Nepřehledná houšť zemědělských dotací obsahující pilíře, programy, podprogramy, bodovací kritéria, výzvy nebo kritéria podmíněnosti vytvořila stav, kdy může cíle, oprávněnost či naopak zbytečnost prakticky jakékoli podpory zpochybnit nebo obhajovat každý - a může mít ze svého pohledu pravdu. Tím je ovšem prakticky paralyzována diskuse o tom, co vhodné a je a co vhodné není, zdali dotace zlepšují nebo naopak zhoršují konkurenceschopnost našeho zemědělství nebo potravinářství a především, co je zásadní a co je vedlejší.

Jak složité je vyznat se v dotačním koglomerátu, ukázaly nedávné výsledky kontroly Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) týkající se poskytování dotací v rámci Programu rozvoje venkova (PRV) v několika předcházejících letech a reakce médií i politiků na tyto výsledky. V první řadě je k tomu vhodné poznamenat, že NKÚ kontroloval poměrně netypický dotační program, jeden z mála zaměřený na potravinářství, konkrétně na inovace, skrývající se pod kódem 16.2.2., který ve svých základních parametrech nerozlišuje podniky na malé a velké, a protože výrobu potravin v ČR dominantně zajišťují průmysloví výrobci, je také celkem logické, že z programu čerpají více peněz. Výhrady, která vznesla vůči interpretacím výsledků NKÚ Potravinářská komora ČR, jsou tak - ať se to komu líbí nebo ne, docela oprávněné.

To ovšem neplatí pro nastavení podmínek dotací v rámci PRV jako celku. Podmínky PRV totiž fandí průmyslovému zemědělství zcela nepokrytě, přičemž generálním důkazem je krok bývalého ministra zemědělství Mariana Jurečky, který zvýšil horní hranici jednoho projektu v rámci PRV na pětinásobek původní hranice, konkrétně z 30 milionů korun na 150 milionů. Lze jen připomenout, že se tak stalo poprvé od vstupu ČR do EU. Tento krok samozřejmě znamenal, že se prostor pro objem dotací pro malé a střední zemědělské podnikatele zásadně snížil, neboť jeden projekt pro velkého znamenal v praxi „vyluxování“ peněz na 100 až 200 projektů pro podporu malých. Na ty nejmenší navíc PRV původně ani nemyslel - teprve po zásahu Asociace soukromého zemědělství ČR se z programů PRV vydělily programy na dotace do částky jednoho milionu korun, které alespoň nějakým způsobem vycházely vstříc subjektům, kterých je v našem zemědělství 30x více, než velkých průmyslových aglomerátů.

Je také třeba připomenout, jak Ministerstvo zemědělství obhajovalo „spravedlnost“ dotací v PRV - totiž tím, že spravedlnost spočívá ve stejných podmínkách pro všechny. Jenže právě to je nespravedlivé, protože se splněním podmínek dotací, spočívajících v řadě evidencí, formulářů, povolení a vyjádření má samozřejmě podnik typu rodinná farma mnohem více práce, než průmyslová firma, neboť ta má na takové účely vyčleněné zaměstnance, případně si najme na žádosti specializovanou firmu. Sedlák na farmě to ale vše musí udělat sám, čímž ztrácí díky byrokracii čas, který by měl primárně věnovat zemědělství. I díky tomu část malých farmářů o některé typy dotací ani nežádá - a opět - tím více zbude na ty velké.

To však zdaleka není vše. Velké projekty v rámci PRV zajišťují dodavatelsky a technologicky velké firmy, například společnost Farmtec, která shodou okolností patří po portfolia Holdingu Agrofert. Dotace pro velké průmyslové zemědělce jsou tak zároveň dotacemi pro průmyslové podniky se zemědělstvím spojené, což má ovšem se skutečným rozvojem venkova pramálo společného. Peníze totiž nekončí tam, kam měly být původně, ostatně i podle názvu PRV, směrovány - tedy na venkov. To ovšem stále není vše. Velké zemědělské podniky hospodaří - celkem logicky z podstaty věci, na velkých lánech polí, které jsou kromě zastavování zemědělské půdy hlavní příčinou zemědělského sucha, neboť na širých lánech se nemá voda z dešťů kde zachytit, zastavit a vsáknout. Nasměrování podpor v rámci PRV je tak nepřímou příčinou extrémnějších projevů měnícího se počasí, jehož výsledkem je nedostatek vody v půdě, vodní eroze a zvýšení rizika povodní z přívalových dešťů. Ani to ale není vše. Stále klesající schopnost zemědělské krajiny zadržovat vodu se svým dílem podepisuje také na vysychání našich lesů, a tedy na riziku expanzí kůrovce, protože, jak si každý z pohledů na naši krajinu jistě vybaví, lesní porosty většinou sousedí s polem a naopak. To v praxi znamená omezení zásob vody v podpovrchové vrstvě půdy v lese sousedícím s vyprahlým polem. Na skutečnost, že dnes hojně diskutovaný problém kůrovce musí ČR řešit nejen v samotných lesích, ale i na vedlejších polích, přitom zatím nikdo ze spasitelů naší krajiny neupozornil.

Mimochodem, ani dnes zkratkovité dělení zemědělců na zlé velké a hodné malé tak úplně nefunguje - správně by se mělo rozlišovat na zodpovědné a nezodpovědné, a právě podle toho nastavovat pravidla dotací, když už se tedy bez nich neobejdeme. Logickým principem by přitom měla být vyšší odměna za vyšší zajištění veřejného zájmu, kterým ale není potravinová soběstačnost, ale udržení produkčního potenciálu zemědělské půdy a dostatečných zdrojů vody. Pro zabezpečení obého zmiňovaného jsou přitom - a to je známo z celého světa, vyspělého i rozvojového, zásadně vhodnější menší souvislé plochy polí, které lépe odolávají klimatickým vlivům. Právě proto EU prosazuje a prosadí zastropování (krácení dotací největším průmyslovým zemědělcům). Nejde tedy o „diskriminaci velkých“, ale zajištění primárního opodstatnění zemědělských dotací, což je onen veřejný zájem, který lze popsat i tak, že by naše generace neměla vybydlovat přírodu generacím následujícím.

Nakonec ještě jedna poznámka - totiž, že EU podporuje integraci zemědělců, a s tím že je tedy krácení dotací velkým v rozporu. Slovně ano, fakticky ale ne - ona integrace evropských zemědělců totiž spočívá ve spojování hospodářství o ploše pěti, deseti, nebo dvaceti hektarů, což ovšem ČR svými lány a podniky obhospodařující stovky a tisíce hektarů mnohonásobně a ke škodě naší krajiny už dávno v praxi splnila a překročila.