Je těžké, skoro až nemožné, se vyznat v tom dnešním komplikovaném a nesrozumitelném světě. V té nekonečné spleti různých zájmů, her a mystifikací.

Kdo je kdo? Co je co? A co je vlastně pravda? A co je to vlastně ta pravda?

Pravda se někdy účelově zaměňuje s názorem většiny, který se však dokáže umně a uměle stvořit. S hledáním pravdy to není vůbec snadné a lidstvo se tím trápí celou svou historii. Naši předci, na rozdíl od nás, však nežili s mobilem a počítačem v ruce, nebyli non stop on line, nebyli překrmováni informační nadprodukcí médií a sociálních sítí a všudypřítomnou manipulací.

Pravda je podle Tomáše Akvinského shodou skutečnosti s poznáním. Jenže k té skutečnosti a poznání se musíme nějak dopracovat. Musíme předně chtít se k tomu dopracovat. Nemůžeme toho dosáhnout bez určitého úsilí. Pravda se totiž skrývá pod povrchem a je třeba ji odkrývat. Jinak se nám může snadno stát, že se staneme pouhými konzumenty rafinovaně stvořené interpretace falešné „pravdy“.

Znáte to, nové lži se poslouchají lépe, než staré pravdy. A zároveň platí, že hlavní překážkou v poznání pravdy není zřejmá lež, nýbrž zdánlivá pravda.

Poloviční pravdy a poloviční lži jsou nástrojem propagandy i hybridních válek. A používají se k tomu stále sofistikovanější metody, jak se dostat lidem pod kůži, jak manévrovat s davy.

Svět zdaleka není černobílý. Slyšíme li cokoli, pak je to jen názor, nemusí to být fakt, vidíme li cokoli, pak je to jen úhel pohledu, nikoli pravda. Či li – zrelativizovat lze cokoli. Fáma může být mnohem účinnější než empiricky doložená zaručená pravda, existuje li vůbec. Může totiž jít i o souboj interpretací pravdy, což ovšem předpokládá určitou intelektuální námahu, osobnostní integritu a odhodlání.

Doba vymknuta z kloubů šílí. Kam až to šílení může dojít? Nejúčinnějším nástrojem globální destrukce, která hraničí až se sebezničením lidského rodu je náboženský, nacionalistický a ideologický fundamentalismus, který končí u fanatického nepřátelského extremismu. Logickým důsledkem civilizační sebeobrany je omezení našich osobních i občanských svobod na úkor posilujícího pocitu bezpečnosti, a to i s nebezpečím zneužití moci i k jiným účelům. Bohužel.

Novodobým ďáblům (tam či onde) vyhovuje to prvoplánové nálepkování, ten jednoduchý a osvědčený princip kolektivní viny. Příliš mnoho džinů bylo vypuštěno z příliš mnoha lahví. „Vyber si svou stranu sporu a o nic více se nestarej, pravda není důležitá, důležitý je jen prapor vojevůdce a příslušnost válečníka.“ Jak snadné, jak svůdné, jak lákavé,…

Komu vlastně patří svět? Komu vyhovuje to latentní napětí? Globální svět plodí globální potíže a globální krize. Zažili jsme hospodářské a finanční, ale ty nebyly ty nejhorší. Teď zažíváme globální krizi identity. Globální krizi vzájemné důvěry a vzájemného respektu k jinakosti.

Svět může přežít jedině se vzdělanými, informovanými lídry, kteří se nebudou bát pravdy a budou mít dost síly, odvahy a profesionality ji prosazovat, a to s pokorou, trpělivostí i razancí zároveň.

Svět je vlastně takovou velkou anonymní akciovkou. I různé boje a střety měly, a často stále mají, spíše čistě obchodní motivace, než ty fundamentálně názorové. A pak platí, že větší váhu mají vždy věřitelé před dlužníky. Platí to i v globální ekonomice a politice, byť se to často skrývá pod nánosem různých marketingových příběhů a excesů všeho druhu, které obstarávají atraktivní mediální head line. Sféry vlivu se mění a prolínají v posledních několika letech s nebývalou dynamikou. Jak vlastně? Kdo ví?

A co ta naše malebná zemička v sedmnáctém roce nového milénia? Co by? Klídek a smrádeček. Setrvalý stav. Evropa je fuj, ale dotace jsou ok. NATO je k ničemu. Stejně se prý domluví Trump s Putinem,…A to máme ještě skvělou čínskou kartu, kterou nám prý závidí celá Evropa, ne li celý svět.

