniky vytvářejí zhruba 80 procent zemědělského HDP. Jedinou opravdu systémovou ztrátu kytičky ale přece jen zacílení dotací v souboji mezi „malými“ a „velkými“ představuje. Jde o odmítnutí takzvaného principu redistribuce, která umožňuje vyplatit zemědělcům při platbách na plochu na prvních 89 hektarů vyšší dotace. Je nicméně třeba zdůraznit, že vyšší dotace by čerpaly na zmíněných prvních 89 hektarů všechny zemědělské podniky – i ty velké, takže by nikdo nebyl diskriminován, i když by se průměrná dotace na hektar u velkých podniků díky vyšší ploše obdělávané půdy samozřejmě více „naředila“. Podstatný je ale signál, který odmítnutí redistribuce vysílá, přičemž zdaleka nejde jen o podporu menších farem. Jde totiž také o to, že různé speciální plodiny, jako je ovoce, zelenina či chmel, se převážně pěstují na menších výměrách, a vyšší dotace na první hektary by tak byla podporou produkce, o níž všichni tvrdí, že je třeba stávající nevyhovující situaci změnit a nabídnout pro domácí trh vyšší podíl příslušných tuzemských komodit. Na stejný účel lze samozřejmě směrovat i jiné programy, role redistribuce je ale v zásadě multifunkční. Preferuje menší podniky, speciální plodiny a navíc je v souladu se strukturou podpor obvyklých v zemích EU, například v sousedním Německu. Právě z něj by mělo naše zemědělství čerpat největší inspiraci, už proto, že je to sousední země, se kterou má ČR největší obrat vzájemné obchodní výměny. I proto by měla být struktura podpor hodně podobná, aby jedna či druhá strana neměla nějakou konkurenční, a přitom administrativně založenou výhodu.