Vládní zmocněnec pro energetickou bezpečnost napsal na serveru Neovlivni.cz o loňské vzpouře části Ukrajiny proti Pravému sektoru a kyjevské moci toto: „Pokud se jim postavíte rychle čelem, jako to udělali třeba v Oděse, kde je prostě upálili, nebo v Dněpropetrovsku, kde je prostě zabili a pohřbili u silnice, tak máte klid. Když to neuděláte, tak máte válku. To je celé.“ Sociolog, europoslanec (ČSSD) a externí komentátor deníku Právo Jan Keller to oprávněně považuje za cynický a nebezpečný výrok, a to i v kontextu běžného živení nenávisti na obou stranách tragického konfliktu, jak napsal (Právo 28. 4.)

Jako celoživotní optimista musím však Jana Kellera doplnit. Václav Bartuška totiž před citovanými slovy také napsal: „… podrobně jsme sledovali model, který byl použit na východě Ukrajiny, v Doněcku, Luhansku a v dalších městech. Šlo to jakoby přes kopírák a popírá to teorii o lidovém povstání. Skupina civilistů obsadí budovy administrativy (veřejné správy – pozn. P. U.), muži, ženy, děti. Do dvou dnů se tam začínají nosit zbraně, ženy a děti odcházejí, zůstávají ozbrojenci.“

Ano, právě tak to na Ukrajině probíhalo. Jistě, přicházeli i mladí muži z Ruska i jiných zemí, a také kozáci a často i vojáci ruské armády mimo službu, oni pověstní „zelení mužíčkové“, ovšemže Putinovi. Ale většinou to bylo tak, jak píše Bartuška. Ti muži z rodin, které obsazovaly úřady, kteří odešli sháněli zbraně, je dostávali zadarmo od vojáků a policistů, jimž se také nacistické symboly a uctívání Stepana Bandery nelíbily, případně je od vojáků kupovali, nebo je kradli ve vojenských skladech. To vše ovšem nepopírá „teorii“ o lidovém povstání, nýbrž ji to naopak potvrzuje.

A v tom je právě Bartuškova zásluha, že konečně řekl pravdu, jak to bylo, že správní úřady obsazovaly ženy a děti a jejich muži se mezitím vyzbrojovali. Zatím jsme jen slyšeli, že se v Oděse – to v lepším případě – obě strany konfliktu vzájemně obviňují ze zapálení Domu odborů. Bojová verze uvádí, že proputinovští aktivisté a Rusové se tam zabarikádovali a sami ho zapálili, takže prostě uhořeli. Jak prosté!

A o zabíjení v Dněpropetrovsku nevíme nic, ale to má Bartuška asi na mysli vraždu sedmi lidí z osmi autobusů, kteří se den před pádem Janukovyče vraceli z Majdanu na Krym, odkud přijeli protestovat proti banderovcům a fašistům, jak celý Krym uváděl. Ozbrojenci z Pravého sektoru je na čerkeské silnici postříleli. Tento korsuňský masakr i následnou neúspěšnou invazi Pravého sektoru na Krym dobře znají na Ukrajině a hlavně na Krymu, v ČR ho naštěstí nyní připomněl Václav Bartuška.

„Invaze“ byly tedy dvě, první z Krymu do Kyjeva na Majdan, několik set neozbrojených obyvatel Krymu, kteří se 20. února vraceli po čerkeské silnici. Ta druhá se uskutečnila 27. února, už po vyhnání Janukovyče z Kyjeva. Byl to „vlak družby“ (ano, tak to nazvali !), plný ozbrojenců z Pravého sektoru, jedoucí z Kyjeva na Krym. Do Simferopolu ale nedojeli. Rozmysleli si to, když se dozvěděli, že tam na ně čeká na patnáct set lidí z místní, teprve se vytvářející domobrany, sice jen s holemi a štíty, ale plných odhodlání si to s „fašisty“ a „banderovci“, jak Pravý sektor viděli, vyřídit.

Třetí „invaze“ byli ti Putinovi „zelení mužíčci“, tedy vojáci armády Ruské federace bez distinkcí, kteří se sice podle ukrajinsko-ruské smlouvy právem pohybovali po Krymu, ale pak oné krymské domobraně pomáhali, a tím hrubě porušili jednu z verzí stále se měnící ukrajinské ústavy. Tím přišla Ukrajina o možnost pronajmout část Krymu – spekulovalo se o Sevastopolu – ke zřízení základny USA. Takže je to vlastně škoda, že ten „vlak družby“ do Simferopolu tenkrát nedojel, Sevastopol by byl už „náš“.

To, že Bartuška – stále ještě vládní zmocněnec a zaměstnanec ministerstva zahraničních věcí – považuje „prosté upálení“ padesáti lidí a „prosté zabití“ sedmi dalších za nutné, prý aby se předešlo válce, je teď už věcí vlády, jíž je zmocněnec, a jeho nadřízeného, tedy ministra Lubomíra Zaorálka (ČSSD).

Také státní zástupci musejí posoudit, zda tím Bartuška nepodněcoval k útočné válce (ukrajinsko-ukrajinské, ale možná i ukrajinsko-ruské). A ochránci lidských práv v ČR a hlavně v zahraničí budou zase zkoumat, zda ČR plní svůj závazek, vyjádřený článkem 20/1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, že „jakákoli válečná propaganda je zakázána zákonem“. Ano, jakákoliv, řeknou hnidopichové, nejen tedy podněcování k útočné válce s podílem ČR, jak uvádí trestní zákoník. Kde má ČR jiný zákon, který zakazuje jakoukoliv válečnou propagandu, tedy i Bartuškovu?

Mně ale jde dnes jen o to, že i v ČR se veřejné mínění postupně dovídá pravdu, jak to bylo a jak to je na Ukrajině. A zásluhu na tom má, přiznejme to, i nechtěná upřímnost Václava Bartušky.

Psáno pro deník Právo, kde vyšlo v mírně zkráceném znění dne 29. 4. 2015