kdy pro vás začala neonormalizace? Sem na to myslel, kdy že to bylo to mlácení měšťáky pře Kabinetem Můz v Šalingradu a nemoh si na to vzpomenout.

A čtu si rozhovor Jiřím Kabelem, říká tam „Přerodové příležitosti byly vytvořeny hlavně narativně – vyprávěním o tom, že nás čekají zkoušky, ale přesto uspějeme. Kolem let 1993 a 1994 ale přerodové mýty začaly ztrácet svoji sílu, přerod končil a nastala normalizace.“ (Zdroj: http://ceskapozice.lidovky.cz/v-dobe-relativismu-v-nemz-zijeme-je-i-hodne-riskantnich-veci-pqi-/tema.aspx?c=A140416_221746_pozice_139828) No ja, na, to muselo bejt někdá tehdy, a hledal sem protokol z výslechu a ono 1995, takže sem o rok zpožděnej, ale stejně dobrý: „…a viděl jsem jednoho z policistů MP, jak od toho hloučku vleče mně známého hrece souboru Hadivadla Hynka Chmelaře k protější straně. ul. Sukova, během toho vlečení od hloučku jsem viděl, jak ten policista v uniformě MP několikráte kopnul do nohou a několikráte udeřil rukou Hnyka Chmelaře. Takto ho dovlek až k protější zdi domu u. Sukova, tedy ke zdi, jež je naproti vchodu do Hadivadla, odkud jsem se díval. Když jsem toto viděl, šel jsem od těchto dveří k tomu policistovi a Chmelařovi s tím, že že jsem chtěl Chmelařovi pomoci a říci policistovi, toto chci opravit tak, že slovo pomoci jsem nevyřkl, větu chci uvést tak, že když jsem toto viděl, vyšel jsem od těch dveří k policistovi, který vlekl Chmelaře, k tomuto policistovi a Chmelařovi, kteří již docházeli k té protější zdi jsem já došel ana adresu toho policisty jsem pouze stačil vyslovit větu: ‚Přestaňte ho bít, vždyť se nebrání‘. Po této mé větě jsem byl zezadu sražen dvěma ranami pendrekem k zemi (…)“. No, tak tehdy a hlavně krátce potom, pro mne „přerodové mýty začaly ztrácet svoji sílu“…takže příští rok to bude dvacet let, tak dlouho jakžtakž fungovala třebas i první republika…
Před lety pěti jsem na téma neonormalizace psal do MFD, tak mi přišlo to dneska vložit na blog:

