Zanedlouho proběhne hlasování o důvěře vládě. Jednou z podmínek podpory má být také tzv. zdanění církevních restitucí. Takovou podmínku si klade Komunistická strana Čech a Moravy, a obě vládní strany tvrdí, že se s touto záležitostí nemají problém. Já ovšem musím říci, že s tím problém mám.

Co je v zákonu o majetkovém vyrovnání?
Možná by bylo dobré si znovu uvědomit, jak byl zákon o částečném majetkovém narovnání zkonstruován. Byl to kompromis všech zainteresovaných. Nelze si představit, jak by bylo možné nahradit všechny křivdy, které byly církvím učiněny během komunistické totality i více než dvacetiletého váhání po listopadu 1989. Pokud bychom chtěli být takto přísně spravedliví, zcela jistě bychom způsobili nové křivdy. Na mnoha církevních pozemcích si totiž lidé v dobré víře postavili rodinné domy, stojí na nich panelová sídliště, v historických budovách, které kdysi patřily církevním subjektům, dnes sídlí nejrůznější organizace, jako například školy nebo nemocnice. Proto zákon nehovoří jen o restituci, ale o celém komplexním procesu majetkového narovnání. Účelem zákona bylo napravit některé křivdy navrácením majetku, který historicky církvím patřil, a to co nebylo možné vydat, bylo ohodnoceno, a je postupně vypláceno formou tzv. finanční náhrady. Posledním nástrojem zákona o majetkovém vyrovnání je potom tzv. příspěvek na činnost církví a náboženských společností. Ten je vyplácen se sestupnou tendencí prvních 17 let účinnosti zákona a jeho smyslem je pomoci překlenout dobu od stavu, kdy církve byly placeny státem, k situaci, kdy budou hospodářsky zcela soběstačné.

Předmětem tzv. zdanění by měla být finanční náhrada. To s sebou však nese několik problémů, především právního, avšak i morálního a ekonomického charakteru. V zákoně je výslovně napsáno, že finanční náhrada nepodléhá dani ani jinému poplatku. Ano, zákon lze novelizovat vyškrtnutím tohoto osvobození. Dále se však nařizuje, aby Česká republika uzavřela s jednotlivými církvemi smlouvy, které budou garantovat výšku a formy výplaty této finanční náhrady, a tyto smlouvy byly sepsány v souladu se zněním zákona, které bylo platné v den jejich podpisu. To je jeden z důvodů, proč nelze tyto náhrady zdanit. Dalším důvodem je fakt, že stát je pro tento účel v pozici dlužníka a církve v pozici věřitele. Měl by ten, kdo dluží, se od tohoto dluhu osvobodit porušením smlouvy? Nakonec: jednotlivé vyplácení ročních splátek finančních náhrad jsou právě splátky dluhu, který má stát vůči jednotlivým církvím. Jak lze takovéto splátky zdanit? Vezmeme-li to tedy kolem a kolem, je nutno říci, že bez toho, že by byly významně porušeny principy právního státu, nelze jednostranným krokem výplatu finanční náhrady jakkoliv zpoplatnit.

Obávám se, že političtí reprezentanti – alespoň někteří – jsou si této situace dobře vědomi. Slib tzv. zdanění finančních náhrad jako populistické heslo nikdy nezklame a ani nezabolí. Dá se vytáhnout, kdykoli je potřeba: před volbami, při sestavování vlády a snahy získat důvěru, nebo při jakékoli jiné situaci, kdy je potřeba krátkodobého politického kapitálu a kdy je vhodné si naklonit veřejnost vzbuzením „správných“ emocí. Dotýká se mě, že církve a jejich představitelé jsou považováni za jakési zloděje nebo nenasytné chamtivce, zatímco jejich reálný postoj je naprosto jiný.

