Nejen naším národním zvykem je řešit léty kumulované problémy až pět minut po dvanácté, jinými slovy až tehdy, kdy nastane nějaký skutečný a viditelný průšvih. Taková situace nastala v předchozích dnech v Praze průnikem kontaminované odpadní vody do rozvodů pitné vody, který způsobil zdravotní problémy velkému počtu obyvatel. Kauza zaměstnávala více než týden veškeré tuzemská média – avšak poté, co byla závada odstraněna, jakoby se po problému slehla zem.
Je tak otázkou, jaké si z této situace vezme celá naše společnost ponaučení. Zdaleka totiž nejde o jednorázový lokální problém, ale skutečné varování před plošně nevyhovujícím stavem vodovodních a kanalizačních sítí po celém území ČR. Dosluhující trubky odvádějící odpadní vodu nebo naopak přivádějící pitnou vodu do našich domácností jsou realitou, přičemž jediným řešením je zvýšit investice do obnovy „vodohospodářské infrastruktury“, na což již léta upozorňuje Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR (SOVAK). Systémovým problémem je, kde na to vzít peníze a přitom nezvyšovat ceny vodného a stočného. Právě poplatky za vodu jsou totiž, kromě evropských dotací, jediným zdrojem peněz na obnovu, přičemž samotné evropské dotace nejsou zrovna ideálním řešením, protože jsou spojeny s řadou závazků, které ve výsledku zvyšují ceny vody více, než „prosté“ investice pouze z cen vodného a stočného. Ceny vody jsou ale v naší zemi (až na výjimky), ve většině regionů jedny z nejvyšších v EU, takže prostor pro další růst je poměrně malý. Co je ale důležité – za vysoké ceny vody v naší zemi si můžeme sami, a to nastavením celé řady norem, zákonů, dotačních podmínek, daní a celkového legislativního rámce, což vše je dílem politických rozhodnutí. Obecně pramalý zájem politiků o téma vody jako takové vytváří navíc prostor pro zcela zavádějící obraz tvorby cen vody v očích konečných uživatelů (spotřebitelů), na kterém se podílejí tu neúmyslně, často ale zcela cíleně některá naše média. Pokud tedy chceme v naší zemi dát vodovodní a kanalizační sítě v zájmu všech obyvatel a podnikatelů v ČR do pořádku, musíme si v prvé řadě přestat vzájemně lhát.
Na začátek je zřejmě žádoucí odpovědět si na základní otázku – kam mizí peníze z poplatků za vodu a jak je tomu v zahraničí. Obvykle se totiž má za to, což je ovšem právě zásluhou médií, že poplatky jsou zdrojem zisků vodohospodářských společností, které je (jako vzor bývá zmiňována nejčastěji nadnárodní společnost Veolia) odvádějí do svých zahraničních centrál. Přestože to není zrovna „in“, je vhodné vědět, že například právě Veolia zatím v ČR investovala více, než činí její dosavadní zisk z poplatků za vodu. Specielně Pražské vodovody a kanalizace (PVK) ovládané Veolií navíc odvádějí do pokladny hlavního města Prahy ročně dvě miliardy korun, které Praha prostřednictvím společnosti PVS investuje do oprav – jinými slovy, Praha neinvestuje ze svého, ale prostředků PVK, potažmo Veolie – a i díky průtahům ve výběrových řízeních ani veškeré peníze proinvestovat nedokáže.
Obdobně jsou na tom všechny velké (i malé) vodohospodářské společnosti v ČR. Z vybraných poplatků se totiž díky daňové politice ČR odvádí 26 procent státu, a většina ze zbytku je investována do zmiňované obnovy infrastruktury. Mimochodem, například DPH na vodu je v ČR nejvyšší ve středoevropském prostoru (15 procent), více než dvojnásobné oproti Německu (7 procent). Kromě toho je třeba vědět, že v naší zemi je zejména čištění odpadních vod velmi drahé, protože máme v rámci EU jedny z nejpřísnějších nároků na čistotu vod – a to samozřejmě něco stojí. Navíc je v ČR velmi hustá síť menších obcí a měst (nejhustší po Francii), což opět klade vyšší než „normální“ nároky na údržbu a investice do vodovodních a kanalizačních sítí. Především jsou ale naše sítě v nevyhovujícím stavu díky tomu, že se do nich dostatečně ani v předlistopadovém, ale ani v polistopadovém období neinvestovalo. Což ale znamená, že dohnat tento historicky vytvořený deficit v praxi znamená tempo investic zvýšit. Čím později s tím začneme, tím se obnova více prodraží a navíc se doslova každodenně budou zvyšovat rizika havárií podobných té z minulých dnů v Praze.
Bohužel, může být ještě hůř. Ve hře je zvýšení poplatků za odběr podzemních vody, které opět zvýší ceny vody, minimálně na polovině území ČR, kde je podzemní voda zdrojem pitné vody. Kromě toho se připravuje další zpřísnění již tak přísných limitů na čištění vod, a také se zpřísňují podmínky pro budování a rekonstrukce kanalizačních sítí. Pokud se tento trend zvyšování nákladů nezastaví, dojdeme k nejhoršímu možnému scénáři – cena vody vzroste, ale trubky budou chátrat ještě více, než dosud. Opravdu to tak chceme? Politici asi ano – i když u nich jde především o fatální neznalost souvislostí vodohospodářské politiky. Neznalost zákonů ale – jak praví známý slogan, neomlouvá…