Svět si zanedlouho připomene 75 let vítězství nad nacismem ve druhé světové válce. Tato válka byla největší katastrofou v dějinách lidstva, tragédií vskutku planetárního rozsahu. Podle některých odhadů si vyžádala přes osmdesát milionů obětí. Den vítězství nad nacismem je pro většinu zemí dnem smutku a piety, dnem, kdy je třeba se ztišit, uctít památku obětí, pomodlit se a vzájemně si slíbit, že se nacismus už nikdy nevrátí.

Od ostatních se svým stylem oslav Dne vítězství spočívajícím v pompézních vojenských přehlídkách odlišuje pouze Rusko. V podstatě je to jeho věc a jeho právo. Zároveň ovšem nelze jen tak přehlížet, jak roste agresivita obvinění vznášených Ruskem na adresu západních zemí a také Ukrajiny ohledně toho, že slavíme Den vítězství jindy a jinak, než bychom měli. Naše největší provinění spočívá v tom, že nechceme uznat za hlavního a jediného vítěze ve druhé světové válce právě Rusko (podle Kremlu mělo tehdy prostě jiný název – Sovětský svaz). Důvod napadání Západu je, myslím, pochopitelný: podstata existence jakéhokoli moskevského státu vždy spočívala v konfrontaci se Západem.

A proč se útočí na Ukrajinu? To je trochu složitější. Bez Ukrajiny se neobejde žádné ruské impérium. Právě proti Ukrajině vede Rusko již po staletí nevyhlášenou hybridní válku. Je to paradox, ale Ukrajinu, kterou Rusové rádi pokrytecky nazývají „bratrským“ národem, Rusko ve skutečnosti považuje za svého hlavního nepřítele. Paradoxem je i to, že Kreml se svou formálně protiválečnou rétorikou ve skutečnosti nemůže existovat bez války. Minulou válkou přitom, bohužel, živí mobilizaci na válku současnou – válku na Ukrajině.

Dne 24. května 1945, dva týdny po kapitulaci Německa, na slavnostní recepci v Kremlu pronesl Stalin přípitek, který do značné míry vysvětluje povahu ruského imperialismu a cynickou podstatu jeho propagandy: „Připíjím především na zdraví ruského lidu, protože je nejvýznamnějším národem ze všech národů Sovětského svazu..., protože si v této válce zasloužil, aby byl všeobecně uznán za vůdčí sílu Sovětského svazu mezi všemi národy naší země.“ A ještě jeden citát – tato slova byla pronesena šedesát pět let po Stalinově přípitku. Jde o Putinovu odpověď na otázku, zda by Sovětský svaz vyhrál válku bez Ukrajiny: „Stejně bychom válku vyhráli. Neboť jsme národ vítězů... Největší ztráty ve válce utrpěla právě RSFSR – přes sedmdesát procent... Válka byla vyhrána především díky zdrojům Ruské federace.“

Tahle dvě vyjádření jsou názorným příkladem lží a manipulací – jak na faktografické, tak na morální úrovni. Začněme fakty. Ukrajinský lid během druhé světové války utrpěl jedny z největších ztrát jak ze strany okupačního režimu nacistického Německa, tak od komunistického totalitního režimu. Zatímco na území dnešního Ruska bylo okupováno jen několik západních regionů, území Ukrajiny bylo nacisty okupováno zcela. Navíc se přes Ukrajinu dvakrát přehnal ničivý stroj válečného běsnění – jednou při ústupu Rudé armády, a podruhé při její ofenzivě. Celkové demografické ztráty na území Ukrajiny v letech 1939–1945, mezi vojáky i civilisty, se odhadují na 8 až 10 milionů osob. Počet obyvatel Ukrajiny se i v důsledku posílání místních obyvatel na nucené práce, represí a deportací mezi lety 1941 a 1945 snížil ze 41 na něco málo přes 27 milionů. Bylo zničeno téměř 700 ukrajinských měst a 28 tisíc vesnic, vyvezeno 550 průmyslových podniků, nespočet historických cenností. Materiální ztráty Ukrajiny v důsledku druhé světové války představovaly přes čtyřicet pět procent ztrát celého SSSR.

Celkový počet osob z území Ukrajiny mobilizovaných během války do Rudé armády činil téměř 7 milionů. Každý druhý z nich zahynul a každý druhý z těch, kdo zůstali naživu, se stal invalidou. Kromě Rudé armády bojovali vojáci pocházející z Ukrajiny v armádách Polska (120 tisíc), USA (80 tisíc), Kanady (45 tisíc), Francie (5 tisíc). Stovky tisíc Ukrajinců bojovaly proti nacistům v řadách partyzánů a povstalců. Ukrajina dala Rudé armádě 7 velitelů frontů a armád, 200 generálů. Více než dvěma tisícům Ukrajinců byl udělen titul hrdiny SSSR. V roce 1944 pocházel každý třetí příslušník Rudé armády z území Ukrajiny. Přičemž u pěchotních jednotek a útvarů prvního až čtvrtého ukrajinských frontů bylo Ukrajinců šedesát až osmdesát procent. Především oni se podíleli na osvobození zemí východní Evropy, včetně Československa, od nacistů. Mimochodem, mezi těmi ukrajinskými vojáky, kteří osvobodili Československo, byl i můj dědeček Mojsej Perebyjnis.

