Prvotní výzvu současné ekonomické krize – propad likvidity ve firmách a oslabení zaměstnanosti – diskutujeme již od března. Na udržení zaměstnanosti míří kurzarbeit programy. Na podporu likvidity míří vládní opatření, jako jsou garance úvěrů nebo odklad plateb sociálního pojištění, i když s nešťastným zpožděním. V druhém kroku řešení krize je teď třeba se zamyslet i nad stabilizací poptávky. S propadem exportu, tj. zahraniční poptávky, toho vláda moc nenadělá. Může a měla by investovat, například do vzdělání a vědy, ale to chvíli zabere. Klíčový problém se však rýsuje na straně domácností, tj. na straně domácí poptávky.

Neměli bychom podceňovat, jak silně krize dopadla na domácnosti. Řada lidí, kteří ztratili práci, se v evidenci nezaměstnaných objeví až v červenci – až jim doběhnou výpovědní lhůty, skončí ošetřovné nebo až ukončí živnost. I domácnosti, kde nikdo o práci zatím nepřišel, čelí často podzaměstnanosti a snížení příjmů. Okolo 20 % zaměstnanců v rozsáhlém šetření Život během pandemie říká, že jim byl zkrácen úvazek či mzda. Další museli na nucenou dovolenou, přišli o benefity, práci na dohodu či peníze placené na ruku, nebo se jejich příjem snížil na ošetřovném. Některým z těchto způsobů se krize dnes dotýká již 28 % zaměstnanců. Více než čtvrtina domácností tak hlásí významný propad příjmů. A epidemie a její ekonomické dopady vyvolaly obavy – práci tak ztratil či se její ztráty velmi obává více než pětina pracujících.

Propad příjmů a obavy o práci znamenají riziko: domácnosti budou šetřit. Když všichni šetří, neušetří ale nikdo, jen víc lidí přijde o práci. Zkušenosti z minulých krizí ukazují, že o jejich délce a hloubce do velké míry rozhoduje právě to, nakolik se nejistota překlopí do krize poptávky, která pak sníží tržby firem a tak dále ve spirále.

Tento scénář u nás hrozí. V době protiepidemických opatření poklesla podle analýz České spořitelny spotřeba českých domácností o 15 až 20 procent. Zkušenosti asijských zemí ukazují, že epidemie snižuje poptávku i na několik měsíců. To naznačují i deklarativní data v Česku. Necelých 30 % domácností i v půlce května říkalo, že chce výrazně omezit výdaje v oblasti spotřebního zboží či potravin. Mezi lidmi, kteří zažívají větší propady příjmů, omezení úvazků či se bojí ztráty práce to je ale 50 až 60 %. Pokud se vládní opatření nezaměří i na podporu domácí poptávky, můžeme na to kromě dlouhodobých dopadů chudoby u těch nejvíce postižených domácností doplatit i sekundární hospodářskou krizí. A v konečném důsledku ještě větším schodkem než když na domácnostech ušetříme.

Co s tím? Zaprvé bychom neměli politickou energií a prostředky plýtvat na opatření, která ani jeden z akutních problémů – tedy likviditu firem, zaměstnanost a příjmy domácností – neřeší. Mezi taková mimoběžná opatření podle našeho názoru patřilo zrušení daně z nabytí nemovitosti. Výdajové multiplikátory jsou významně vyšší u nízkopříjmových domácností než u těch, které si mohou dovolit nákup nemovitostí. Navíc teď bude těžší udělat dobrou daňovou reformu (v ní se zrušení této pochybné daně dalo „vyměnit“ za potřebné navýšení u nás nevhodně nízkých daní z vlastnění nemovitostí).

Ještě nevhodnějším opatřením je tzv. loss carryback – tedy možnost, aby si firmy odepsaly letošní ztrátu ze zisku minulých let a dostali zpět odvedené daně. V čem je problém? Cílem vládních opatření nemá být kompenzovat firmám ztráty – často nesouvisející s koronavirem, ale podpora ekonomiky, kde to má systémové dopady. Vratkou přitom neřešíme zaměstnanost ani udržení mezd. A opatření je to velmi selektivní. Zisky v Česku generují zejména největší korporace (největších 10 firem platí asi 18 % daně z příjmu právnických osob), zatímco menší a střední firmy mají zisky omezené. Neměly by si tedy z čeho ztrátu odepsat. I ony přitom zaplatí státu spoustu sociálních a zdravotních odvodů za zaměstnance, které celkově výrazně převyšují korporátní daně.

Velké firmy mají navíc vyšší možnosti se ztrátou operovat – posouvat ji mezi roky či převádět mezi hranicemi států. Nákladné opatření by tak selektivně pomohlo velkým firmám, které mají vyšší šanci přežít krizi bez vládní podpory. I proto je také loss carryback v zemích jako Německo omezen na 1 milion Eur odepsatelné ztráty.

