Před pár dny jsem se dozvěděl, že podle názoru čelného představitele KSČM JUDr. Stanislava Grospiče okupace v srpnu 1968 nebyla okupací a že mrtví byli vesměs oběťmi dopravních nehod. Vyslovovat takto hrubě zjednodušující soudy znamená manipulovat s nezvratně doloženými fakty o vojenské intervenci, následné okupaci i dopouštět se na obětech těch událostí další křivdy.

Jak srovnat s tímto výrokem postoje představitelů příslušných států k dané věci? Když 4. prosince 1989 začalo v Moskvě setkání vedoucích představitelů členských států Varšavské smlouvy, napsalo o jednání Rudé právo (!) mimo jiné: „Vedoucí představitelé Bulharska, Maďarska, NDR, Polska a Sovětského svazu na setkání v Moskvě prohlásili, že vstup vojsk jejich států do Československa v roce 1968 znamenal vměšování do vnitřních záležitostí svrchovaného československého státu a musí být odsouzen.“ Vláda SSSR téhož dne vydala prohlášení: „V roce 1968 přijalo tehdejší sovětské vedení ve vnitřním sporu týkajícím se objektivně nazrálých úkolů v Československu jednostranný postoj. Tento nevyvážený, neadekvátní přístup a zásah do záležitostí spřátelené země byl tehdy ospravedlňován ostrou konfrontací mezi Východem a Západem.“ Sami interventi tedy dvacet jedna let po srpnu 1968 uznali, že se jednalo o chybu.

Tolik k otázce okupace. Dalším tématem vystoupení se pak staly zmíněné dopravní nehody s účastí sovětských vojsk. Skutečně jich bylo za celých více než dvacet let mnohem víc, než třeba násilných skutků sovětských vojáků s fatálními následky. To ale neplatí pro první měsíce okupace po 21. srpnu 1968. Za prvních deset dní od 21 do 31. srpna zahynulo osmdesát obyvatel Československa. Za září bylo dvacet tři obětí na životech, v říjnu osmnáct, v listopadu čtyři a v prosinci dvě. Rapidní pokles souvisí nejspíš i s faktem, že od počátku listopadu zůstali v ČSSR jen sovětští vojáci, ostatní spojenci odjeli domů a Sověti se usadili v kasárnách, které jim museli uvolnit českoslovenští vojáci.

Oběti srpna
V Praze zahynulo od 21. srpna do 10. září 1968 26 lidí. Nejvíc jich bylo hned 21. srpnu v centru města. Tři zemřeli při požáru domů na Vinohradské ulici (požár vznikl při snahách o zastavení tanků), pět srazilo auto (pravda, rozjeté asi někým z československé strany), čtyři zabil výbuch munice v hořícím tanku v Balbínově ulici (a za to mohli asi českoslovenští chuligáni, kteří jej svévolně zapálili). A pět utrpělo střelná zranění. Kupodivu jen dva muži zahynuli na okraji města při autonehodách a to když je přejel tank. Pak 24. srpna byli dva mladíci zastřeleni sovětskou hlídkou a stařec přejet sovětským vojenským autem, 26. srpna zastřelena Marie Charousková a jedna další žena byla přejeta tankem. 29. srpna byla další žena přejeta sovětským vojenským vozidlem a pražské oběti uzavírá Miroslav Beránek, zavražděný 10. září střelou z pistole sovětského vojáka v Opletalově ulici. Mohlo by se říci, že vlastně drtivá většina postižených si mohla za svůj osud sama. Dělala, co neměla, totiž protestovala proti tzv. bratrské pomoci vojsk států Varšavské smlouvy. Tyto „autonehody“, vraždy a zabití byly trochu neobvyklé tím, že nikdo za ně nebyl pohnán k odpovědnosti a pachatelé zůstali neznámí. V Liberci pak 21. srpna máme šest zastřelených a tři zasypané zdivem po nárazu tanku do domu. Podobně tomu bylo v Košicích: pět zastřelených 21. srpna.

