Člověk sleduje evropská korona-opatření s jistou mírou odstupu a pochopení. Je to přeci jen situace, kterou téměř každý zažíváme poprvé. Nějaké ty zmatky, chyby k tomu patří.

Některá témata – někteří lidé – sledující většinu a tedy média a politiky zase tolik nezajímají. Nutnost prokřičet se k alespoň základním výdobytkům k jejich životům patří.

Nepřekvapí tedy zprávy o tom, že zatímco úřady řeší, jak zařídit administrativu zkoušek, rodiče jak zatajit neznalost většiny látky, která se vyžaduje umět po dětech, a učitelé jak zapnout Skype, mnohé děti nemají přístup ke vzdělání vůbec žádný. A nikde, snad kromě Francie, se ani nesnaží předstírat, že by to chtěli zařídit jinak. Pro všechny řeči o nezbytnosti „speciálních škol“ jaksi nedošlo na to, aby ukázaly svou „speciálnost“ nyní a nabídly dětem s postižením jakoukoli formu dálkové výuky.

Nepřekvapí ani, když se objevuje stále více případů odepření lékařské péče lidem s postižením. To taky není novinka, že lidé s intelektovým postižením nemají řádnou lékařskou péči. I když udržet nervy v klidu je někdy náročné: jako když v Belgii zdůvodní odepření lékařské péče tím, že pacient „příliš křičel a naříkal“.

Zároveň ten korona-průšvih zesiluje, co jsou zač velkokapacitní ústavní zařízení sociální „péče“: Natlakované umocňovače rizik a problémů. Rozhodně ne ostrovy bezpečí, za které se ve svém marketingu vydávají. Ale je to odhalení draze vykoupené: Mnoho lidí, někde včetně pracovníků, zavřených v ústavech v úplné izolaci po dlouhé týdny. Jaké tohle může mít následky na duševním zdraví? Kolik lidí v těch zařízeních zemřelo a ještě zemře, aniž by se jim dostalo řádné lékařské péče?

Zkrátka, situace je vážná a nezvyklá. Není možné se furt nad vším rozčilovat, hledat viníky a dožadovat se okamžité nápravy.

Jenomže pak si člověk přečte poslední zprávy z Česka.

I zde se rodiny dětí s postižením změnily v nepřetržité pečovatelky, kuchařky, nákupčí atd. atd. Bez zastávky a odpočinku. To by nebylo nic specificky českého, školy a denní centra jsou zavřené téměř všude v Evropě.

Poněkud neobvyklé už je, že rodiče stále platí za „využívání“ těchto zavřených sociálních služeb. Někdy i 18.000 měsíčně.

Ale co furt, říkáte si, však ono je to dočasné a vláda už představila harmonogram otevírání různých podniků a zařízení.

Až na to, že sociální služby v něm nejsou k nalezení.

Takže matky a dcery (a občasní otcové a synové) budou i nadále nepřetržitě pečovat, vařit, krmit, umývat, vzdělávat a snažit se zabavit. Stále bez zastávky a bez odpočinku. A lidé s postižením nemají jinou možnost než s nimi být 24/7, odkázáni na jejich sílu, fyzickou i duševní. To je situace jako stvořená pro vyčerpání, potíže a zneužívání.

A za tohle privilegium ještě musí platit službám, které jsou zavřené a nepomáhají.

Ale chyby se stávají, přehlédnutí lze napravit.

A pak si přečtete, že se přednostně otevírají psí salóny.

Milan Šveřepa
Autor je ředitelem Inclusion Europe.