Pojďme si to krátce shrnout. Andrej Babiš je předsedou vlády, protože si spočítal, že to bude efektivnější než platit každého jednoho politika zvlášť. Parlamentní demokracie, která u nás fungovala po roce 1989, mu taky nic moc nedokázala garantovat, tedy dlouhodobě. Pořád jsou nějaké volby, nová jména, nové výdaje a nikdy nejde absolutně vyloučit, že se moci ujme idealista anebo aspoň nezkušený politik, který přestane poskytovat krytí. Historickou shodou okolností je společnost taky unavená prázdnými hesly a každodenním provozem, a tak naskytla příležitost k životní akvizici.

Předseda hnutí ANO 2011 získává víc, než možná kdy ve skutečnosti chtěl. Je prvním mužem v čele systému, který je mu nepochybně z duše protivný. Je šéfem desetimiliónového chumlu zaměstnanců, ze kterých by většinu osobně do práce nikdy nepřijal. Řídí se to nesmírně komplikovaně, všude nějaké omezení, zákony a žvanírna, kde musí poslouchat Kalouska. Udělat z toho firmu podle jeho gusta nikdy nepůjde, to už ví. Ale co mohl dělat, když to všechno leželo na ulici a stačilo to sebrat? Nechat to být neodpovídá jeho naturelu.

Proti Babišovi, který se v republice rozhlíží jako v supermarketu, který právě opustili poslední pokladní, stojí demokratická opozice, která se rozhodla bojovat opravdu těžkým kalibrem: nezašpiníme se. Ať si Babiš a jeho lidé dělají, co chtějí, my to budeme tvrdě komentovat a s predátorem nepromluvíme ani slovo. Politické strany se proměnily v jakési nezávislé arbitry, kteří nám ani neporadí koho volit v klíčové prezidentské volbě, buď proto, že opravdu podlehli dojmu, že do vrcholné politické události sezóny nemají politici co mluvit, anebo jsou zbabělci, kteří se bojí, že je špatný tip může připravit o pár desetin procent, které je v předčasných volbách připraví o dobrá místa s hezkým výhledem v novém Babišově parlamentu. Je to samozřejmě chyba.

Když padají čísla, tak se od rulety neodchází, výhodou ovšem je, že Andrej Babiš je především a hlavně obchodník. Počítá náklady a možné výnosy, bude hazardovat, pouze když nebude jiná možnost, anebo si vezme všechno, když se taková příležitost objeví. Obecně rozšířené tvrzení, že Babiš nemá žádné hodnotové ukotvení a věci veřejné jsou mu tak nějak jedno, skýtá jistou naději. Dá se s ním obchodovat. Cena i úroky letí samozřejmě vzhůru, ale lkát zrovna nad tím teď postrádá smysl.

Náš problém s Babišem nesouvisí s tzv. Čapím hnízdem, konečně jsou to drobné proti (nejen) eurodotačním jízdám členů oněch tradičních politických stran a dětem se tam prý i líbí. Ani nejde o ten jeho byznys, řepku a tak. Zcela reálně nám hrozí, že se ocitneme chvíli ve středu, a pak na východě Evropy, kam sice kulturně-historicky nepatříme, ale to bude jediné, co si pro útěchu budeme po večerech říkat. Nemá smysl opakovat, jaké štěstí to bylo, že západoevropští politici kdysi na chvíli zavřeli obě oči, mysleli na Havla a řekli, že můžeme dál. Nebyla to samozřejmost a předběhli jsme vývoj – což se nám sice vrací právě taky v Babišovi, ale pořád je to o dost lepší než třeba na Ukrajině, která už možná taky tuší, že už si asi v dohledné době nezahraje ani baráž o členství v EU, protože už se oči nikomu zavírat nechce a žádný Havel, tam ani tady, není na obzoru.

Z Evropy a západní civilizace nás nedostane ruská propaganda Sputniku, Parlamentních listů, polymoderátor Soukup nebo prognostici Zeman s Klausem, ale to, že zisky se budou dát efektivněji spravovat, když bude firma vyvedena z většího celku. Babiš to udělá, když to bude výhodné a když cena nebude příliš vysoká. A na tu cenotvorbu má naše politická elita pořád ještě vliv.

Je to stará písnička, ale hraje se pořád: s únosci se nevyjednává… Opak je ovšem pravdou. Nejenže se vyjednává, ale taky se jim platí výkupné. Jako Česká republika jsme v nepříjemné situaci, takových zemí kolem je ale víc, pořád je ještě čas situaci řešit, pojďme to udělat. Přestaňme živit iluzi, že se to nějak napraví samo. Nenapraví. Udělali jsme řadu nevratných chyb a je třeba se vyplatit. Pozitivní na tom všem je, že Babiš si zřejmě zaplatit nechá. Ale času není nekonečně, musíme to stihnout, dokud máme čím platit, dokud náš politický účet není zcela vynulován, tedy do oné soboty po poledni, kdy nám Marcela Augustová oznámí nové složení sněmovny po předčasných volbách.

Dolní komora parlamentu není biskupská synoda a její členové by neměli primárně aspirovat na to, že budou jejich ostatky jednou na Svatopetrském náměstí prohlášeny za relikvie svatých. Politický souboj zredukovaný na bonmoty Miroslava Kalouska (aspoň něco) a pevné odhodlání netančit s vlky nestačí. Chce-li Babiš moc a vládu, ať ji raději zobchoduje s demokratickými stranami, byť by je to mohlo stát život, než s Okamurou a Filipem.

Zaplatit se bude muset hodně, ale zisk nemusí být taky zanedbatelný. Stačilo by pár maličkostí: nezávislá justice, policie, veřejnoprávní média a nezvratnost euroatlantické orientace země. Zkusme se na současnost podívat Babišovýma očima. Podporou menšinové vlády šikovného podnikatele přijdeme o hodně, ale neztratíme všechno. Především šanci, že se to může změnit dřív než za dlouhá desetiletí.