S tak mizerným zajištěním práv a povinností se v právu často nesetkáme.

O problematice nově zaváděných poplatků u lékaře již bylo a ještě bude napsáno mnoho, neboť jde o problematiku dotýkající mnoha oblastí života občanů i společnosti. Chci se nad ní zamyslet jen z jediného hlediska, a to z hlediska „neplatících“ občanů a „nevybírajících“ lékařů. Lze rovnou konstatovat, že s tak mizerným zajištěním práv a povinností jsme se v současném právním řádu snad nesetkali.

Povinnost platit registrační poplatky je stanovena v § 16a novely zákona o veřejném zdravotním pojištění, kterážto novela je zařazena (!!!) do zák. č. 261/2007 Sb., O stabilizaci veřejných rozpočtů. Stanoví se zde v odst. 1, že „pojištěnec anebo jeho zákonný zástupce je povinen….hradit zdravotnímu zařízení, které zdravotní péči …poskytlo, regulační poplatek “ ve výši, která je stanovena v témže ustanovení pod písm. a) až d). V odst. 4 je pak stanoveno, že „regulační poplatek je příjmem zdravotnického zařízení, které poplatek vybralo“. Této povinnosti platit registrační poplatek odpovídá i povinnost zdravotního zařízení tento regulační poplatek od pojištěnce, nebo jeho zákonného zástupce, vybrat (odst. 8). Potud z hlediska práva nic neobvyklého. Pozvednout významně obočí je pak na místě, pokud dále čteme toto zákonné ustanovení, kde se praví: „Při zjištění opakovaného a soustavného porušování této povinnosti je zdravotní pojišťovna oprávněna tomuto zdravotnímu zařízení uložit pokutu až do výše 50.000,-Kč. Pokutu je možno uložit i opakovaně“.

Pozoruhodné. Poplatek je příjmem lékaře, ale pokud lékař o tyto své vlastní příjmy nebude usilovat, nezíská je (nebude požadovat poplatek), bude mu hrozit pokuta. Z hlediska zákona by to bylo snad možné pochopit: jde o konstrukci, která zvyšuje nejen příjmy lékaře, ale především příjmy státu, neboť vybraný poplatek musí být zdaněn, tedy z něho odvedena daň do státního rozpočtu. Zdálo by se tedy logické (z hlediska tvůrců zákona), že lékaři hrozí pokuta ne proto, že nezískal zisk, ale proto, že nedosáhl možného zdanitelného zisku, kterého dosáhnout (vybráním poplatku) mohl. Pak ovšem je třeba konstatovat, že se do našeho právního řádu tak zavádí zcela nový institut, totiž pokuta za zisk, kterého poplatník nedosáhl, ač jej dosáhnouti mohl, neboť tak zkrátil stát o možnou daň z tohoto nedosaženého zisku. Za tohoto právního stavu si dovedu představit, že může být stanovena pokuta např. pro advokáty, kteří poskytli právní pomoc bezúplatně (i takoví se najdou), neboť tím zcela zřetelně a svévolně zkrátili svůj zdanitelný zisk….

Někteří politikové občas poukazují na to, že progresivní daň, ne-li samotné zdaňování zisku, je trestáním za úspěch. Pak ovšem takto právně definované vybírání registračních poplatků překročilo všechny meze, které jsme si až dosud dovedli představit: zavádí se trestání za úspěch, kterého se podnikatel vzdal, zavádí se pokutování za nezískaný zisk. Je vůbec něco takového v tržním hospodářství a právním státě možné?

Zákon stanoví, že pokutu je možné udělit tehdy, pokud je povinnost vybrat poplatek porušována opakovaně a soustavně. Použitím spojky „a“ dává zákonodárce najevo, že musí být splněny obě podmínky současně (jinak by použil slova „nebo“). Je ovšem otázkou, co měl tady zákonodárce na mysli: že nevybíral soustavně, ale nikoliv opakovaně, nebo opakovaně, avšak nikoliv soustavně? Zákon postihuje hrozbou pokuty každého, kdo poplatek nevybral, ale nikterak kogentně nerozlišuje mezi úmyslem, nedbalostí a nemožností právní povinnost plnit. Stejně je totiž ohrožen pokutou ten, kdo úmyslně poplatek odmítá od pacientů vybírat, jako ten, kdo má sice snahu jej vybrat, ale pacient odmítl zaplatit. Prostě nevybral si, a tak máš smůlu! Zákon sice stanoví (§ 6, věta čtvrtá), že pojišťovna při ukládáni pokuty „přihlíží“ k okolnostem a závažnosti porušení povinnosti, ale možnost založená jen na volné úvaze žádnou právní jistotu neposkytuje.

