Pitomec je tvor, který způsobuje druhým škodu, aniž by sám získal jakýkoliv prospěch. INTELIGENTNÍ člověk vám prodá ojeté auto tak, že na tom oba vyděláte, BANDITA vás okrade, ZOUFALEC prodělá, zatímco vy vyděláte a PITOMEC vám to auto naboří. Žádný učený z nebe nespad, praví přísloví a zkušenost k tomu dodává: zato pitomce, jako by vidlemi házel. Je až s podivem, že tak frekventovaný jev, jakým je výskyt pitomců, se dočkal vědeckého zpracování teprve v době nedávné. Je to možná dáno schopností adaptace a určitého otupění, což postihl již Karel Havlíček, když o pitomci Lávrovi, který každoročně věšel holiče na šibenici, napsal: Divili se lidé, mrzela je dost / na tom dobrém králi tato ukrutnost. / Co však král chce, zdrávoť pro poddané, / tak nakonec zvykli si Iračané / na tu podivnost.

Práce se ujal Carlo M. Cipolla, který sepsal arcidílo nazvané Základní zákony lidské pitomosti (neplést si s Chválou bláznovství Erasma Rotterdamského – ta je o něčem úplně jiném). Vzhledem k tomu, že Cipolla je často vykrádán jinými autory a úplné znění jeho díla není naší veřejnosti známé, některé myšlenky pak vytrženy z kontextu mohou být vykládány zkresleně, rozhodl jsem se seznámit českou veřejnost s jeho spisem v tomto přehledném sdělení.

PRVNÍ ZÁKON: Každý z nás zákonitě, nevyhnutelně a stále podceňuje počet cirkulujících pitomců. Je zcela lhostejné, jak vysoko odhadnete míru pitomců ve svém okolí, vždy se objeví člověk, o němž jste mysleli, že myslí racionálně a zachová se jako naprostý pitomec. Pitomci se vynořují na nejneočekávanějších místech a v nejneuvěřitelnějších momentech. Kdybyste si stanovili určitou předpokládanou numerickou hodnotu pitomců v dané populaci, můžete vsadit sirotčí peníze, že jich tam bude vždy o několik víc. Počet pitomců se proto vyjadřuje pouze symbolem „σ“ s vědomím, že vždy je σ>odhad.

DRUHÝ ZÁKON: Pravděpodobnost, že určitá se osoba ocitne v kategorii pitomců je nezávislá na jakýchkoliv dalších charakteristikách této osoby. Genderové bojovnice kalibru militantních feministek jsou v této oblasti zcela bez práce, protože po celé Zemi je percentuální zastoupení pitomek mezi ženami naprosto ekvivalentní zastoupení pitomců mezi muži, a to bez ohledu na geografické podmínky, charakter panující vlády, sociální či ekonomické poměry nebo převládající náboženství. Nejde totiž o sociální, ale o přírodní úkaz, podobný skutečnosti, že stejné je to s pohlavím novorozenců; výskyt chlapců je na celém světě o zlomek procenta vyšší než počet děvčátek.

Autor tuto hypotézu testoval v jednotlivých sociálních vrstvách. Začal u nevyučených a se základním vzděláním, kde σ by bylo možno připsat právě uvedeným charakteristikám souboru. Zjistil však stejné σ ve stále vyšších sociálních etážích a hledané charakteristiky našel ve skupinách vysokoškoláků, jejich profesorů a nakonec také u souboru laureátů Nobelovy ceny. Uzavírá proto, že vzdělání či sociální zařazení nemá na výskyt pitomců žádný vliv, že jde o přírodní zákon. Je-li, nebo není-li kdo pitomcem, je dílem Prozřetelnosti.

TŘETÍ (ZLATÝ) ZÁKON předpokládá, ačkoliv to nevyjadřuje explicitně, že lidské bytosti se mohou ocitnout ve čtyřech základních kategoriích uvedených na začátku tohoto textu a pro přehled uspořádaných do latinského čtverce takto:



Autor doslova píše: „Jestliže Tom podnikne nějakou akci, na níž sám prodělá, zatímco Dick vydělá, dostává se Tom mezi zoufalce. Jestliže ale podnikne akci, na které vydělají oba, je to slušný inteligentní člověk. Podnikne-li akci, na níž on vydělá a Dick tratí, dostává se Tom do kategorie banditů. Pitomci pak jsou jedinci, kteří způsobují jiným ztráty, aniž na tom sami vydělají, dokonce někdy tím sami utrpí nevyčíslitelné škody.“ Z praktického pohledu jsou pěknými pitomci samozřejmě i bandité, metodicky však toto zařazení neobstojí, protože bandité na našich škodách profitují; pitomci ne. Nicméně řada banditů nakonec do kategorie pitomců sklouzne, protože skutečně inteligentních mezi nimi mnoho není.

Občas se setkáme s lidmi, s nimiž spolupráce přináší oběma stranám výhodu, častěji s těmi, kteří nás chtějí natáhnout a obrat, zřídka pak, ale přece jen někdy, s jedinci, které můžeme obrat my, ale denně s pitomci, jejichž nepředvídatelné aktivity nás přivádějí do stavu GAKI, což je – jak říkal okultista Jurajda – stav hladových duchů.

Většina lidí se nechová úplně stabilně: za některých okolností může inteligentní člověk reagovat jako zoufalec a naopak. Výjimku tvoří pouze pitomci, kteří patří do kategorie ševců houževnatě se držících svého kopyta. Jejich síla a tím i nesmírná moc spočívá v tom, že racionálního člověka nenapadne, co mohou během okamžiku udělat. Bandita se chová hnusně, ale konzistentně, takže v zásadě je možné vybudovat si proti němu jakousi obranu. Pitomec ne. Proto je racionální člověk jeho činy překvapen, a kdyby se nakrásně na ně připravil, je ohromen jejich pitomostí.

ČTVRTÝ ZÁKON říká: nepitomci vždy podceňují míru a sílu škodlivosti pitomců. Speciálně zapomínají na to, že když se kdykoliv a kdekoliv zapletou s pitomcem, je to vždy jejich osudová a draze zaplacená chyba.

Že zoufalci, zejména bytostní, nerozpoznají nebezpečí pitomců, je celkem logické. Překvapivé ale je, že inteligentní lidé i bandité selhávají ve včasném rozpoznání nebezpečí, které pitomci v sobě nesou. Jsou ochotni se k nim přiblížit, aniž by vyloučili dostatečné množství adrenalinu, který by připravil jejich organismus na rvačku nebo na důstojný úprk (=poplachová stresová reakce). Během staletí a tisíciletí zařval nespočet lidí, protože nepočítali se „Čtvrtým zákonem“, čímž vznikly lidstvu nezměřitelné škody. Z toho plyne:

PÁTÝ ZÁKON, který jasně říká. Pitomec je nejnebezpečnější typ osobnosti. Pitomec je mnohem nebezpečnější než bandita.
Bandita nakonec jen přesunuje majetek, kdežto pitomec zbídačuje a rozvrací celou společnost. Jejich proporce je místně i historicky stále stejná; předností zdravých vyvíjejících se společenství je, že je nepustí do akce. Protože pitomci v akci jsou malignější než zemětřesení, tsunami, mor a kobylky dohromady.

Jeden pitomec před 41 roky zastřelil Johna Lennona. War is over?