Od roku 1969 počet obětí v souvislosti se sovětskou okupací výrazně klesal, na průměrně dvanáct ročně. Nejčastější příčinou obětí na životech byly skutečně autonehody, v jejichž důsledku zahynulo 338 lidí. Ale vražd a zabití zastřelením bylo také relativně hodně: 64, i když k 50 došlo již v roce 1968. Celkem za roky 1968-1991 lze napočítat v souvislosti s vojenskou intervencí a následnou okupací 425 obětí na československé straně.

Každodennost okupace na silnicích
Je tedy pravda, že za celé období okupace šlo z největší části o autonehody. Ale ani to není tak jednoduché. Počátek všech problémů lze vystopovat již na začátku. Československá strana při jednání o podmínkách pobytu sovětských vojsk navrhovala podřídit přesuny sovětských vojsk souhlasu vlády ČSSR. Důvodem byla tehdy snaha omezit škody na komunikacích způsobených jízdou pásových vozidel. Návrh na jednání vojenské komise 10. října 1968 v Moskvě pro prudký odpor sovětské strany přijat nebyl. Ministr obrany SSSR Grečko nesouhlasil, protože návrh považoval za snahu o kontrolu pohybu sovětských vojsk. Přislíbil, že sovětským vojskům budou dány směrnice zavazující sovětské velitele k maximálnímu omezení škod. Sovětská vozidla se tak mohla pohybovat kdekoliv a kdykoliv na území ČSSR bez předchozího ohlášení. Proto se tak dostali českoslovenští občané do stavu permanentního nepředvídatelného ohrožení na silnicích i ulicích měst a vesnic celého území státu.

Četnost byla relativně vysoká. V každodenních situačních zprávách Federálního ministerstva vnitra byla pro ně dokonce zřízena zvláštní kapitola. Nehody a další incidenty s účastí sovětských vojáků nechyběly prakticky v žádném z těchto přísně tajných bulletinů. Drtivou většinu nehod navíc způsobili sovětští vojáci. Příčiny spočívaly zejména v několika faktorech. Byly to například malé řidičské zkušenosti sovětských řidičů z odlehlých částí SSSR, nezvyklých na hustý provoz na úzkých komunikacích ve střední Evropě. Důležitým faktorem byl i alkohol, byť ovlivňoval spíš mimoslužební „černé jízdy“. Další komplex důvodů je třeba hledat v neznalosti nebo nedodržování dopravních předpisů. Vojáci po roce a půl odjížděli domů a nastupovali noví, zcela neznalí podmínek v cizí zemi. Jednou z nejčastějších příčin nehod bylo nedání přednosti v jízdě při výjezdu na hlavní silnici z polní cesty nebo vedlejší silnice. Pravděpodobně tomu bylo i proto, že velká sovětská vojenská nákladní vozidla byla těžkopádná, bez posilovačů řízení a tak uplynula dlouhá doba od momentu, kdy se řidič přesvědčil, že má volnou cestu, do chvíle, kdy se mu skutečně podařilo dát těžký stroj do pohybu a vyjet na silnici. Za tu dobu se situace již změnila. Problémem bylo i riskantní předjíždění, nedodržování bezpečné vzdálenosti a potom časté nerespektování signálů na železničních přejezdech. Ale i špatný technický stav vozidel nehomologovaných podle československých předpisů, někdy také konstrukční vady.

K velkému množství autonehod by za normálních okolností nedošlo. Další rizika plynula ze způsobů provozu sovětské techniky. Chybělo organizační zabezpečení jízd těžké vojenské techniky za prakticky bojových podmínek na civilních komunikacích bez varování ostatním účastníkům provozu. Ale i vysílání nedostatečně vycvičených, unavených či nezásobených řidičů, s nedostatkem pohonných hmot na silnice v neznámém terénu.