Úkoly a poslání církví ve společnosti
Jsem přesvědčen, že místo handrkování se o restituce bychom se spíše měli ptát: Co mohou církve pro společnost dělat? Čím jí mohou být prospěšné? A církve se naopak musí ptát: Co můžeme společnosti nabídnout?

Co církve dnes dělají? Co jejich úkolem? – Snaží se vyjadřovat k tématům, která vidí jako podstatná a která jsou a vždy byla v jejich kompetenci, jako je ochrana lidského života od početí do přirozeného konce, ochrana stvoření vůbec, ochrana přirozené rodiny jako ohroženého biotopu pro lidský život, připomínání povinnosti života podle Desatera, které se nepřežilo, nebo vděčnost za život. Církve by měly přispívat ke smíru ve společnosti, protože vnější mír je důsledkem vnitřního pokoje každého člověka. Církve jsou velmi důležité činitele posílení občanské společnosti, protože jsou nejen institucemi, ale rovněž komunitami, které shromažďují a formují lidi napříč všemi sociálními skupinami, a posilují ve společnosti vědomí, že její prosperita je závislá na kvalitě každého jejího člena. Úkolem církví je konečně také zaujímat křesťanské postoje k jevům a nemocem současnosti.

Jevy a nemoci současnosti, vklad křesťanského přístupu
Objevuje se nebezpečné přesvědčení, že lež je vždy dovolená a je fakt, že zůstává bez trestu. Naproti tomu ke křesťanskému postoji patří úcta k pravdě, která není vynálezem a výtvorem člověka, ale která stojí mimo něj, kterou on hledá a postupně k ní přichází. Ježíš v evangeliu dokonce hovoří o pravdě s velkým P, a tou míní tím sám sebe. Vkladem křesťanských církví tedy musí být osobní vztah k pravdě.

Bohužel dochází k hazardu se základními hodnotami morálky a právního státu. To, zač bychom se měli stydět, dává často současná společnost dokonce na odiv a morální hodnoty už nejsou ty hodnoty, ke kterým musíme dospět tak, že budeme ctnostně žít, ale morálka je naopak veličinou, která je chápána jen jako jakýsi zvyk či konvence. Je důležité nejen usilovat o správný výklad právních norem, ale o spravedlnost a ochranu právního státu. Hájení jakési posvátnosti právního systému by mělo být úkolem každého z nás. Právní normy pak mají vznikat nikoli jako výsledek kompromisu, ale mají být tvořeny tak, aby souzněly s morálkou založenou na svědomí kultivovaném Desaterem, podle něhož je každý z nás povinen – a zde mám na mysli mravní imperativ – žít.

Epidemií současnosti je populismus a různé konspirační teorie. Vzbuzují v lidech nejprve strach a dostávají je mimo realitu, aby vzápětí přišli příslušní spasitelé, kteří jednoduše všechny problémy vyřeší. Slogany jako: „Ano, bude líp“, „Prostě to zařídíme“, a mnohé další, jsou projevem tohoto mesiášství, kterému se tak rádi poddáváme, protože nás zbavuje odpovědnosti. Církve jako komunity křesťanů naproti tomu zdůrazňují, že jedině Bůh je všemohoucí, jedině Bůh může zachránit a spasit. Povinností církví je upozorňovat na skutečnost, že falešní mesiáši vždy dopadli špatně, ale s nimi i ti, kteří je následovali. K této situaci se nebezpečně blížíme.

Dalším znepokojujícím jevem je fragmentace společnosti na nejasné zájmové skupiny. Vztahy mezi lidmi či společnostmi jsou často velmi neprůhledné, nad společným zájmem snadno vítězí zájmy jednotlivců. Církve jsou tu od toho, aby připomínaly, že společné dobro je víc než součet dober jednotlivých lidí, že existuje jakési společné „my“, které překračuje souhrn všech „já“. Úkolem církví je o tom nejen mluvit, ale také to žít, a proto jsou církevní obce komunitami, které spojuje víra v jednoho Boha, společná touha k Bohu se modlit, a také společná ochota žít dobře a být prospěšní ve společnosti tam, kde se ona komunita nachází. Můžeme říci, že jasné vztahy mezi lidmi v křesťanských komunitách mohou být dobrým příkladem pro předpis léků na nepevné a nejasné vztahy ve společnosti, které jsou zdrojem mnohé nejistoty a znechucení.

