Motto: Svobodu jedněch nelze nikdy vykoupit obětováním svobody druhých.

Už se pomalu stalo tradicí, že k nám během květnových oslav konce druhé světové války míří na jakousi zvláštní návštěvu občané Ruské federace, aby si – ověnčeni svatojiřskými stužkami – připomněli společně s částí zdejších Rusů a jejich českých pobratimů vítězství nad hitlerovským Německem. A tak i v Česku pravidelně vyjí členové motorkářského gangu Noční vlci ve svých slušivých kožených oblečcích, ve zdejších ulicích rázně pochoduje tzv. Nesmrtelný pluk, u nějž nikdy nevíte, jestli oslavuje carskou či sovětskou minulost, nebo rovnou věčného gosudara Putina.

Tito Rusové a Češi prý reagují na falšování dějin druhé světové války a chtějí nám připomínat, že jsme „na věčné časy“ vázáni jakousi povinnou vděčností vůči dávným ruským hrdinům. Inu, to jsme tuze rádi, že si konečně můžeme s odvahou a kriticky – bez sovětsko-ruských dezinterpretací – připomenout i s Rusy, co to byla Velká vlastenecká válka a proč vlastně trvala v letech 1941 až 1945. Neboť v roce 1939 byl Sovětský svaz ještě spojencem nacionálně-socialistického Německa, ve stejném roce napadl Finsko a zároveň byl vyloučen ze Společnosti národů. Touhu mnoha Rusů a Čechů, kteří nám chtějí v České republice připomenout tyto zapomenuté pravdy, je třeba ocenit.

Tak nějak předpokládám, že dalším gestem pravdy a smíření bude v příštím roce inovovaný Nesmrtelný pluk, v jehož průvodu budou neseny nejen fotografie Rusů, ale též Ukrajinců, Bělorusů, Kalmyků a dalších národů tehdejšího Sovětského svazu, kteří padli v boji proti německé tyranii. Neboť i ti, drcení komunistickou hrůzovládou báťušky Stalina, statečně bojovali proti hrůzovládě nacionálně-socialistického Německa vedeného Hitlerem.

Je opravdu sympatické, že i dnešní „noční“ a „nesmrtelní“ Rusové, kteří tak nezištně a s pokorou připomínají dávné hrdiny, pomalu opouští stalinskou rétoriku „vítězství nad fašismem“ a ve svých tiskovinách hovoří o porážce nacismu čili nacionálního socialismu. Možná tak brzy přijde čas, kdy si právě tito Rusové (a s nimi například i lodní mechanik, pravoslavný křesťan, sportovec a poslanec Jaroslav Foldyna) ujasní, že není důležité pouze to, proti čemu se bojuje, ale též za co, pro jaké cíle. Pokud například na Ukrajině nebo v pobaltských zemích vítalo tamější obyvatelstvo roku 1941 německé vojáky, tak proto, že je (načas) zbavili sovětsko-ruské nadvlády a rudého teroru. Nacionálně-socialistické Německo bojovalo proti obludné sovětsko-ruské veleříši, která na oltář komunistické utopie a posléze obnoveného ruského imperialismu obětovala miliony vlastních i cizích občanů. Byli snad proto tehdejší němečtí vojáci automaticky představiteli svobody a humanity? Nikoliv, právě naopak! Byť bojovali proti jinému ohavnému režimu, oni sami reprezentovali stejně vražednou tyranii.

Proč bychom tedy neměli obdobně hledět na válečné akce sovětské Rudé armády na území Československa v období 1944 až 1945?

Vojáci Rudé armády, odvedenci staří i mladí, kluci propuštění z gulagů i trestanci povolaní z věznic, příslušníci mnoha národů sovětsko-ruského impéria, bojovali na československém území proti běsnícímu molochu německého nacionálního socialismu. Byli snad proto tehdejší sovětští vojáci automaticky představiteli svobody a humanity? Nikoliv, právě naopak! Byť bojovali proti jinému ohavnému režimu, oni sami reprezentovali stejně vražednou tyranii.

Mohla to však osvobozená květnová Praha, hlavní město státu, který právě – více méně dobrovolně – vplouval do ústrojí agresivního východního impéria, vůbec tušit? Nebo to bylo možné nahlédnout až s odstupem času a jakékoliv nesouhlasné mudrování je toliko nemístným ahistorismem ve stylu „po bitvě každý generálem“?

Bohužel si musíme přestat lhát do vlastní kapsy (abych použil trefný výraz prezidenta M. Zemana vyřčený v souvislosti s kauzou „novičok“). Kdo chtěl vědět, tak věděl, symptomů sovětsko-ruských imperiálních móresů si musel tehdy všimnout opravdu leckdo. Rozhodně to nebylo žádným tajemstvím pro naše vrcholné představitele v čele s prezidentem E. Benešem.

V obnoveném Československu (za něž bojovaly i tisíce Rusínů z Podkarpatské Rusi a která se pak stala takovým naším pěkným „dárkem“ Stalinovi) totiž žilo několik tisíc Čechoslováků ruského, ukrajinského a běloruského původu, pro něž byla zejména Praha útočištěm před bolševickým terorem. Zatímco konec druhé světové války v květnu 1945 probíhal mezi Čechy ve znamení mírového jásotu, pro tyto naše spoluobčany představoval katastrofu. Pro ně příchod Rudé armády neznamenal svobodu, nýbrž nebezpečně natažený pařát agresora, který si pro ně přišel až do středu Evropy. Naše politické a intelektuální elity, stejně jako velká část národa, tehdy z vděčnosti k Sovětskému svazu přivřely oči a tvářily se, že nevidí vraždy a deportace těchto sousedů a spoluobčanů. A přitom právě osud ruských, ukrajinských a běloruských Čechoslováků byl jasnou předzvěstí budoucích vztahů mezi imperiálním monstrem z euroasijského Východu a Československem, tj. mezi Moskvou a novou středoevropskou gubernií.

