Jurij Dmitrijev je věru mimořádná postava. Jak svým poněkud jurodivým vzhledem, tak především svou povahou a úporností. Posledních 30 let věnoval dokumentaci zločinů sovětské vlády v Karélii, ruské oblasti mezi Finskem a Bílým mořem. Když se koncem 80. let částečně otevřely archivy, Dmitrijev v nich strávil celé měsíce a na diktafon (kopírovat nebylo možné) nahrával údaje tisíců popravených lidí především z 30. let. Potom sám další měsíce a roky jen se svým psem chodil po hlubokých lesích Karélie a hledal místa, kde byly tyto nevinné oběti stalinismu zastřeleny a pohřbeny. Díky své neúnavné práci a snad i jakési intuici našel takových pohřebišť několik. Největší se jmenuje Sandarmoch a je na něm pohřbeno šest až deset tisíc popravených. Většinou to byli vězni z nedalekého Bělomorského kanálu a Soloveckých ostrovů, prvního sovětského gulagu. Byli mezi nimi i Češi a právě díky Dmitrijevovi dnes známe místo jejich popravy. Před dvěma lety nám v Sandarmochu Jurij Dmitrijev pomohl nainstalovat malou pamětní tabulku našim krajanům. Teď je ale ve vězení a čelí absurdnímu obvinění z výroby dětské pornografie a nedovoleného ozbrojování.

Když jsem v červnu 2015 hledal někoho, kdo by pomohl malému štábu dokumentu o Čechoslovácích v Gulagu (který vzniká ve spolupráci Ústavu pro studium totalitních režimů a České televize) při natáčení na Soloveckých ostrovech a v Karélii, doporučili mi všichni ruští známí Jurije Dmitrijeva. Člověka, který jen díky svému entuziasmu, s minimem prostředků, doslova vykopal ze země důkazy o sovětských zločinech v Karélii. Sestavil také místní Knihu paměti se jmény 13 tisíc dohledaných obětí sovětských represí (celkem je po celém Rusku dohledáno na tři miliony takových jmen). Díky této práci a následné verifikace nedávno zesnulým profesorem Mečislavem Borákem dali kolegové z Ústavu pro studium totalitních režimů dohromady pamětní tabulku připomínající sedm českých obětí, které leží na popravišti v Sandarmochu (více o českých obětech v článku Jana Dvořáka, virtuální mapa Sandarmochu). Tuto tabulku pak během natáčení dokumentu Jurij Dmitrijev pomohl nainstalovat na místě pohřebiště.



Zatčení

Jurij Dmitrijev během natáčení velmi ochotně pomáhal, zároveň však byl velmi opatrný a obával se možných problémů, i když žádné nenastaly. Podle Dmitrijevových přátel se však v posledních měsících jeho obavy z problémů i možného zatčení zvyšovaly. Díky své intuici cítil, že se stává pro kohosi nepohodlným. Nakonec past sklapla v prosinci před půl rokem.

Nejdříve přišel k Dmitrijevovi domů v Petrozavodsku (hlavním městě Karélie) policista, který jej odvedl k jakémusi podání vysvětlení. Během nepřítomnosti se však kdosi vloupal do Dmitrijevova domácího počítače a následně byl 13. prosince Dmitrijev zatčen a obviněn z výroby materiálů dětské pornografie. K tomuto později přibylo obvinění z nedovoleného ozbrojování na základě toho, že během domovní prohlídky u něj byly nalezeny části nefunkční historické pistole. Horší je ale obvinění z dětské pornografie, za něž nyní Dmitrijevovi hrozí až 15 let vězení. Důvodem k němu se stalo devět fotografií z rodinného fotoarchivu (ukradených z domácího počítače během Dmitrijevovy nepřítomnosti), na nichž je nahá Dmitrijevova 11letá adoptivní dcera Nataša. Tu si vzal Dmitrijev z dětského domova před osmi lety poté, co už sám vychoval své dvě dospělé děti. Cítil to jako dluh, protože sám byl v útlém věku adoptován. Holčička byla slabá a často nemocná, a tak Dmitrijev občas zaznamenával, jak se holčička vyvíjí – vedl si lékařský deník a ten dokumentoval fotografiemi. Sociální úřady totiž Dmitrijevovi příliš nedůvěřovaly, protože mu již bylo přes padesát a v té době žil sám. Snímky byly určeny pro kontrolu sociálního úřadu, a když holčička zesílila a přestala mít zdravotní problémy, s dokumentováním přestal. V roce 2016 nepořídil už ani jednu fotografii. Žádnou ani nikdy nezveřejnil. Podle lidí, kteří Dmitrijeva znají, k tomuto procesu prostě přistupoval tak, jak byl zvyklý ze své práce dokumentování archivů a míst popravišť – vše si zapisovat a vše fotografovat.

Oněch devět fotografií však narychlo svolaná „expertní komise“, v níž nebyl žádný sexuolog, dětský psycholog či jiný odborník, prohlásila za pornografické. Celý proces petrozavodské prokuratury vyvolává řadu dalších otázek a pochybení ze strany obžaloby, nicméně Dmitrijev je od prosince ve vazbě, která mu byla několikrát bezdůvodně prodloužena. V červnu začal soudní proces, k němuž ale nemá veřejnost přístup.

