Bez obalu: roušky i Nerudovka.
Právě naopak: stav, kdy si obyčejný občan s obyčejným příjmem může zajít na pivo do obyčejné hospody i v hlavním městě a bude si moci dovolit bydlet zde v obyčejném bytě, zdá se mi spíše normální, než to, co nám zde v uplynulých letech vzniklo a změna čehož připadá nyní některým lidem bezmála jako konec světa.
Dočítám se v tisku povzdech na tím, že „Nerudovka krachuje“, jinými slovy, že podniky v pražské Nerudově ulici jsou před kolapsem, neboť jim v důsledku korona virové krize chybí zákazníci a hosté. Spíše se s obyčejným občanem ptám: no a co má být? Majitelé domů a provozovatelé podniků v této ulici po celá dlouhá léta inkasovali nemalé zisky ze, obecně řečeno, stavu naší ekonomiky, přesněji řečeno z toho, že za stejnou práci dostává občan státu západně od našich hranic několikanásobně vyšší plat než občan u nás a může si tedy dovolit „v Nerudovce“, ale i jinde platit ceny, pro které nikoho z Pražáků nenapadne jít na pivo právě do této o malostranské ulice. Nemyslím, že tento, jistě pro někoho svízelný stav bude občany příliš mrzet. Právě naopak: stav, kdy si obyčejný občan s obyčejným příjmem může zajít na pivo do obyčejné hospody i v hlavním městě a bude si moci dovolit bydlet zde v obyčejném bytě, zdá se mi spíše normální, než to, co nám zde v uplynulých letech vzniklo a změna čehož připadá nyní některým lidem bezmála jako konec světa.
A však nedosti na tom, zdaleka to není jediný problém, nad kterým nezbývá občanovi než pozvednout obočí. Jestliže pracovník nebo pracovnice Státního úřadu pro kontrolu léčiv si jde koupit svačinu do obchodu, kde na pultě v krabici leží hromada roušek bez jakéhokoliv obalu nebo dokonce bez originálního návodu k použití, nepozastaví se nad tím, ale pak jde do svého úřadu a veřejnosti sdělí že Česká pošta se tím, že na pokyn vlády distribuovala občanům tytéž ropušky bez o obalu a návodu, porušila zákon, jde o takovou ztrátu rozumu, představ o funkci orgánů státní správ a bůhví čeho ještě, že se, bez ohledu jak nakonec bude celá tato záležitost posouzena, asi nelze divit ministrovy vnitra považujícího takové jednání za šíření poplašní zprávy.
Byl-li jedním z problémů naší společnosti nedostatek respektu k autoritám, pak nějaké snaze o změnu tohoto stavu zasadila současná krize, resp. způsob jak se s ní vyrovnáváme, důkladnou, doufám však, že nikoliv poslední, ránu. Pokud totiž samotným autoritám nedostává vzájemného porozumění a respektu nelze se občanům příliš divit. Aby mně bylo rozuměno: nevolám po nějakém nedemokratickém direktivním řízení, po nějaké „pevné ruce“. Volám po občanském porozumění společného problému a společné představě o jeho řešení, bez něhož se asi neobejdeme. Jsem totiž přesvědčen o tom, že občan, jehož názor jistě musí být slyšen a respektován, od politiků, které si vybírá a volí, neočekává, že mu bude předložen vějíř nejrůznějších názorů a představ ze kterých si on sám má vybrat, ale že bude, po zralé úvaze, rozhodnuto. Od Masaryka sice víme, že demokracie je diskuse, ale od celosvětové pandemie a celosvětových problémů, dotýkajících se samotné existence lidstva, bychom snad měli tušit, že jen do určité míry….
Právo 24.9
Dočítám se v tisku povzdech na tím, že „Nerudovka krachuje“, jinými slovy, že podniky v pražské Nerudově ulici jsou před kolapsem, neboť jim v důsledku korona virové krize chybí zákazníci a hosté. Spíše se s obyčejným občanem ptám: no a co má být? Majitelé domů a provozovatelé podniků v této ulici po celá dlouhá léta inkasovali nemalé zisky ze, obecně řečeno, stavu naší ekonomiky, přesněji řečeno z toho, že za stejnou práci dostává občan státu západně od našich hranic několikanásobně vyšší plat než občan u nás a může si tedy dovolit „v Nerudovce“, ale i jinde platit ceny, pro které nikoho z Pražáků nenapadne jít na pivo právě do této o malostranské ulice. Nemyslím, že tento, jistě pro někoho svízelný stav bude občany příliš mrzet. Právě naopak: stav, kdy si obyčejný občan s obyčejným příjmem může zajít na pivo do obyčejné hospody i v hlavním městě a bude si moci dovolit bydlet zde v obyčejném bytě, zdá se mi spíše normální, než to, co nám zde v uplynulých letech vzniklo a změna čehož připadá nyní některým lidem bezmála jako konec světa.
A však nedosti na tom, zdaleka to není jediný problém, nad kterým nezbývá občanovi než pozvednout obočí. Jestliže pracovník nebo pracovnice Státního úřadu pro kontrolu léčiv si jde koupit svačinu do obchodu, kde na pultě v krabici leží hromada roušek bez jakéhokoliv obalu nebo dokonce bez originálního návodu k použití, nepozastaví se nad tím, ale pak jde do svého úřadu a veřejnosti sdělí že Česká pošta se tím, že na pokyn vlády distribuovala občanům tytéž ropušky bez o obalu a návodu, porušila zákon, jde o takovou ztrátu rozumu, představ o funkci orgánů státní správ a bůhví čeho ještě, že se, bez ohledu jak nakonec bude celá tato záležitost posouzena, asi nelze divit ministrovy vnitra považujícího takové jednání za šíření poplašní zprávy.
Byl-li jedním z problémů naší společnosti nedostatek respektu k autoritám, pak nějaké snaze o změnu tohoto stavu zasadila současná krize, resp. způsob jak se s ní vyrovnáváme, důkladnou, doufám však, že nikoliv poslední, ránu. Pokud totiž samotným autoritám nedostává vzájemného porozumění a respektu nelze se občanům příliš divit. Aby mně bylo rozuměno: nevolám po nějakém nedemokratickém direktivním řízení, po nějaké „pevné ruce“. Volám po občanském porozumění společného problému a společné představě o jeho řešení, bez něhož se asi neobejdeme. Jsem totiž přesvědčen o tom, že občan, jehož názor jistě musí být slyšen a respektován, od politiků, které si vybírá a volí, neočekává, že mu bude předložen vějíř nejrůznějších názorů a představ ze kterých si on sám má vybrat, ale že bude, po zralé úvaze, rozhodnuto. Od Masaryka sice víme, že demokracie je diskuse, ale od celosvětové pandemie a celosvětových problémů, dotýkajících se samotné existence lidstva, bychom snad měli tušit, že jen do určité míry….
Právo 24.9