Slyšeli jste někdy o Alfredu Bemovi (1886–1945), ruském literárním historiku, jenž od roku 1922 žil v Praze? O tom, že zde roku 1930 inicioval s podporou T. G. Masaryka vznik Společnosti Dostojevského, působil jako člen Slovanského ústavu a Pražského lingvistického kroužku? Víte, že byl autorem oblíbených učebnic ruštiny pro Čechy a napsal i řadu hesel pro Ottův slovník naučný? Už 16. května 1945 byl v Praze zatčen sovětskou tajnou policií a krátce nato zastřelen.

Říká vám něco jméno Avhustyn Vološyn (1874–1945)? Slyšeli jste někdy o tomto rusínském knězi a pedagogovi, který byl mimo jiné poslancem Národního shromáždění v Praze? Víte, že se v říjnu 1938 stal v rámci „okleštěného“ Československa premiérem autonomní karpatoruské vlády? A že byl v březnu 1939, po definitivním zničení republiky, několik dní prvním a posledním prezidentem samostatné Karpatské Ukrajiny? Je tu nějaká povědomost o tom, že byl posledním rektorem pražské Ukrajinské svobodné univerzity? Ještě v květnu 1945 byl v osvobozené Praze zadržen sovětskými oddíly Směrš jako „ukrajinský nacionalista“ a odvlečen do Moskvy, kde během brutálních výslechů 19. července 1945 zemřel.

Každý, kdo se trochu seznámil s dějinami Pražského hradu, nemohl minout jméno Ivana Borkovského (1897–1976), jednoho ze zakladatelů moderní české archeologie. Víte, že se vlastně jmenoval Ivan Borkovskyj-Dunin a pocházel z ukrajinské šlechtické rodiny? A že až do roku 1920 bojoval proti Rudé armádě? Věděli jste, že právě on definoval nejstarší slovanskou keramiku tzv. pražského typu a vedl archeologické vykopávky na Pražském hradě? Hned v květnu 1945 byl jakožto přední ukrajinský intelektuál zatčen tajnou sovětskou policií a čekal na cestu do sovětského gulagu. Jen díky odvaze Jaroslava Böhma, ředitele Státního archeologického ústavu v Praze, byl na poslední chvíli z transportu Čechoslováků ruského a ukrajinského původu vyreklamován.

A co Ľarysa Henijuš (1910–1983), běloruská básnířka, říká nám to v dnešním Česku ještě něco? Od roku 1937 žila v Československu, kde její manžel studoval na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Poté, co Německo a Sovětský svaz přepadly v září 1939 Polsko, byl její otec, usazený v západním Bělorusku anektovaném Sověty, zastřelen jakožto „kulak“. Matka a sestry byly deportovány do vyhnanství v Kazachstánu, kde zahynuly. Bratr Arkadz bojoval v Andersově polské armádě a padl v bitvě o Monte Cassino (1944), bratr Rascisľaŭ byl vojákem Berlingovy polské armády a zahynul v bitvě o Berlín (1945). Kdo dnes něco ví, třeba v Ruské federaci, o osudech lidí z těchto „krvavých zemí“, drcených z jedné strany německým a z druhé ruským imperialismem?

Už v květnu 1945 se pokusily Ľarysu Henijuš, jejího manžela a syna unést sovětské orgány, které je vinily z tzv. běloruského nacionalismu. Krátce po „vítězném únoru“ byla rodina v březnu 1948 zatčena a zbavena československého občanství. Syn byl odeslán do sirotčince ve slezské Vratislavi, s rodiči se již nikdy nesetkal. Po krutém mučení byla básnířka odsouzena roku 1949 k pětadvaceti letům vězení – s manželem byli internováni za polárním kruhem v pracovních táborech Inta a Abedz v Autonomní republice Komi a posléze v Mordvinsku. Propuštěni byli roku 1956 na amnestii a usadili se v manželově rodišti poblíž běloruského Hrodna. Ľarysa Henijuš ze zásady odmítala přijmout sovětské občanství a trvala neústupně na svém návratu do Československa. To se jí však nikdy nesplnilo a až do své smrti žila pod dohledem KGB.

Neměli bychom poslat už konečně někam do patřičných mezí prolhané Noční vlky i s jejich koženými bundami, rudými prapory, putinovskou propagandou a vulgárními „českými“ nohsledy lísajícími se k jejich okované botě? Nebylo by na místě, aby jakožto tzv. Nesmrtelný pluk procházeli Prahou společně svobodomyslní Češi, Rusové, Ukrajinci, Bělorusové a příslušníci dalších národů, aby celé Evropě připomínali hrůzu dvou nejstrašnějších totalitních režimů 20. století, jejichž symbolem byly hákový kříž a pěticípá hvězda?

Nám, Čechům a Češkám, kteří dnes slavíme 8. květen jako Den vítězství, by měl být příběh Čechoslováků ruského, ukrajinského a běloruského původu aktuálním mementem: svobodu jedněch nelze nikdy vykoupit obětováním svobody druhých.