Dnešní odhalení doposud neznámé kapitoly ze života Milana Kundery, které už bylo anoncováno včera, je o něco víc, než jen drb ze zubařské čekárny, který se shodou okolností dostane na první stránky nejen denního tisku. Kromě společenské pikantnosti (v hodnotách světa starého sotva pár let, jde o celebritu vskutku kosmopolitní), se za tímto novým „průserem“ potkává vše, co současné české literatuře, potažmo kultuře obecně, chybí.

Skoro by se chtělo věřit, že za celým skandálem okolo nejslavnějšího píšícího Čecha, stojí nějaká idealistická dvojice, které jde o narovnání páteře zdejšího obcování se slovesností, návrat (anebo spíš vstup) na světové literární výsluní. Nobelovu cenu za literaturu letos nezískal Lustig, jak se nepravděpodobně doufalo, ale Francouz. O kvalitní literaturu je nouze, a když vyjde recenze na nového Viewegha v celostátních novinách, dočteme se, že je tam „méně sexu a více Boha“. Existuje snad zoufalejší situace? Proč by do ní nemohl vstoupit obrozenec, byť naivní a třeba i trošku pošuk, který se pokusí strhnout pozornost? Tohle se přece děje často i na jiných kolbištích, nemá smysl vypočítávat tuny zpráv o naháčích na fotbalových stadionech v tom lepším případě a chlápcích opásaných růžencem granátů v případě horším. Obojí má sloužit dobré věci, alespoň v zadání.

Háček je pochopitelně v tom, že za kauzou Kundera nestojí nějací pobláznění fanatici z okruhu nepočetného čtenářského kroužku, ale seriózní týdeník a historici. Přesto se dojmu, že jde o výstřel, který má na sebe více upozornit, než skutečně trefit, nelze ubránit.

Kdyby nešlo o Milana Kunderu, nepsal by o tzv. udání nikdo, nic nepomůže odvolávání se na širší mravní hloubku příběhu (ta tam je). Problémem jsou minimální fakta, ve skutečnosti doložená jedním listem strojopisu A4 a jediným nepřímým svědectvím po šedesáti letech. To je zhruba vše. A samozřejmě už máme vyjádření Kundery, který vše odmítnul. Nejasností je mnoho. Neexistuje podpis Milana Kundery pod žádným „udáním“. Že Milan Kundera od studenta Dlaska věděl o Dvořáčkovi víme se značným zpožděním, a to od paní Militké. Víme přesně, kdy měl Dlask říct Kunderovi o Dvořáčkovi? Nemohlo to být až dávno po Dvořáčkově zatčení? Mělo by to svoji logiku, teprve zatčený Dvořáček, odsouzený k nespravedlivému a krutému vězení, se může stát hovorem do kavárny, ale zase ne tak ojedinělým (jsou padesátá léta), aby si na to Kundera po šesti desetiletích vzpomněl. Jaký mohl mít motiv Kundera k takovému sekyrnictví? Jistě, mohl se třeba bát, že je Dvořáček nasazeným agentem v rukách StB, ale k takovému podezření by musel mít indicie. Ty by mu pravděpodobně mohl poskytnout Dlask, který Dvořáčka rád mít nemusel (šlo o Militkou). Ale proč by šel Kundera udávat místo Dlaska? Alibi? To je málo.

Zneužití identity. Obří konstrukce osudného dne může vypadat i takto. Dlask se doví, že za jeho milou (Militká) přijel bývalý milenec – emigrant. Ze žárlivosti se ho rozhodne udat. Na vysokoškolských kolejích odcizí doklady studenta Milana Kundery a s nimi se vydá vstříc SNB. Podobaly se fotografie Kundery a Dlaska nalepené v jejich občanských legitimacích? Nevíme. Stejně tak je nám zatím utajeno co následovalo. Co Militká? Jen tak jí prošlo, že přechovávala agenta Západu? V těch letech k věznění stačilo mnohem méně. Kde jsou záznamy o sledování aktérů (Kundera, Militká, Dlask)? A kde je podepsaná výpověď Milana Kundery, nejen v osudný březnový den, ale i později? Copak komunistickou správu nezajímalo podhoubí, kde hledal útočiště agent – zrádce vlasti? Kdo je pod hlášením podepsaný Jaroslav Rosický? Jakou má hodnost? A proč s udáním nevyrukovala StB v době, kdy jí byl Kundera krajně nepohodlným, tedy v letech po roce 1969?

Celou jednu stranu strojopisu, o kterou se povede v těchto dnech spor, by bylo možné prohlásit za ptákovinu, kterou si chtěl někdo z Milana Kundery (a nás všech) vystřelit, kdyby to nebylo tak vážné. Národ konečně pochopí, proč se ten slavný spisovatel chová tak podivínsky, nejezdí domů (nanejvýš v přestrojení), nedává rozhovory a zanevřel na starší tvorbu a celé Česko (včetně rodného Brna). Rozostření se díky nejnovějšímu kunderovskému opusu dočkají i jiní autoři, se kterými si nevíme rady. Nejsou to žádní podivíni, ale něco zákeřného, zlého nám tají. Ale proč jen spisovatelé, netýká se to celé emigrace, disentu a odboje? Slušný člověk žil doma, podepisoval závazky a neudával, na rozdíl od Kunderů a spol.

Milan Kundera se obává, že mediální načasování souvisí se zahájením Frankfurtského knižního trhu, to se nejspíš mýlí. Nedopsaná stránka strojopisu, o jejíž autentičnosti mám velké pochybnosti, nemíří do Německa, naopak je vyspělejším svědectvím, že německý kontext porážíme. Konečně, co je dobrovolné přiznání (Grass) proti lapení vlastního udavače (Kundera)?