Ale nelze zapomenout ani na způsoby řešení následků nehod. Sovětští řidiči se pokud možno snažili vyhnout následkům, zejména ujížděním z místa nehody, neposkytnutím pomoci obětem a snahou o manipulaci se stopami a důkazy. Vyšetřování československou stranou probíhalo standardně zpravidla jen v první technické fázi. Sovětské vojenské vyšetřovací a justiční orgány se často snažily svalit vinu na československé účastníky nehody nebo snížit i tak dosti nízkou míru odškodnění. To platilo zejména pro případy, kdy chyběli svědci, a poškozený občan při nehodě zahynul. Soukromým osobám se navíc platila jen náhrada přesně vyčíslených škod na majetku či pohřební výlohy a československému státu regresní náhrada. Ale i československé vyšetřovací orgány Veřejné bezpečnosti a vojenské justiční orgány přistupovaly k vyšetřování událostí mnohdy se značnou tvrdostí vůči civilním účastníkům a naopak benevolencí k Sovětům. Často se zdálo, že tyto orgány hájí spíše práva sovětské strany, než vlastních občanů. To ale v úřední dokumentaci bez možnosti kontroly lze doložit jen občas a spíše v pozadí. Publicita jakýchkoliv trestných činů souvisejících s pobytem sovětských vojsk byla nulová. Nešlo tak jen o samotný fakt okupace. Snad ještě víc o to, že komunisty ovládaný stát nechránil vlastní občany a naopak preferoval vždy zájmy okupantů!

Jak takové autonehody taky mohly vypadat? Například 24. srpna 1969 odjela skupina sovětských vojáků z kasáren umýt opravený nákladní automobil do řeky (to byl zase jiný problém…) za Starým Městem u Bruntálu. Od místních získali alkohol a peníze na další. Po důkladné návštěvě restaurace se vydali autem na zpáteční cestu. Nejprve narazili bez dalších následků do stromu. Křižujíc po silnici srazili protijedoucího 49letého motocyklistu Milotu Hadrabu. Nechali jej bez pomoci, takže muž zemřel později po převozu do nemocnice. Srazili ještě bez zranění do příkopu řidiče malého motocyklu, narazili na náměstí v Bruntále do sloupu a skončili u nádraží po nárazu do dalšího stromu. Řidič dostal údajně pět let. To byla tedy sice služební jízda ale s alkoholem.

Potom třeba 20. srpna 1982 zahynuly Marie Hlaváčková (72 let) a Anežka Vágnerová (62 let). Pracovaly při plení řepy na poli u Benátek na Jizerou. Jeden z kolony rychle projíždějících obrněných transportérů sovětské armády převálcoval dodávku, za níž ženy obědvaly. Další dvě pracovnice utrpěly zranění. Řidič BVP-1, jedoucí v civilním prostoru, vyhlížel ven jen bojovým průzorem. I tohoto řidiče potrestal sovětský vojenský soud pěti lety vězení. Sedmapadesátiletá Anna Hájková zahynula 7. října 1981 u Mladé Boleslavi, když ze schránky na boku protijedoucího sovětského nákladního automobilu vypadl nezajištěný zvedák (hever). Po odrazu na silnici zasáhl čelně paní Hájkovou, sedící na místě spolujezdce v osobním autě. Zemřela týž den v nemocnici. Hever ale z místa nehody před příjezdem Veřejné bezpečnosti zmizel. Přes výpovědi svědků tak sovětský vojenský prokurátor trestní řízení zastavil. Za smrt nevinné ženy nebyl nikdo potrestán.

Dvacetiletého Jaroslava Hladečka pak srazil sovětský terénní automobil poblíž Chlumce nad Cidlinou. Na místě nebyli svědci, proto přes prokazatelné stopy svědčící o jízdě sovětského automobilu na Hladečkově straně byl za viníka autonehody určen motocyklista a československý vojenský prokurátor trestní řízení zastavil.

Samozřejmě se ale najde i řada případů, kdy byla vina na straně československých občanů. Zdá se mi, že JUDr. Grospič jen velmi letmo zaznamenal dříve uveřejněnou informaci, že víc obětí intervence vojsk pěti států Varšavské smlouvy a sovětské okupace bylo způsobeno autonehodami. V zásadě tomu tak skutečně je. Ale to je opravdu více než povrchní čtení událostí, bezpečně dokumentovaných archivními prameny dokonce vzniklými činností úřadů v době před listopadem 1989.