Od konce devatenáctého století se Jeníček s Mařenkou v našich zemích ‒ pokud patřili k bezvěrcům anebo věřili v něco, co nemělo mocnářovo povolení ‒ museli brát na úřadech. Říká se tomu občanský sňatek. Mezi dvěma válkami si mohli vybrat. Buď si slíbí věrné milování v kostele, nebo na úřadě. Před rokem 1989 panovalo sňatkové podobojí, tedy pro ty, kteří chtěli svatbu za zvuků varhan a slibem k Pánu Bohu: museli jít od oltáře přísahat ještě věrnost mezinárodnímu dělnickému hnutí na příslušný národní výbor.

Stát nabízí dvojicím, které se rozhodnou spolu sdílet nejen lože, ale zejména stůl, jistá práva. Aby to mělo společenskou a zejména ekonomickou logiku, pak je třeba jistého nekompromisního úhlu pohledu, a každý tak může mít rozestlánu jen jednu postel a stravovat se jen u jednoho stolu. Tedy pokud chce čerpat benefity ze společné kasy. Na poctivost lidí se v tomto ohledu spoléhat nedá, je třeba Jeníčka s Mařenkou registrovat. Nikoliv pouhou deklarací, že tato postel, a žádná jiná, ale až zanesením do análů vzniká nárok na daňovou úlevu anebo exkluzivní informaci, že váš nejmilejší má rakovinu plic.

Těžko si lze představit tragikomičtější výjev než ten, který se v nejrůznějších podobách odehrává denně na radnicích, respektive dalších lokacích. Ani „ano“ vyslovené při tandemovém seskoku, tisíc mil pod mořem či na hradě Kokořín nesmazává onu trapnost, když se vás volený zastupitel, ať straník nebo bezpartijní, ptá, jestli s tou či oním chcete trávit všechny zbývající dny života. A jeho asistentka (možná s ní spí, to se v tom švunku nedá najisto potvrdit, ale lepší je věřit stereotypům, takže spí) přidá pár veršů ze zlatého fondu české poezie. A muž, který se před vás dostal na kandidátce Občanů pro lepší Podivín 2014, vás dehonestuje četbou moralistních imperativů o životě bok po boku z příručky uvolněného komunálního politika.

Okolnosti jsou dostatečně karikaturní, není třeba je zahušťovat. Nelze ale ani popsat absurdnost, s níž se do státního cirkusu hrnou tisíce spoluobčanů. Prý dobrovolně. S jistou přepjatostí, obvyklou nejen u nastávající a paní matky, nýbrž vlastní všem svatebčanů, lze tvrdit, že jde o nejstrašnější genocidu našeho ducha, jakou na nás státní správa vykonává. Všechny ostatní pokusy, od deklamací, že jako občané máme na něco vliv, až po „jednou bude líp“, jsou toliko nevinné povídačky, které si koneckonců zasloužíme.

Pokrytecký rituál na začátku oné společné cesty životem (držme slovník) doopravdy škodí vztahu mezi partnery. Je to koncentrované „jako“ s příchutí politického kabaretu, kdy před vámi nestojí klerik zastupující nejvyšší moc, ale výkonná síla moci, které obecná část populace nevěří, pohrdá jí, ať již právem či nikoliv. Vaše domácí štěstí začíná spolčením se lží politiky, byť leckdy na té nejnevinnější komunální úrovni. Ani v časech, kdy se s praktikou sňatků na radnicích u nás začalo, neměl starosta autoritu srovnatelnou s venkovským farářem. Ten druhý ji odvozuje od světa, o němž si mnozí z nás pěstují iluze, ten první od reality, ve které jsme iluze ztratili. Pokud dva stoprocentně věří, že po jejich smrti je sežerou červi, popel roznese vítr a šmytec, pak je nesmyslné ritualizovat jejich a státní potřebu být spolu. Ať si jsou.

Nevěřícího Jeníčka s Mařenkou má registrovat obecní úřad, mají mít stejná práva jako dva Jeníčkové, kteří už registraci umožněnu mají. Občany nedělíme podle pohlaví, ač občan pohlavní cestou vzniká. Registrace ať proběhne stroze, jak se na byrokracii sluší a patří, je k tomu kolek, razítko a přepážka. Žádná deklarace před pánem s deskami a jeho asistentkou. Celé by to mohl zařizovat notář a s právním postavením dvojice by to nijak proti současnosti nezamávalo. Doktor by jim sdělil nepříjemnou pravdu a každý březen by si jeden z dvojice toho druhého mohl odečíst v růžovém formuláři.

Odstranění občanského sňatku by bylo civilizačním pokrokem. Samozřejmě registrátorem může být kněz v kostele, rabín v synagoze nebo instruktor potápění v Jaderském moři, to už je věcí volby každé dvojice, jestli chtějí parádu nebo ne. Stejně jako stát nezařizuje svatební hostinu, neměl by se angažovat při společném formulování našeho příštího intimního prostoru. Slibovat věrnost, pomoc a důstojnost můžeme sami ve dvojici anebo před svědky, které si vybereme. Při vší úctě k republice, obec není strážcem duchovního života jedince, ani v páru.

Zrušením přísah v obřadních síních by se navrátila svátost manželství tam, odkud byla ukradena. Kdo si věří, slibuje rovnou před Bohem. Kdo ne, nemusí nikde, anebo si koupí seskok padákem. A zrušení občanského sňatku přispěje k občanským svobodám. Jeníček i Mařenka se můžou registrovat s kýmkoliv a kdekoliv, Mařenka si vezme Mařenku a Jeníček Esmeraldu nebo Vaška převlečeného za medvěda. Platit daně budou podobně. A jestli ten příslib budoucnosti na hromadě oslaví v katedrále, nebo v hospodě na rohu, slíbí to Bohu, nebo sousedům, to je na nich.

Slibovat si manželství na celý život, „budeme stát při sobě“, to je krásná idea, ale u hazardních sázek nemusí asistovat obecní zastupitelstvo. Stačí, když vytvoří rámec pro důstojný pokus.