Poslance ani senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu té komory parlamentu, jejímž je členem. Odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání navždy vyloučeno.
Tak to stálo v ústavě samostatné České republiky z roku 1993, než její novelizace, již osmá za posledních deset let, tento princip v roce 2013 oslabila. Místo slova „navždy“ je tam nyní „po dobu trvání mandátu“. Požadavky na omezení imunity prezidenta republiky a ještě více na omezení indemnity poslance a senátora jsou v právním demokratickém státě už mnoho let časté, stejně jako volání po omezení dalších pozůstatků feudalizmu jako amnestie a milosti. (Zatímco díky imunitě poslanec „pouze“ není stíhán z hlediska procesního práva, díky indemnitě by toto stíhání nemělo být vůbec možné. Indemnita by se však měla vztahovat pouze na politickou činnost poslance ve sněmovně, jako je hlasování nebo projevy ve sněmovně a jejích orgánech.)
Námitky vůči těmto privilegiím jsou i důvodné, protože smyslem indemnity není zaručit svobodu projevu poslance či senátora jakožto jeho osobní výsadu, a není tedy primárně ochranou konkrétního poslance, nýbrž je ochranou celého parlamentu před výkonnou mocí – kdysi panovníkem, nyní vládou či policií. Za kýžené privilegium mocných považují indemnitu především poslanci a jiní politici. Mírný pokrok v mezích ústavy a zákonů nastal v případě imunity prezidenta a indemnity poslanců a senátorů i v České republice.