Těmito hesly a slogany se Andrej Babiš dostal domácí voličské veřejnosti pod kůži. Do kampaně investoval pár set milionů Kč a ještě si k tomu koupil pár novinových titulů. Úspěch nemohl nepřijít. Ano, v jeho osobě přišla další prý nová naděje, spása a záchrana země.

Andrej Babiš se tedy doslova obětoval. Stal se z něj proti jeho vůli nejen šéf ANO, ale i místopředseda vlády a ministr financí. Prozatím v koaliční vládě. Jeho stáj obsadila i další resorty. Na obranu vyslala populárního herce z kriminálního seriálu (tam se taky střílí), na dopravu, kde je nejvíce investic, nastoupil prověřený partner Agrofertu, na životní prostředí vyslalo ANO manažera Lovochemie, dříve též Spolany a Unipetrolu. Paní Jourová měla slíbený comeback na Staroměstské náměstí, tak se tam taky posadila, a navíc i ty evropské dotace jsou zajímavá věc. Posledním resortem pro hnutí ANO se stalo ministerstvo spravedlnosti. Andrej Babiš tam poslal rovnou tandem. Dvě dámy. Tou první je loajální bývalá dlouholetá členka KSČ, postava z neviditelné akademické sféry, která má za sebou významnou stopu na proslulých plzeňských právech a byt v německém Pasově. Tou druhou z dua byla Hana Marvanová, disidentka, protikorupční bojovnice, známá advokátka a bývalá politička. Marketingově vyzněl ten mix dvou právniček docela přesvědčivě. Marvanová přitáhne podporu určitých médií, občanských aktivit, neparlamentních politických subjektů a Andrej Babiš vyšle signál, že ten svůj boj se svým „oblíbeným matrixem“ myslí opravdu, ale opravdu upřímně. Krom toho, když Marvanové nevadí ani údajný kontakt Babiše se StB a jeho bývalé členství v KSČ, tak to pak nebude vadit ani nikomu jinému.

Důkladný program ANO pro resort spravedlnosti před volbami vlastně neexistoval. Šlo pouze o výčet předvolebních hesel. Ostatně jako u všech témat ostatních. ANO tvoří svůj program tak zvaně za pochodu. Podobně jako institucionální a personální podobu hnutí samotného. Andrej Babiš to považuje za přednost, naplňuje mediálně přihřívanou poptávku širokých lidových mas a pasuje se do role permanentního krizového manažera, který se obětoval pro blaho národa.

Ale zpět k resortu spravedlnosti. Jak dlouho mohl marketingový tandem vydržet? Na počátku jsem tipoval, že do letošních třešní. Nemýlil jsem se. Každý úřad má svou specifickou auru. Nejinak je tomu i u ministerstva spravedlnosti. V této oblasti jsou nejmarkantněji vidět rezidua minulosti, té totalitní, i té čerstvé posttotalitní. Často kontinuálně reprezentovány stejnými lidmi. Výkon a uplatňování práva může být nástrojem pro demonstraci moci, ale i prostorem pro aplikaci selektivního práva pro různé zájmové a vlivové skupiny. Na tyto skutečnosti mimo jiné opakovaně upozorňovala i Bezpečnostní informační služba. Znovu cituji z otevřené výroční zprávy BIS za rok 2010: „I v roce 2010 byly zaznamenány případy nestandardního jednání některých soudců a státních zástupců, jež představovaly ohrožení řádného výkonu justice. Nestandardní aktivity představitelů justice vykazovaly v mnoha případech znaky kriminálního jednání, které vzhledem k zákonnému vymezení postavení soudců a státních zástupců nelze odpovídajícím způsobem postihnout. Jednalo se mimo jiné o úniky z databází soudů či státních zastupitelství, korupční jednání nebo manipulace řízením před soudem. Specifický problém přestavuje bezpečnostní nespolehlivost některých soudců a státních zástupců. BIS zaznamenala kontakty představitelů justice na osoby z kriminálního prostředí či existenci klientelistických vazeb, které mohou závažným způsobem ovlivnit průběh soudního řízení“.

