Po sociálních sítích kolují fotografie s nepořádkem, který po sobě údajně nechávají uprchlíci proudící do Evropy. Důkazem toho, že si neváží pomoci, kterou jim nabízíme, jsou nedojedené konzervy s jídlem, nedopité plastové láhve s vodou, rozházené karimatky, stany a spacáky, odpadky v poli nebo v příkopě u silnice. Nedávno se to ve svém krátkém videu natočeném v improvizovaném uprchlickém táboře v Röszke pokoušel ukázat i fotograf Jan Šibík, který všem případným dobrovolníkům s chutí pomáhat sarkasticky doporučuje, ať jedou po uprchlících uklízet.

Odpadky v příkopě jsou však jenom jednou stranou mince. Reportéři, kteří místem, jako je tábor v Röszke, většinou jenom projedou a nezdrží se déle než hodiny, maximálně den, často druhou stranu této mince ani nezahlédnou. Jak je to tedy s tím plýtváním?

Odpověď je docela prostá. Do míst, jako bylo ještě do včerejška Röszke, vlastně žádná oficiální „humanitární pomoc“ neproudí. Žádné velké neziskovky tam své základny nemají, sbírka v televizi se na provoz tábora nevyhlašuje. Pomoc ze strany maďarských úřadů je nulová a veškerá infrastruktura, kterou se v improvizovaném stanovém městečku povedlo vybudovat, je dílem dobrovolníků.

Z téhle zcela zásadní skutečnosti lze snadno odvodit původ většiny polopravd, které kolují internetem, včetně Šibíkovy reportáže. V táboře byl opravdu obrovský nepořádek. Je to místo, které nemá ani základní vybavení, jako je tekoucí voda, a denně jím projdou tisíce lidí. V noci se přes hranici přesouvají najednou až stovky uprchlíků, kterých se dobrovolníci ujmou, dají jim láhev s vodou, něco k snědku, zkontrolují, zda nejsou malé děti příliš podchlazené a zda někdo nepotřebuje lékaře. Odvedou je do stanů, které sami přes den postavili, snaží se jim z improvizovaných skladů vybudovaných na místě sehnat spacáky, karimatky nebo aspoň deky a přesvědčit je, aby si na chvíli odpočinuli – mnozí z nich kolabují ve frontách na autobus, usínají přímo na silnici.

Nikdo neví, kdy autobusy, které je svážejí do dalších míst blíže ke slovenské hranici, budou odjíždět, nikdo z přítomných policistů na otázky neodpovídá, neumí jazyk uprchlíků, nikdo z maďarských úřadů není přítomen. Ve chvíli, kdy to vypadá, že bude možné odjet, většina uprchlíků nechá vše a běží. Manžel budí svou ženu, která usnula na chvíli vyčerpaná ve stanu a ta má pět minut na to, aby pobrala, co může. Nestihne dojíst chleba a dopít láhev s vodou ani sbalit stan. Navíc by si ho stejně nemohli vzít s sebou – mámy tahají na rukou děti a tátové jen malé baťůžky s tím nejnutnějším. Dvoulitrová láhev se jim také nikam nevejde, je příliš těžká.

Po ránu pak zůstávají v táboře opuštěné stany a válející se karimatky, jak je vítr rozfoukal. Dobrovolníci se občas pokusí je posbírat, vytřídit a zjistit, které jsou mokré či špinavé a které lze ještě použít, vyhodit, co už použitelné není – jenže na místě není ani dostatek kontejnerů, odvoz odpadu také nikdo neřeší. Dokud můžou, skládají ty použité věci aspoň na hromady. Pár mladých kluků z řad uprchlíků se nabízí, že s úklidem pomohou, obléká na sebe reflexní vesty a nosí špinavé věci na hromady.

V noci pak teplota klesne o 20 stupňů oproti té denní a přes hranici přichází mnohem více lidí než přes den. Karimatky nikdo neřeší – ty špinavé se pálí, aby bylo možné se aspoň na chvíli zahřát. Je zima, děti jsou promodralé, prochladlé, dobrovolníci je balí do každého použitelného kousku deky, který je po ruce. Ti, kteří se nedostali do autobusu, ráno po východu slunce, které zase začíná pálit, použité deky vracejí. Chtělo by to odvézt je do prádelny – ale nejsou lidi, kteří by to mohli zorganizovat. Zdravotníci doporučují zase pálit – na místě není možné dodržovat základní hygienická pravidla, oheň je nejlepší dezinfekce. A hřeje. U výdejního stanu se stejně stavují lidé, kteří s poděkováním a úsměvem vrací spacáky, někteří i zimní bundy s tím, že už je teplo a budou se ještě někomu hodit. Z Červeného kříže ale přichází tentokrát jasné nařízení – co se použilo, musí se spálit, nemáme na vybranou.

Hromady použitých dek a spacáků válejících se v bahně jsou jistě fotogenické, stejně jako rozbalené balíčky s jídlem a nedopité láhve. Kdyby se o uprchlíky a jejich základní životní potřeby staral i někdo jiný než parta vyčerpaných mladých lidí, kteří musí večer nasednout do dodávky a ujet stovky kilometrů, aby mohli zase týden chodit do práce, než se vrátí a naskočí na další štaci, asi by byl v těch improvizovaných táborech nepořádek menší.

Mohl by tam být skutečný sklad zásob a v něm lidé, kteří ho třídí, organizují, ví, co v něm kde je. Mohla by tam být parta lidí, která má na starosti úklid, sbírá odpadky, tak jako se to dělá třeba v Praze v centru každé ráno. Mohla by tam být tekoucí voda, ve které by se to nejnutnější pralo nebo čistilo. To by všechno mohlo být, kdybychom uprchlíkům skutečně poskytovali humanitární pomoc. Jenže to se neděje, i když je to zoufale potřeba. V takové situaci pak Šibík a další reportéři měří tragédií počtem spálených nafukovacích karimatek za tisíc korun, dobrovolníci ale počítají především počty dětí, které se ve zdraví dožily rána zabalené v dece u ohně z karimatek.

Marie Heřmanová
Autorka pomáhala jako dobrovolnice v táboře v Röszke


Videa Jana Šibíka o uprchlících najdete zde:

http://video.aktualne.cz/svet-na-hrane/sibik-uprchlici-prekracuji-srbsko-madarskou-hranici-jak-chte/r~81c017c0589711e5974b0025900fea04/

http://video.aktualne.cz/svet-na-hrane/sibik-byznys-okolo-uprchliku-je-ted-vetsi-nez-ten-s-drogami/r~70ea29ea526611e5a896002590604f2e/

http://video.aktualne.cz/svet-na-hrane/sibik-k-uprchlikum-se-chovame-nejhur-z-cele-evropy/r~e48e232a426b11e5a80c0025900fea04/