Antonín Rašek ve svém článku v Právu (Vláda zatím jde proti své Bílé knize, 24.5.) vystihl dvě největší rizika spojená s plněním cílů Bílé knihy o obraně, kterou minulý týden schválila vláda: schopnost vlády podpořit její realizaci a personální problémy resortu obrany.

Ostatně naznačují to i informace z médií, které unikly z jednání o Bílé knize na Bezpečnostní radě státu a podle kterých ministr financí Miroslav Kalousek prohlásil, že v resortu obrany bude muset dále škrtat. To by mohlo v konečném důsledku znamenat, že obrana může počítat s tzv. úpadkovou variantou, tj. zachováním současné výše rozpočtu, který by vedl ke stagnaci armády a v konečném důsledku k rezignaci na její další rozvoj. Tím by se ČR mohla definitivně stát jakýmsi „černým bezpečnostním pasažérem“ Severoatlantické aliance a Bílá kniha o obraně by se proměnila na „Černou“.

Velké nebezpečí vidím také v tom, že vnitřními spory stále oslabovaná vláda nebude mít dostatek času k tomu, aby věnovala náležitou pozornost zajišťování bezpečnosti země a rozvoji armády. Bílou knihu o obraně může potkat osud předcházejících strategických dokumentů o bezpečnosti země - v posledních jedenácti letech byly přijaty již tři české bezpečnostní strategie (čtvrtá se právě připravuje), jejich závěry a doporučeními se ovšem fakticky nikdo neřídil a nijak se nepromítaly se do konkrétního výkonu bezpečnostní politiky. Jen s mírnou nadsázkou lze konstatovat, že bezpečnostní politika státu se neřídí podle vládních prohlášení, koaličních dohod, vůle vlády, strategiemi a koncepcemi, ale spíše rozhodováním ministerstva financí.

Antonín Rašek správně ukazuje na nebezpečí personálního ohrožení resortu obrany nepromyšlenou a nekoncepční personální politikou, která se odvíjí od nesystémových zásahů do platů a náležitostí příslušníků a příslušnic armády, ale také od chyb v personální politice resortu v minulých letech. Jsem ovšem přesvědčen, že tento stav je také odrazem personální nestability vrcholového managementu resortu obrany. Jen od vzniku samostatné České republiky před 18 lety se v průběhu šesti volebních období na ministerstvu obrany vystřídalo 12 ministrů obrany (a vypadá to, že brzy jich bude 13) a díky neexistenci funkčního zákona o státní službě i nepočítaně náměstků a dalších vedoucích pracovníků, jejichž jedinou kvalifikací byly, až na pár světlých výjimek, politické konexe nebo příslušnost k „vítězné“ politické straně. To s sebou přinášelo i absenci jakékoliv zodpovědnosti za stav a fungování resortu. Možná paradoxem je, že v této skutečně kritické chvíli pro armádu řídil přípravu Bílé knihy o obraně náměstek Jiří Šedivý, renomovaný a uznávaný bezpečnostní expert doma i v zahraničí, se zkušenostmi jak z akademické půdy, tak i z ministerstva obrany a NATO, který patří mezi ony světlé výjimky. Je to ale málo. Na skutečně systémové a strategické řízení ministerstva obrany a také celé bezpečnostní politiky si musíme ještě počkat. Dočkáme se ale vůbec?

Miloš Balabán
autor vede Středisko bezpečnostní politiky Centra pro sociální a ekonomické strategie FSV UK Praha