Duch desátých let

17. července 2010 0:00 MFD Kavárna
Nečekaný výsledek voleb jako by předznamenal nový ZEITGEIST, nový duch doby. Například partaj Věci veřejné smluvně stanovila cenu zvolení poslance na sedm milionů. Trendem je mít pro vše určitelnou cenu.
Tatam jsou očekávání spojovaná se vstupem do EU. Lisabonská strategie a podobné (Evropa 2020) nudí. Budoucnost již není, co bývala. A skoro nikoho to nečiní nostalgickým. Aspoň zatím. K mání jsou pouze levicoví nostalgikové, jimž však při rozpomínání na osmašedesátý uniká, že většina lidí podporovala „obrodný proces“ státostrany právě proto, aby z jejího chomoutu mohla uniknout. Socialismus s lidskou tváří byl hodnotově asi stejným pojmem, za jaký dnes slouží pojem demokracie. Nikdo jej přímo nezpochybňuje, skoro každý se jím zaklíná, avšak fakticky jak v Česku, tak v EU demokracie zpochybňována je. Ovšem nepřímo: neprojde-li evropská ústava referendem v Irsku, uspořádá se referendum nové, z ústavy se udělá smlouva a démos si hlasování poopraví. Demokratický deficit evropských struktur je sice zmiňován, ale jako technický problém. Asi jako kdyby vám v domě probíjela elektřina, tedy závada odstranitelná výměnou vadné sítě. A lid by měl být stejně tak vyměnitelný, za nějaký lepší, multikulturní.
Že u nás přepočet hlasů na poslanecké mandáty znevýhodňuje voliče v menších krajích? Nezdá se, že by to někoho vážně znepokojovalo. Na správu republiky se pohlíží jako na řízení firmy, jejíž provoz je nejlépe vyzdrojovat u levných dodavatelů. Pro dosažení efektivního managementu ustanovila se na bázi bezpečnostní agentury strana a věc veřejnou dala si přímo do svého názvu. Její volební úspěch znamená prosazení manažerské kultury formované zde posledních dvacet let.
Neonormalizace
Termín neonormalizace aspirující na pojmenování nynějšího zeitgeistu je užíván, řečeno politickým ptydepe, napříč názorovým spektrem. Poprvé s ním – roku 1998 – přišel filozof Václav Bělohradský; její počátek vidí v rozdělení Československa a proměně politické kultury v bavičství a marketing. S normalizací 70. a 80. let shledává paralelu v apatii většiny společnosti a stažení se do soukromí.
Filozofující biolog Stanislav Komárek neonormalizaci charakterizoval jako příchod doby nové stability poměrů. „Přirozený vývoj věcí za dlouhodobě mírových podmínek,“ formuloval to roku 2006 v časopise Vesmír. Ač je dle něj daň za takovouto stabilitu vysoká, není třeba se jí děsit, neboť se jedná o jakýsi přírodou daný stav věcí.
Letos se k tématu Komárek publicisticky vrátil, v rozhovoru pro Aktuálně.cz: Neonormalizaci označil za „stav ‚ustátých‘ společností, který po dvaceti letech nastává víceméně nutně, tím spíše pak ve společnostech s dlouhou tradicí vrchnostenského státu a byrokratického řízení všech záležitostí, jako je ta naše... Neonormalizace tlumí všechny tvůrčí projevy a vede k formalizaci a vyprázdnění veřejného života, zčásti také k jeho zdivočení a zplanění. Prudce stoupá tlak na konformismus a člověk vlastně musí ‚prodávat duši‘, aby se ve strukturách vůbec udržel. Zároveň nastupuje jakási nehybnost a touha vše svázat a zreglementovat, v podstatě zárodek nějakého budoucího kolapsu... Většina překážek není faktická, ale formální, je kombinací sytosti s pocitem frustrace a marnosti, stále se rozšiřující plejádou témat, o nichž se ‚nesmí mluvit‘, či lépe řečeno se smí mluvit jen v jednom předem daném stylu, ač všichni vědí, že pravda je jinde.“
Již na první citované Komárkovo vystoupení reagoval filozof Martin Škabraha (Naše dnešní /neo/normalizace, časopis A2, 2008) s předesláním, že vyděšení z neonormalizačního procesu je mu (na rozdíl od Komárka) vlastní a vysokou daň ze stability se mu platit nechce. Pozastavuje se nad potlačením osobní dimenze poznání: „Relevantní zprávou o světě je pouze překlad do jazyka expertní objektivity, do údajně nestranné řeči ‚tvrdých faktů‘. (...) Jazyk ‚nestranné expertizy‘ je přitom jazykem politického statu quo, který definuje normalitu, vůči níž se jiná, kritická stanoviska jeví jako nekompetentní, irelevantní či extremistická.“ Tvrdí, že: „Otázka, proč je to, co je, a zda by to nemohlo či přímo nemělo být jinak, je vytlačena do sféry bláznovství a extremismu – věci prostě jsou, jak jsou, a my se jim musíme přizpůsobit...“
Publicista a spisovatel Karel Hvížďala nedávno ve svém blogu na Aktuálně.cz charakterizoval dnešek jako období návratu strachu jak jedinců, tak celých sociálních skupin, což považuje za „horší nebezpečí než vítězství jakékoliv populistické strany či koalice“.
Odlesk v křišťálové kouli Je nyní ustavená vládní koalice završením neonormalizace, nebo právě jejím plným začátkem? Anebo počátkem období jiného, v němž již nebude místo pro odkazy k roku ’89, neřkuli ’68? Strany udávající tón a třímající moc posledních dvacet let propadly, a to by přece mělo přinést změnu. Nebo jsou Věci veřejné a TOP 09 variací různých zelených unií svobody, ČSSD se vzpamatuje z utrpěného vítězství a ODS zůstane hegemonem pravice? K tomu je zapotřebí správný vhled do křišťálové koule, jemuž ovšem brání blikotání mnoha neznámých. Motivací voličů byla touha po změně, nevíme však, zda nové značky mohou změnu opravdu přinést. Odlesk nového ducha doby dává jen tušit, že léta desátá nebudou repeticí nulté dekády. Už jen proto, že koulí jasně prosvítá vítězství v Afghánistánu, které ani na nás nezůstane bez vlivu. Pouze není zjevné, kdo bude oním vítězem.