Existují přitom efektivnější opatření jako např. prodloužení a posílení programu Antivirus, odklady sociálních odvodů za zaměstnance, nebo jejich odpuštění menším firmám, pokud nebudou propouštět. Zrušení daně z nabytí nemovitostí a neregulovaný loss carryback představuje ztrátu příjmů státního rozpočtu okolo 30 miliard. Pokud by takové prostředky byly utraceny tam, kde mají výdajové multiplikační efekty a tam kde udrží zaměstnanost a mzdy, mělo by to šanci významně pomoct ekonomice bránit se druhotné recesi.

A výdajové multiplikační efekty má právě podpora domácností. Pokud čtvrtina domácností začne díky ekonomickým obavám výrazně šetřit, mnoho firem skončí špatně díky slabému zájmu spotřebitelů, až už bude vládní podpora zaměstnavatelů jakkoli silná.

V zahraničí to vědí. Ne nadarmo opatření doporučovaná sdružením G20 na prvním místě zmiňují podporu domácností a udržení poptávky. Ne nadarmo americká vláda a kongres daly každému člověku do jistého příjmu 1200 dolarů, navíc 500 dolarů na dítě a podporu v nezaměstnanosti dočasně zvýšily na 2,5násobek. Podporu při ztrátě práce prodlužují či zvyšují státy od Austrálie a Kanadu přes Švédsko, Řecko, Německo po Island. Ne nadarmo Německo a další země zvýšily podporu pracovníků v rámci Kurzarbeitu (u nás Antiviru), aby státem dotovaná náhrady mzdy tvořila 70 až 100 % původní mzdy a lidem neklesly příjmy. Německo a další státy také navýšily podporu chudých rodin s dětmi.

V Česku zatím moc na podporu domácností nedáváme. Zaměstnanci na Kurzarbeitu dostávají jen 60 % náhradu své mzdy, ti s redukovanými úvazky a mzdami nedostávají nic. Dohodáři řadou opatření zcela propadli. Dávky mimořádné okamžité pomoci dostávají stovky lidí místo desítek tisíců krizí postižených. A lidem, kteří od července vstoupí do nezaměstnanosti, se bude počítat podpora z redukovaným mezd a navíc ještě u nás rychle klesá. Jediný širší program na podporu fyzických osob je kompenzační bonus OSVČ, který je sice chválihodný, ale který nedosáhne na zaměstnance, kteří si platili vyšší sociální a nemocenské pojištění, a kteří také přišli o svou práci díky plošným zdravotním opatřením boje proti pandemii. Data z výzkumu Život během pandemie ukazují, že mimořádná vládní opatření paradoxně více pomohla domácnostem s nadprůměrnými předkrizovými příjmy než chudým a dosáhla jen na malou část těch, kteří během krize deklarovali výrazný propad příjmů.

Místo podpory dlouhodobě ziskových firem by tak bylo národohospodářsky výhodnější zvýšit vyplácené náhrady mzdy v programu Anitivirus a zvýšit i podíl krytí nákladů zaměstnavatelům, aby tito program neobcházeli snižováním mezd a úvazků bez náhrad. Mohli bychom rozšířit kompenzační bonus OSVČ o další zranitelné skupiny, dočasně zvýšit přídavky na děti, aby kromě těch nejchudších cílily zhruba na větší část pracujících a ohrožených rodin s dětmi. V současné situaci je jistě třeba také upravit praxi dávek okamžité mimořádné pomoci tak, aby se vydávaly rychle a jejich průměrná výše nečinila jen 3 tisíce korun. A v případě skokového nárůstu nezaměstnanosti dočasně zvýšit podporu v nezaměstnanosti pracujícím, kteří roky odváděli pojistné, a kteří kvůli epidemii přišli o práci.

Tyto formy podpory mají jedno společné – jdou lidem, kteří přidanou korunu z velké části utratí, a tak podpoří domácí poptávku. Při dobré komunikaci se z nich může také stát signál, že stát nikoho nenechá v epidemii spadnout na dno, tedy signál, který pomůže redukovat obavy části pracujících, kteří dnes předem omezují svou spotřebu, pro případ, že by o práci přišli. Konečně vyšší pomoc v nezaměstnanosti může také pomoci redukovat tlak na snižování mezd, který je dnes umožněn strachem před pádem do nezaměstnanosti. Právě tento strach je přitom jednou z drobných výhod krize – veřejná politika se díky němu a poklesu pracovních míst nemusí tolik bát „černých pasažerů“ a dobrovolné nezaměstnanosti. I proto v řadě států existují mechanismy, které v době krize a zvýšení nezaměstnanosti podporu zvyšují automaticky a v době konjunktury ji naopak snižují.

Vládě se podařilo zavést protiepidemická opatření včas a v řadě ekonomických programů se ubírá dobrým směrem. Nyní ale přichází doba, kdy musí pečlivě odlišit programy efektivně podporující firmy a zaměstnanost od neefektivních drahých opatření. A boj s propadem domácí poptávky by měl být jedním z hlavních cílů vládní politiky, dřív než to bude bolet všechny.

Štepán Jurajda a Daniel Prokop
Autoři jsou členy Národní ekonomické rady vlády, ale uvedené komentáře vyjadřují jen jejich osobní názory.