Je to veskrze smutný příběh - po celou dobu téměř tři desítek let od listopadu 1989 prezentují naše média svým divákům, posluchačům a čtenářům téměř bezvýhradně obraz českého zemědělství prakticky stejným způsobem, jako v době předlistopadové. Tedy jako průmyslovou výrobu zemědělských surovin na nepřehledných lánech polí, zmodernizovaných kravínech a jako dřinu, která nemá dostatečné finanční ohodnocení. Není tak proto zas tak překvapivé, že se do zemědělství nikdo nehrne a že si společnost zemědělců často adekvátním způsobem neváží.
V pořadí již 16. ročník soutěže „Farma roku 2017“, kterou organizuje Asociace soukromého zemědělství ČR, ale ukázal zemědělství v docela jiném světle a ukazoval jej tak i ve všech předchozích ročnících. To se ovšem společnost nedozvídá, protože na Farmě roku pravidelně centrální média chybí. Letos alespoň nechyběli kandidáti na prezidenta republiky, takže se alespoň oni dozvěděli, jak vypadá „to pravé“ zemědělství, s příběhy lidí a farem, které zdevastoval předlistopadový režim a které představitelé často prastarých selských rodů obnovili, nezřídka doslova z popela.
Jestli se ještě někde v současné společnosti zachoval pověstný „selský rozum“, pak je to v nejvyšší koncentraci právě v komunitě sedláků, v jejich přístupu k prostředí, v němž podnikají, v odpovědnosti vůči dalším generacím, kterým chtějí předat stávající grunt v co nejlepším stavu a s perspektivou dalšího rozvoje. To je zásadní rozdíl od vytváření zisků za každou cenu v co nejkratším možném časovém období, stejně jako skutečnost, že sedláci tam, kde podnikají, také celý život žijí. Samozřejmě i oni se stejně jako dnes asi všichni podnikatelé v naší zemi, včetně těch velkých, potýkají s rostoucí byrokracií, arogancí úředníků nebo spasiteli všeho druhu, jejichž „spásonosné projekty“ jsou ovšem především nástrojem na vlastní zviditelnění či zisk ve jménu „dobra“. Ale nestěžují si, alespoň ne na to, na co stěžují všichni. Jediné, co je trápí, je neustálé zmenšování svobodného prostoru, zdaleka nejen toho podnikatelského - sedláci byli ostatně vždy hrdou, svébytnou a svobodnou komunitou, a právě to na nich komunistům vadilo. Přesto selský stav nezničili, a vidět je to právě každoročně na Farmě roku, jejíž vítězové se již tradičně v adventní čas setkávají v pražském divadle ABC nejen na převzetí cen, ale také k výměně zkušeností s těmi, s nimiž se v průběhu roku jen obtížně potkají.
Základní otázkou nicméně je, kdo to všechno vlastně vidět a vědět chce. Zdá se totiž, že to značnou část společnosti, jistě také díky vlastnímu černému svědomí, moc nezajímá. Pojetí Farmy roku a především rozsah aktivit vítězných farem a jejich přístup k životu a podnikání byl ostatně překvapením pro většinu přítomných prezidentských kandidátů, z nichž se někteří možná poprvé v životě se skutečnými sedláky setkali. Doufejme tak, že si tu zkušenost v sobě uchovají, i proto, že - jak na vyhlášení Farmy roku 2017 opakovaně zaznělo, se naše zemědělství vrací v poslední době mílovými kroky zpět k předlistopadovému pojetí, což není žádoucí ani pro venkov, ani pro krajinu, a ve výsledku ani pro celou společnost, ba ani pro zemědělce samotné, a to všechny. Což by měl jakýkoli prezident země vědět.