Minulý týden jsme mohli prožit s našimi poněkud přesluhujícími zákonodárci další „úchvatné“ okamžiky. Není třeba z nich činit zásadní závěry. Prostě žijeme v permanentním předvolebním čase. Spíše je to třeba brát jako předkrm.

Jedna parta slibuje všechno všem a bude za to bojovat. Ta druhá varuje před tou první a tvrdí nám, že nás vyvede z bouřlivých vod. Pro obě varianty stačí už jenom málo – pár milionů hlasů ve volbách. Zdánlivě je to domácí politické hřiště poněkud nepřehledné. Ale není nutné podléhat trudnomyslnosti, neboť máme naštěstí úžasného Václava Moravce a jeho průzkumníky. Ti nám jistě pomohou se v té spleti zorientovat.

Volební stratégové Langer a Tvrdík už brzy spustí své předvolební navigace, abychom nezabloudili při cestě k volebním urnám. Lidé rádi volí ano nebo ne. Rádi volí své dobro proti jejích zlu. A to stačí k tomu, že již nyní je zřejmé, které strany obsadí první dvě příčky na konci května. Naprostá většina voličů nevolí ideál či alespoň změnu, ale pouze menší zlo. A jejich postoje nezmění ani gripeny, příběh z radnice v Žabovřeskách, plzeňská práva, ani desítky dalších kauz.

Politické zpravodajství připomíná spíše specifickou podobu černé kroniky, jenomže už jsme si na to zvykli. Nestačíme to ani vstřebat, natož vyhodnotit. Naznačenému výsledku nahrává nejenom síla zvyku, ale i síla peněz a moc vlivných lobby. A také naše apatie. Připočteme-li k tomu ještě volební systém a stranické pozice v rozhodujících médiích, pak máme nejen scénu, hlavní a vedlejší role, ale i výsledek hry již dopředu znám. Zase jsme přijali model na my a oni a utíkáme před tou mizérií do svých mikrosvětů.

Demokracie je prevít. Musíme si ji zasloužit. Jinak se z naší obdoby posttotalismu nevyhrabeme ještě hodně dlouho. Za socialismu jsme vlastně nic moc nemohli, ale také ani nemuseli, pokud jsme nechtěli dělat ty jejich kariéry. Dnes relativně můžeme, ale chceme-li něco jinak a lépe, pak musíme. Jinak to nepůjde. Ale kdy? Nejlépe hned.