Situace pacientů, kteří odmítnou zaplatit registrační poplatek, se bude odvíjet od velikosti zdravotního zařízení. Především: pokud zdravotní zařízení odmítne poplatek vybrat, sice tím patrně nezaniká i povinnost pacienta jej platit (zákonem uloženou povinnost musím plnit, i když druhá strana jí neplní), ale zaniká reálná možnost dodatečného vymáhání takového nezaplaceného poplatku. Žalobu na vymáhání nezaplaceného poplatku může totiž podat jen zdravotní zařízení, a to by obtížně prokazovalo důvodnost žaloby, když předtím přijmout poplatek odmítlo. Výroky pozoruhodného tiskového mluvčího ministra zdravotnictví v souvislosti se záměrem krkonošské nemocnice poplatky nevybírat, že totiž lze litovat její pacienty, neboť jim budou vznikat vymahatelné dluhy, lze spolehlivě odkázat do říše blábolivých pohádek, kterými je tato problematika zásobena opravdu dostatečně. Předpokládám, že jen zcela extrémní právní puristé mohou přijít s právním názorem spočívajícím v tom, že pokud lékař odmítne registrační poplatek přijmout, musí pacient splnit svoji zákonnou povinnost uložením tohoto poplatku do soudní úschovy (jako je tomu např. pokud jde o nájemné), aby tak svoji zákonem uloženou povinnost splnil. To by nám totiž ještě scházelo….

Pokud lékař hodlá registrační poplatek vybírat a pacient jeho platbu odmítne, nastane stejná situace, jako u kteréhokoliv jiného splatného dluhu. Zdravotní zařízení vyzve pacienta, aby ve stanovené lhůtě zaplatil, a pokud tak neučiní, může dluh standardně vymáhat soudní žalobou. Praktické to bude samozřejmě u velkých zdravotních zařízení, které si mohou najmout příslušnou vymahací firmu (samozřejmě za paušální odměnu, nezávislou na výši vysouzených poplatků – pročpak by pan ředitel nezajistil dobrý „kšeft“ známému, to se může vždy hodit), jako činí dopravní podniky v případě „černých pasažérů“. U jednotlivého lékaře bude ovšem problém větší. Musí zaslat pacientovi doporučený dopis (od 1.1. 2008 v ceně téměř registračního poplatku), podat žalobu, a v ní zejména prokázat, že v době poskytování zdravotní péče opravdu poplatek vyžadoval a hodlal jej vybrat. Námitku pacienta o tom, že „ pan doktor tehdy nic nechtěl a nyní, když mu hrozí pojišťovna, tak to chce dodatečně vymáhat“, si lze docela dobře představit. A samozřejmě musí prokázat, že v dopise, který zaslal pacientovi, byla ona výzva k zaplacení poplatku, nikoliv třeba pozvánka na preventivní ošetření. Téměř nesplnitelný úkol….

Záměrně zde pomíjím, z hlediska práva zábavnou, problematiku platebních automatů a měničů mincí, které některá velká zdravotní zřízení za účelem výběru registračních poplatků již snaživě instalovala. Nejde jen o úvahu, jaký asi bude skutečný výnos registračních poplatků, odečteme-li nejen cenu, ale i náklady na obsluhu a administrativní zajištění těchto zařízení, ale jde např. o řešení otázky nároku pacienta, který zaplatil při příchodu do nemocničního zařízení poplatek pomocí automatu, ale později se ukáže, že vyšetření nebo zdravotní úkon, který mu byl poskytnut, zaplacení registračního poplatku nevyžaduje. Zejména u starších občanů, již dnes dostatečně zmatených propagandou, jistě nelze takový problém zcela vyloučit. Vrátí lékař neprávem zaplacený poplatek sám ihned pacientovi a bude jej vymáhat na správci automatu, nebo odkáže pacienta na tohoto správce, aby mu ten poplatek vrátil? V jakých lhůtách a jaké právní kroky bude pacient nucen v této věci učinit? S reformou si ještě užijeme….