Je iluzí se domnívat, že odchodem Rampuly a Grygárka se vše změnilo. Role resortního ministerstva v nápravě poměrů by měla a mohla být zásadní. Ale není tomu tak, a obávám se, že ani nebude. Dobře propojené a fungující sítě některých advokátních kanceláří, exekutorských úřadů, konkursních správců, ale i soudců a státních zástupců měly a stále mají svá tykadla i v útrobách ministerstva spravedlnosti. Pro ně byla a je paní Válková snadnějším vědomým či nevědomým spoluhráčem. Přijala názor některých klíčových úředníků s dlouholetou praxí, že není třeba žádných revolučních změn, že se nesmí rušit jejich kruhy a že naopak je třeba zachovat atmosféru tzv. dělné spolupráce. Takto „vnímané realitě“ samozřejmě nevyhovovala neústupná a zásadová náměstkyně Marvanová, a zákonitě tudíž narážela na tuhý odpor.

Ve sporu Marvanová – Válková nikdy nešlo o médií interpretovanou dívčí válku dvou údajně ambiciózních a nesmiřitelných konkurentek, ani o střet disidentky a občanské aktivistky s bývalou členkou KSČ. Šlo o zásadní střet koncepčně-strategický, jehož jádrem je míra rovnosti, nezávislosti a profesionality výkonu práva v ČR. Svůj duch zanechal v prostorách ministerstva spravedlnosti nejen předposlední ministr Blažek a jeho náměstek Volák, ale i předchozí tváře úřadu, včetně legendárních jmen z historie – Pavel Němec či Jiří Novák. K tématu justice má blízko i bývalý soudce Pavel Kučera, advokát Radek Pokorný, bývalý ministr vnitra Ivan Langer, parta z plzeňských práv, bývalí právní poradci exprezidenta Klause, či čerstvá Unie obhájců v čele s Tomášem Sokolem a další. I oni si v tom duelu dvou dam vybrali. Vybral si Andrej Babiš, vybral si i Miloš Zeman, vybral si i Pavel Zeman aj.

A zdaleka nejde jen o jmenování či nejmenování dvou šéfů krajských soudů a o odměny advokátů a exekutorů v exekucích. Témat je mnohem více. Vězeňská služba, zákon o úpadku a insolvenčních správcích, zákon o státním zastupitelství, zákon o znalcích, případné korekce občanského zákoníku, zákon o soudech a soudcích, trestní řád, ale jde i o justiční akademii, postoj ke svěřenským fondům (a dalším protikorupčním či spíše prokorupčním tématům) či ke kauze předraženého justičního paláce v Brně atd.

Náprava justičního systému by se měla dotknout roviny personální, legislativní a institucionální. Jedině tak může dojít k nezbytným změnám. Nelze se vyhnout také úvahám o podmínkách jmenování soudců různých stupňů a o stanovení kritérií pro výběr vedoucích činitelů soudní správy. Měla by být stanovena kritéria hodnocení na všech stupních justiční soustavy. A na pořadu dne by měla být i úvaha o bezpečnostních prověrkách a majetkových přiznáních. Bylo by nanejvýš vhodné využívat zkušeností, osvědčených metod a postupů z jiných států EU, včetně vzorů klíčových legislativních norem. Oslabilo by se tím důvodné podezření, že některé zákony mohou vznikat na něčí objednávku či na základě účelového výběrového politického zadání.
Jde skutečně o hodně.

Právo na spravedlivý proces, rovnost občanů před zákonem a ochrana lidských a materiálních hodnot jsou principy, na nichž se zakládá fungování právního státu. Nezávislá a funkční justice, nestranný a neúplatný soudce, státní zástupce i vězeňská služba, jsou vzájemně propojené úseky zajišťující plnění úkolů resortu spravedlnosti, o které se významně opírá demokratický stát. Justiční systém, spadající pod ministerstvo spravedlnosti, ovlivňuje každodenní život každého občana, neboť disponuje mocenskými nástroji, jejichž uplatnění umožňuje konkrétní subjekty zbavit nejen majetku, ale i svobody a zásadně ovlivnit integritu člověka.