Můžeme pozorovat zvláštní situaci, že navzdory vysoké životní úrovni a dlouholetému míru má mnoho lidí strach z budoucnosti. Domnívám se, že by tento strach mohl být kromě jiného jakousi nemocí z blahobytu. Mohou nás totiž trápit otázky: Budeme se mít stále takto dobře? Udržíme si tuto životní úroveň? Je naděje, že se budeme mít ještě lépe? Tyto otázky spolu se svobodou jako možností dělat, co chci, vedou dle mého názoru ke strachu o tyto jistoty v budoucnosti. Křesťané jsou však nabádáni, aby byli vděčni za každý den, děkovali za to, co od Boha dostávají, protože všechno je dar. Církve a jejich členové by si měli být vědomi své povinnosti nejen konzumovat, ale především tvořit pro druhé, a neměli by zapomínat na základní starobylé asketické pravidlo, že svoboda je nejen v tom, co si mohu dovolit, ale také v tom, čeho se mohu a dokážu zříct.

Na co církve potřebují peníze?
Vraťme se ale k otázce, k čemu církve potřebují peníze. Potřebují je právě ke službě. Ekonomická soběstačnost jim umožňuje nezávislost na státu a možnost určovat vlastní priority a službu společnosti lépe zacílit. Církve mohou vnést do společnosti – a snad už vnášejí – étos podnikání s křesťanskou přidanou hodnotou, kde zisk není vše, kde jde o trvalý a udržitelný rozvoj, protože podnikatelské projekty mají být „věčné“, kde je samozřejmá morálka v podnikání, kde má hospodaření nezanedbatelnou sociální dimenzi. Křesťanské podnikání také vypadá tak, že se něco prostě nedělá: nepodniká se v tabákovém průmyslu, ve zbrojním průmyslu, v hazardu, nepoškozuje se půda a voda, a další. Z podnikatelských aktivit pochopitelně platí daně, a tak přispívají ke společnému prospěchu.

Z výtěžku hospodaření církve vykonávají přirozeně službu ve prospěch společnosti, protože jsou součástí společnosti. Jde například o sociálně charitativní projekty – na tomto poli působí Charita Česká republika, diecézní, městské, oblastní a farní charity. Církvím je vlastní podpora vzdělávání. Svědčí o tom více než 150 škol a školských zařízení, které církve zřizují, a které jsou často prestižní, známé svou vysokou kvalitou a příjemným prostředím, neboť nejen vzdělávají, ale i vychovávají. Nezanedbatelnou službou společností je i péče o kulturní dědictví a jeho zpřístupňování v křesťanských souvislostech. Je dobré připomenout, že církve jsou největším nestátním vlastníkem kulturních památek. Jejich obnova, během doby komunistické totality většinou velmi zanedbaná, patří k základním, avšak velmi finančně náročným činnostem církví. Nakonec se mezi církevními činnostmi objevují i moderní fenomény, jako je například podpora turistického ruchu či podnikání v oblasti služeb.

Nezachrání nás zdanění, ale společná služba pro společnost
Jsem přesvědčen, že by církvím i státu a samosprávám v dnešní době prospělo, kdyby se místo neustálé snahy o zdaňování finančních náhrad dohodli na společné službě ve prospěch lidí. To, co nás zachrání, nejsou daně z finančních náhrad, ale zušlechťování společnosti na základě křesťanských zásad, které tvoří součást genomu naší společnosti. Vždyť na našem území je křesťanství doma více než 1150 let.