Česká republika stvořila svůj specifický pragmatický model lokální vládnoucí oligarchie, v nacionalistickém kabátě. Nenápadně tak nahradila byť jen hru na principy liberální demokracie. Kluci, co spolu mluví, se přeci dokážou dohodnout. A pak – většina si to tak přeje, takže to je pravda a tečka!

Sýrie, Irák, Ukrajina, ale i Izrael, Turecko, Řecko, Saúdská Arábie, Katar, Írán,…a vlastně celý zbytek světa je nám šuma fuk. Důležitý je, že konečně můžu napráskat souseda, že se můžu pořádně najíst, že nám možná náš skvělý ministr financí zlevní pivo, že Sparta porazí Slávii a naopak, že to ten náš lidový prezident říká za nás za všechny (krom toho, že má teď báječné vztahy s ruským, čínským i americkým prezidentem) atd. Takže „Čechy Čechům“ a „Kdo neskáče, není Čech!“

Teď se teprve hodí ta média v rukách spřízněné party oligarchů (Babiš, JaT, Penta). Proč? No přeci kvůli té pravdě! Aby mohla psát tu jejich pravdu. Dokonalé mocenské perpetuum mobile, do kterého nám nebude žádný Brusel, Berlín či kavárna na břehu Vltavy kecat! Pravda? Bez obav, to už si pohlídáme, máme na to dost nástrojů i peněz! Žádná kukaččí vejce si do svých hnízd nenasadíme.

Hyperrealita v době hypernormalizace

Žádný dnešní politik nemůže být zvolen, pokud se nebude neustále objevovat v médiích. Mediální obraz je potom onou „osobou“, kterou většina lidí zná, ačkoliv ve skutečnosti může být velice klamný. ---- GIDDENS, Anthony. Sociologie. Praha : Argo, 2013

…dnešní hybridní mír - tj. nelinearní propaganda je daleko nebezpečnější než kdysi. Ta současná už není ta klasická černobílá a křečovitá snaha, ale efektivní, zpochybňující, relativizující a mobilizující záplava. Jedinou šancí, jak jí čelit, je zkoumat ji, mluvit o ní a vysvětlovat ji. A zároveň bojovat s populismem a radikalismem, což jsou jevy, které propaganda ze zištných zájmů přiživuje…

Simulakrum je virtuální kopie neexistujícího originálu, která je reálnější než skutečnost. Nebo jednodušeji jako kopie prvního, ale skutečnější. Simulakrum je implodovaný pojem, simulakrum je spojení obrazu, skutečnosti a ideologie. Není tedy již kopií, nýbrž modelem, idealitou, který předchází realitě a determinuje ji.

…simulacrum jako hyperrealita, tj. jakožto model (nebo virtualizovaná sci-fi představa), který reálnou skutečnost nejen předchází, ale také ji do určité míry determinuje, jde o typ úzce spojený a podmíněný existencí tzv. nových médií a obecně nových technologií.

Nadprodukce znaků způsobila jejich odtržení od objektu reprezentace (jak byla klasicky chápána reference) a svým zacyklením způsobila konec reality jako takové. Místo ní nastoupila hyperrealita. Hyperrealita je v sémantice a postmodernismu vnímána jako neschopnost vědomí rozlišit realitu od simulace reality, speciálně potom v technologicky vyspělých postmoderních společnostech. Hyperrealita je vnímána jako stav, v němž realita snadno splývá s fikcí, tudíž neexistuje žádná zřetelná hranice, kde jedna končí a druhá začíná.

Baudrillard tvrdí, že ve věku, kdy jsou masmédia všudypřítomná, se vytváří nová realita – hyperrealita, která sestává z lidského chování a mediálních obrazů. Svět hyperreality je konstruován „simulakry“ – obrazy, které získávají svůj význam z jiných obrazů, a tudíž nemají žádný základ v „externí realitě“. -- GIDDENS, Anthony. Sociologie. Praha : Argo, 2013

Podívejte se na tento film:

Nonlinear warfare - nový system politické kontroly – vymyslel Putinův poradce Vladislav Surkov

Adam Curtis nový film (listopad 2016) HyperNormalisation (je to nové a nemá ještě ani český překlad na wikipedii)

"How we got to this strange time of great uncertainty and confusion where those who are supposed to be in power are paralysed and have no idea what to do".

Living in an Unreal World – 2016 - A Film By Adam Curtis