Protože aktuální situace dlouhodobě a zřetelně signalizuje vážné nedostatky, projevující se na všech úrovních justiční soustavy, je nanejvýš potřebné učinit zásadní opatření za účelem nastavení nových parametrů a zajistit radikální zlepšení činnosti soudů, státních zastupitelství a vězeňské služby. Jedině koncepčním promyšleným přístupem ze strany ministerstva, zásadními legislativními úpravami a nezbytnými personálními změnami na všech úrovních řízení se může dosáhnout odstranění negativních jevů, s cílem zlepšení fungování těchto složek, což by mohlo vést k obnovení důvěry občanů v právo, objektivitu institucí, a právní ochrany a přirozenou spravedlnost.

Je evidentní, že justiční orgány nedostatečně zajišťují ochranu práv jednotlivce a prosazování jeho oprávněných zájmů. Nebrání ztrátám společenských hodnot, nevytvářejí prostor pro jednoduché a nekomplikované uplatňováni práv, což ve svém důsledku ohrožuje samotné fungování státu a jeho vrcholných institucí a orgánů. Potřeba změny tohoto, velmi neutěšeného až kritického stavu, je o to naléhavější, že náprava se především musí týkat právě těch orgánů, jež vykonávají rozhodovací činnosti při řešení kolizních a konfliktních situací. Nefunkčnost justice se negativně projevila i v činnosti moci výkonné a zákonodárné. Moc soudní představuje úsek, který má vrchnostensky regulovat a pozitivně působit na společenské vztahy. Nese největší díl odpovědnosti, neboť její nesprávné fungování má dalekosáhlé důsledky nejen v rámci úpravy subjektivních práv a povinností, ale projevuje se i následně ve všech oblastech a souvislostech ekonomického a sociálního soužití.

Článek 90 Ústavy České republiky stanoví, že soudy jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Úkolem Ministerstva spravedlnosti ČR by mělo být soustavně vytvářet podmínky pro plnění úkolů justice v oblasti prosazování a regulace práv společensky žádoucím směrem a sledovat jejich dodržování včetně vyžadování odpovědnosti za jejich porušování či nerespektování. Aby vůbec bylo možné zlepšit činnost justičního systému, je třeba nejprve provést odpovídající změny na samotném vrcholu soustavy, tj. v resortním ministerstvu, tedy na místě odkud budou příslušná opatření spočívající v operativně technických, organizačních a personálních záležitostech realizovány.

Není možné na společném projektu klíčových reforem spolupracovat se zastánci zásadně jiné filosofie. Nepanuje-li elementární shoda v rozhodujících představách a metodách jejich uskutečnění, nelze předpokládat ani dílčí úspěch. Osoby, které se podílely na vzniku současného stavu a vědomým způsobem dokonce konaly v rozporu se zákonnými povinnostmi resortu, se nemohou podílet na reformách, ale z pracovních míst by měly být odvolány. Měly by být vůči nim uplatněny i sankční postihy. Není možné beztrestně faulovat, což navíc vykazuje vysokou míru společenské škodlivosti a to na úkor veřejných zdrojů, z daňových odvodů daňových plátců – občanů ČR. Zdaleka to neplatí jen pro resort spravedlnosti.

To je pravá příčina toho, proč se stala paní Marvanová pro mnoho vlivných jedinců a skupin nežádoucí osobou. Lidově řečeno – šlápla na hodně kuřích ok. Střet s milovníky starých pořádků byl nevyhnutelný. Paní Válková zvolila osvědčenou taktiku, a sice tu, že nejlepší obranou je útok. A tak se snížila na úroveň osobních invektiv vůči své nedávné první náměstkyni. Je to ubohé a trapné, a mnohé to o paní Válkové vypovídá. A nejen o ni, ale i o nejpopulárnějším současném českém politickém subjektu a jeho lídrovi. Když dojdou argumenty, pak poslouží i podpásovky a řízené emoce. Nic nového. Žádný svěží vítr do starých struktur se nekoná. Zvířený prach se usadil a jede se dál ve starých kolejích.

Hnutí ANO přichází s novou formou politiky – antipolitikou. Místo politiky nastupuje hra, často na principu pokus-omyl. Přichází i s nebývale přepjatým vůdcovským modelem a s bezprecedentní koncentrací moci politické, mediální a ekonomické. A překvapivě také s vysokou mírou amatérismu a šokující personální nedostatečností. To je nebezpečné, neboť nevyzpytatelné, a útěchou nám nemůže být ani úroveň ostatních parlamentních stran. Tristní stav po 25 letech tzv. demokracie a svobody.