Boj o výklad represí

Prakticky nikdo z okruhu Dmitrijevových spolupracovníků či nezávislých historiků nemá pochyby o tom, že jde o vykonstruovaný proces (tak typický pro dnešní Rusko i sovětskou epochu), jehož cílem je likvidace jak samotného Jurije Dmitrijeva, tak potažmo celého nezávislého hnutí zabývajícího se dokumentací sovětských zločinů, které je reprezentováno sdružením Memorial. Dmitrijev před lety vedl právě pobočku Memorialu v Petrozavodsku. Lidé, kteří Dmitrijeva znají, hovoří o jeho poněkud prchlivé povaze, díky které si nadělal mnoho osobních nepřátel i z řad vysoce postavených činovníků a současný proces může být i rafinovanou pomstou někoho z nich. Zároveň je ale i využíván k propagandě očerňující celé sdružení Memorial. Dotčené fotografie obžaloba sice odmítla ukázat Dmitrijevovu advokátu, avšak „náhodou“ byly už v lednu využity v mimořádně odpudivé reportáži celostátní zpravodajské televize Rossija 24, která si v překrucování faktů a ve stylu očerňování Memorialu v ničem nezadá s nacistickými propagandistickými kousky namířenými proti Židům (v reportáži se hovoří i o výstavě Různé války, která srovnává ruské, české, polské, německé, litevské a italské učebnice o druhé světové válce a v reportáži je obviněna z falšování historie).

Celý proces tak dobře zapadá do současného trendu, kdy se ruský stát snaží získat maximální kontrolu nad výkladem ruské i sovětské historie. Po roce 2014 začal stát otevřeně bojovat proti nezávislému pohledu na dějiny: Odebral jediné muzeum postavené z bývalého tábora Gulag v Permu-36 jeho zakladatelům a výstavy o disentu tam nahradil výstavami o těžké práci dozorců. Několik poboček sdružení Memorial včetně té největší moskevské označil za zahraničního agenta. Za trestný čin označuje jiný než oficiální výklad role SSSR v druhé světové válce. Zakladatele dvou muzeí protikomunistického odboje Vladimira Melichova chce uvěznit v internačním táboře.

Co tolik vadí? Na státu nezávislí historici se snaží sovětské represe vykládat jako nedílnou součást tehdejšího státu, který je tak za ně plně odpovědný. Dnešní ruský stát se ovšem na Sovětský svaz plně odkazuje (resp. na jeho údajné úspěchy) a označení tehdejšího státu za zločinný tedy není příliš vhodné. Proto stát vysvětluje represe jako jakousi živelnou pohromu bez širších souvislostí a snaží se svést vinu za ně na kohokoli jiného (fašisty, zahraniční agenty, na mezinárodní situaci).

Jurij Dmitrijev dokázal k tématu sovětských represí i k samotnému pohřebišti Sandarmoch obrátit pozornost mnoha lidí jak ze samotného Ruska, tak i ze zahraničí. Každý rok v srpnu tam organizoval Dny paměti, na něž se v posledních letech sjíždělo stále více zahraničních hostů, a to i ze zemí, k nimž Rusko nechová příliš přátelské vztahy – Ukrajina, Polsko, Gruzie (v Sandarmochu byly popraveny příslušníci několika desítek národností). A zatímco ještě před sedmi lety se Dnů paměti v Sandarmochu zúčastnil i patriarcha ruské pravoslavné církve Kirill i všichni vrcholní politici z Karélie, v loňském roce už naopak řádný ruský oficiální host nepřijel. Naopak se začaly objevovat smyšlené hlasy, že v Sandarmochu jsou především pohřbeny oběti Finů z dob Finské války. Zkrátka připomínání sovětské odpovědnosti za zločiny a mezinárodní kontext celého tématu se staly nepohodlnými. Včetně Jurije Dmitrijeva.



Jak pomoci

Z lokálního historika a aktivisty se díky svému zatčení stal Jurij Dmitrijev celostátně známou osobou. Jak v očerňující kampani celostátních ruských médií, tak ale i mezi lidmi, kteří ještě z ruské propagandy nezblbli. Postupně se rozjela velká kampaň za dodržování zákonnosti v celém případu (příslušnou petici k Vrchnímu soudu Karélie již podepsalo téměř 15.000 lidí), na podporu Dmitrijeva vznikly samostatné stránky i skupina na Facebooku, začal se pořádat putovní seminář představující životní dílo Dmitrijeva (uskuteční se i v moskevském státem kontrolovaném Muzeu Gulagu), na podporu Dmitrijeva vystoupilo mnoho známých ruských osobností i organizací. A připojila se i podpora ze zahraničí. Například polská organizace Karta mapující mj. osudy Poláků v SSSR ve svém dopise prokurátorovi Karélie uvádí, že v případě dalšího nedodržování zákonností v případu Dmitrijeva zahájí proces zařazení odpovědných osob za případ do seznamu Magnitského, v němž jsou osoby se zákazem vstupu do EU a USA.



Soudní proces s Jurijem Dmitrijevem byl zahájen v těchto dnech. Pokud byste měli zájem, podepište petici za dodržování zákonnosti v případu, která je nově přístupná i v angličtině, nebo rovnou přijeďte 5. srpna do Sandarmochu na letošní Dny paměti, které pořádá petrohradský Memorial – Fond Iofe. Velmi také doporučuji vynikající, obsáhlou reportáž Šury Burtina „Případ Chottabyče“, která podrobně popisuje život Jurije Dmitrijeva i zákulisí jeho současného případu. „Chottabyč“ je přezdívka podle postavy kouzelného džina z jedné sovětské pohádky, kterou dali Dmitrijevovi jeho přátelé. Vypadá to ale, že sám Chottabyč se stal obětí džina mnohem horšího, džina vypuštěného agresivním státem a nevyjasněnou pozicí k vlastní historii.

Štěpán Černoušek
rusista, cestovatel, publicista, předseda občanského sdružení Gulag.cz