Když už se sype úplně všechno, mohou členové vlády ještě vždycky začít jezdit po republice. Vzpomeňme jen autobusových a vlakových zájezdů, které před pár lety plnily stránky novin a webů i soukromé účty ministrů na sociálních sítích. Ministr v kupé. Ministryně s kolegy „na čtyřce“. Selfie s řidičem.

Od ekologického cestování hromadnou dopravou na místa, kam pro členy vlády začasté mířily prázdné limuzíny, aby je poté pohodlně rozvezly do bydlišť, se pomalu upouští. Premiér Andrej Babiš se vrátil k obvyklé praxi služebních vozů. Přesto jako dobrý král Václav IV. dál chodí mezi lid, aby mu naslouchal a na místě řešil jeho problémy. On i jeho ministři.

Obden tak můžeme ve zpravodajství vidět, kterak člen vlády stojí zadumaně na konci nedostavěné dálnice, u vyschlého potoka nebo u kůrovcem napadeného stromu. Praktický význam takové návštěvy je nulový. Ministr nejenže během své chmurné minuty ticha za okolní obce sužované hlukem, zplodinami a prašností nepřistaví ani metr vozovky, ale z letmého pohledu na staveniště se o dálnici tak jako tak nic nedozví. Stavby dálnic se neřeší na staveništích, ale v klimatizovaných kanclech.

Stejně tak nezíská žádný člen vlády hlubší vhled do problematiky boje s kůrovcem tím, že se přijede podívat do lesa a odloupne si před fotografy kus kůry plný toho neřádu. Jde o složitý problém, do jehož řešení vstupuje mnoho faktorů: nejrůznější zájmy, priority, potřeby. Jim odpovídají strategie a řešení. Že uvidím brouka na živo, do toho nic nového nevnese, stejně jako nebude na jižní Moravě menší sucho, když se po vyprahlém Blanensku politik sám projde. Vodu ze skály uměl nechat vytrysknout jen Mojžíš, ale to už je dost let dozadu.

Asi je to jasné a nemá smysl to dál rozmělňovat. To podstatné není, aby politik viděl opravenou retenční nádrž, ale aby byl viděn, jak vidí opravenou retenční nádrž. Všechny ty hluboké pohledy (samozřejmě záleží na hloubce retenční nádrže), povytažená obočí a pevné, bezeslovné stisky rukou, které samy říkají vše, jsou stejně filmové jako Belmondovy cigarety v koutku úst. Jenže v televizním zpravodajství, tím méně v místních periodikách a nejméně na místě samém, to není pokaždé vidět úplně zřetelně.

Velkou službu divácké obci proto tento týden prokázala správa Krkonošského národního parku, která zprostředkovala schůzku ministra životního prostředí Richarda Brabce – s Krakonošem. Ten vládce hor, hrozícího, že uzavře Krkonoše, přijal na ministerstvu, „vyjednal s ním ještě jednu šanci“, jak stojí v oficiální tiskové zprávě MŽP, upořádal tiskovou konferenci a složil do jeho rukou slib dobrého chování návštěvníků. Večer bylo setkání ministra s Krakonošem součástí televizního zpravodajství, prošlo deníky i zpravodajskými weby. Taková krásná Krkonošská pohádka s dobrým koncem. Chyběli jen Anče a Kuba. (Zda byl na místě tajnej, není jisté, ale skoro bych si na to vsadil.)

Jasně, je léto, okurková sezóna a každý Krakonoš na Ministerstvu životního prostředí dobrý. Nic proti tomu, na MŠMT ať klidně příští týden přijmou naši fanfrpálovou reprezentaci. Už proto, že to možná zase o trochu víc obnaží banální pravdu: Ten zpocený stavební dělník, co si s ním ministr nebo premiér špitá pod přilbami o viskozitě asfaltu, je stejně pohádková bytost jako Rýbrcoul, kterého v úterý vodili po MŽP.