A jak je to u nás? Tváříme se jako vyspělá demokracie, ale ve skutečnosti jsme nabrali již docela dávno kurs jiným směrem. Politika se u nás z nemalé části stala jen pokračováním byznysu jinými prostředky. Byznys nejenže zásadním způsobem ovlivňuje politické poměry, ale doslova přebírá otěže moci. Stát je tak de facto koneckonců jen firma svého druhu a kdo jiný by měl změnit dnešní svízelnou situaci, než li úspěšný byznysman. Při tomto vnímaní reality ani nevadí, že se politický subjekt vytváří pouze jako divize byznysového holdingu.

V nedávných volbách převažovaly protestní hlasy. Hlavním motivem volby bylo pochopitelné naštvání. Na protest se proto volila jiná alternativa. Volit jinak a potrestat někoho, znamenalo hodit lístek iluzorní nové naději, novému marketingovému produktu. Tomu stačilo při masivní investici do produktové kampaně jen uchvátit populární protikorupční étos, přidat trochu těch národních zájmů a oprášit staré heslo OF o tom, že strany jsou pro straníky, ale líp bude jen při volbě té správné party s všudypřítomným lídrem v čele. Ten navíc dokonale spojuje to nostalgicky staré s tím blíže nespecifikovaným a toužebně očekávaným „novým“. Ostatně, ten husákovský režim vlastně nebyl tak špatný, že ANO. A navíc, každý přeci vidí, že politici selhali a tak to teď bude jinak. To budete koukat.

Těžko však můžete chtít například zavedení selektivní daně pro banky po někom, kdo má v těch bankách za 30 miliard Kč úvěrů. A tak dále. Těžko můžete chtít po největším hráči v některých klíčových komoditách, že se ze dne na den vzdá svého vlivu a své síly, a bude výlučně a nezištně sloužit lidu. Z tohoto pohledu je dnešní enormní zájem ANO o resort zemědělství zcela logický. Přičemž s někým se lze dohodnout snadno a s jiným obtížně. Odpovídá to byznysovému pragmatizmu, který nyní určuje parametry české politiky. Ale nejen politiky, ale i médií. A to je velmi riskantní trend.

Co se s tím dá dělat? Předně se s tím nesmířit. Vždy máte vlastně jen tři možnosti. Můžete na to či ono poukazovat, vzdorovat, nepřijmout zlořády jako normu. Druhou možností je se přizpůsobit. Nevyčnívat, tak nějak normalizačně plout v davu, v naději, že jako loajální spojenec můžete dostat šanci se postavit do fronty na ta správná koryta. A konečně třetí variantou je rezignace. Útěk do jisté formy vnitřní emigrace či rovnou hledání jiného místa k žití. Motivem pro druhou i třetí variantu však může být i zcela zásadní existenční strach.

Měli bychom klást naprosto zásadní otázky a vyžadovat na ně odpovědi od všech těch dočasných správců naších daní, kteří v politických funkcích spravují zemi, počínaje prezidentem a konče venkovským starostou. Chceme být jen něčí gubernií, kolonií, či dokonce jen rukojmím nějakých byznysových zájmů, anebo budeme usilovat o hrdý, svébytný a svrchovaný stát? Chceme být silným partnerem spojenců v EU a NATO, anebo již pošilháváme jiným směrem? Jak má ten náš stát vypadat? Má byt spravován efektivně, solidárně, spravedlivě a slušně? Pokud ano, pak, jak konkrétně? Každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží, neboť platí i to, že ti nahoře si dovolí jenom to, co jim dovolí ti dole. Zní to otřepaně až banálně, ale je to tak.

Tipuji, že nás nyní čeká duální vláda ČSSD-ANO, s hlasovací podporou Úsvitu a KSČM. Trvat bude jenom tak dlouho, dokud to bude pro nový tandem Babiš - Zeman zajímavé a výhodné. O nějaké stabilitě, předvídatelnosti a politické korektnosti nemůže být ani řeči. Praktici života totiž berou politiku jen jako pokračování byznysu jinými prostředky. Platilo to i pro Romana, Dalíka, Janouška, Rittiga, Řebíčka, Langera, Hávu, Bakalu, Grosse a mnohé další. Seznam by byl již hodně dlouhý a bohužel rozhodně není konečný. Na scénu totiž vstupuje nová (i když vlastně staronová) machiavelistická garnitura technologů moci. Měli bychom to alespoň pozorně sledovat a koukat se na to kdo je kdo.