Ukrajinci měli nesmírně významný podíl na porážce nacismu. Popírat to nemá smysl. Uznáním tohoto podílu bylo zařazení Ukrajiny mezi zakládající státy OSN. Společně s dalšími národy, které byly členy protihitlerovské koalice, je ukrajinský národ po právu jedním z národů vítězných.

Teď k morálnímu aspektu. Cynismus Kremlu spočívá v tom, že se svaté téma vítězství nad nacismem snaží změnit na svého druhu odpustek za všechny zločiny jak sovětského, tak nynějšího ruského režimu. Ten, kdo o těchto zločinech mluví, je automaticky obviněn ruskou propagandou z fašismu. Mimochodem, to, s jakou lehkostí se v Rusku plýtvá tím strašným slovem, je zvlášť alarmující.

Ano, my si Den vítězství připomínáme s pokorou a smutkem. Ten den netančíme a nezpíváme, neboť víme, za jakou strašlivou cenu bylo dosaženo tohoto vítězství. Ostatně, právě tak, bez jakýchkoli slavnostních přehlídek, si tento den připomínali naši dědové – ti, kteří porazili nacisty – prvních dvacet let po vítězství. A teprve v „pozdním“ SSSR a zejména v dnešním Rusku ti, kteří nemají nejmenší ponětí o hrůzách té války, změnili ten den na nástroj propagandy, prostředek ideologického vymývání mozků vlastního lidu, faktor bezdůvodného řinčení zbraněmi a nekonečného vyhrožování sousedním zemím. Fráze „můžeme si to zopakovat“, „naše tanky budou v Praze, Berlíně apod.“ se již v Rusku staly kultovními.

Mytickou „vnější hrozbou“, kterou desítky let straší ruské občany, se Kreml naučil vysvětlovat svá nepopulární opatření a neúspěchy – jak neustálou militarizaci, tak jistou unikátní cestu rozvoje Ruska, na níž není místo pro všeobecně uznávané normy demokracie, a stejně tak ekonomické problémy, sankce a izolaci. Je to univerzální a velmi šikovné vysvětlení toho, proč je Rusko nadále technologicky zaostalou zemí.

Rusko všechny okolo obviňuje z „přepisování historie“, ale přitom se samo snaží vnutit světu tu verzi dějin, která byla napsána sovětským totalitním režimem. Dějiny pro tento režim, jak známo, nebyly ničím jiným než prostředkem ideologických manipulací a zatajování vlastních zločinů. Tím, že obhajuje takový přístup, stává se Rusko v podstatě samo falzifikátorem historie. Proč to dělá? Vždyť na první pohled by se mohlo zdát, že v Rusku teď panuje úplně jiný systém, než jaký tam byl za komunistů, zcela jiná ideologie. Ale to jen na první pohled. Ve skutečnosti je současné Rusko přímým pokračovatelem sovětského režimu – jak v ohledu agresivní imperiální podstaty státu, tak pokud jde o zločinné antihumánní metody dosahování svých cílů.

Drama ukrajinského národa, stejně jako jiných národů východní Evropy, spočívalo v tom, že po porážce nacistů jsme nezískali svobodu, protože v naší zemi zavládl neméně krutý Stalinův totalitní režim. A dnes je poté, co před šesti lety zahájil proti Ukrajině válku, okupantem na ukrajinském území nástupce tohoto režimu – Rusko. Rukama ruských okupantů bylo zabito již přes třináct tisíc Ukrajinců. Přitom metody, které jsou používány proti zajatým Ukrajincům a krymským Tatarům na okupovaných územích, jak na Krymu, tak v Donbasu, jsou často neméně kruté než ty, které se používaly v sovětských gulazích nebo v nacistických koncentračních táborech.

Je jasné, že za těchto podmínek je pozvání zahraničních lídrů na oslavy Dne vítězství do hlavního města státu agresora, jemně řečeno, výsměchem obětem ruské války proti Ukrajině. A tady v žádném případě nejde o nedocenění role ruského národa ve druhé světové válce – jeho podíl na vítězství nad nacismem byl bezpochyby velký. Ale Rusové, kteří vybojovali vítězství, a kremelské vedení – to není ani zdaleka totéž. Nikdo nemůže privatizovat vítězství v té strašlivé válce. A už vůbec na to nemá nejmenší morální právo Kreml, pro nějž je vítězství jen kolečkem v mechanismu nekonečné samoobnovy totalitních režimů.

Jevhen Perebyjnis
Autor je velvyslanec Ukrajiny v České republice.