O nezávislost lidskoprávních institucí bychom však ani v dobách pandemií přijít neměli…

Jako za Motejla....
Titulek článku má naznačit, že ve stejném čase v jakém si připomínáme desetiletí, které uplynulo od úmrtí prvního veřejného ochránce práv O. Motejla, uplyne sto dní od zvolení čtvrtého veřejného ochránce práv. Jde o připomenutí toho, že jsem před volbou sliboval vyvinout úsilí o to, aby úřad veřejného ochránce práv - českého ombudsmana- navazoval na způsob jakým byl tento úřad spravován a veden právě v době kdy O. Motejl stál v jeho čele.
Právo nepůsobí zcela automaticky s neodvratností přírodních zákonů. Je dílem lidí, a tedy je odvislé od toho, jak v konkrétním čase je lidmi vykládáno a, zejména, chápáno. Není to tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát a úsilí o nezávislého ombudsmana trvají po celou dobu jeho existence.
Při vzpomínání na práci dr. Motejla byly připomenuty jeho velké rozpaky, se kterými jako překvapivé a neobvyklé přijal rozhodnutí velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva z r. 2007, ve věci D. H proti České republice, kterým bylo konstatováno, že Česká republika diskriminovala romské školáky tím, že byly zařazeny do tzv. zvláštních škol. Tento rozsudek se stal a dosud je jakousi mantrou všech, kteří namítají existenci diskriminaci u nás a Romů zvláště. A to přesto, že zcela zjevně romským školákům nikterak nepomohl a s problémem, který se pokoušel řešit se potýkáme dodnes.
O. Motejl se přikláněl spíš k nesouhlasnému stanovisku soudce Jungwierta, který odmítl, že by ze strany České republiky došlo k jakékoliv diskriminaci, že jde o rozhodnutí, které nerespektuje různé vzdělávací systémy, které jsou věcí, tradice a zvyklostí jednotlivých států do kterých by evropské právo zasahovat nemělo. Když navíc, Česká republika je jedním z mála evropských států kde „všechny děti, včetně romských, navštěvují školy“. Je čtenáři zřejmé jak se situace od té doby změnila?
V r. 2011 druhý veřejný ochránce práv P. Varvařovský píše Helsinskému výboru, v jehož čele tehdy stála A. Šabatová, dopis, ve kterém píše: „ Nevím odkud berete přesvědčení, že Váš názor je jedině správný a kdo ho nesdílí, budiž dán na pranýř…. Z reakce jiných čtenářů naopak vyplývá, že jsou rádi, že český ombudsman má vlastní rozum a soudnost a nenechá svůj plášť vlát po větru, který je zrovna módní.“ Každý musel usilovat jinak o svoji nezávislost…
Za A. Šabatové došlo v působení veřejného ochránce ke změnám oslovujících jen část občanské veřejnosti. Nemám zde na myslí kauzu „ muslimských šátků“ nebo závěry, které byly odvozeny z jinak správného zjišťování reakce pronajímatelů na romské uchazeče o nájem bytu. Ale byly uzavřeny dohody o spolupráci s některými organizacemi jako je Prague Pride v projektu We air fair, Nesehnutí apod., se kterými jsme pak bloudili v uličkách antidiskriminace…
Po článcích v Respektu a Deníku N, které provázely moji překvapivou volbu jsem si na tato slova z dopisu Varvařovského často vzpomněl. Stále stejný problém. Veřejný ochránce práv se z malého úřadu postupně proměnil v instituci s více než sto právníky nikoliv ovšem z vůle ochránců (často i proti jejich vůli), ale z rozhodnutí zákonodárce, který jen pověřoval dalšími a dalšími úkoly. S tím se nedá moc dělat, snad jen diskuse o dětském ombudsmanovi (bude-li) může kompetence veřejného ochránce pozměnit. O nezávislost lidskoprávních institucí bychom však ani v dobách pandemií přijít neměli…
LN 4.6