Jedním z letošních laureátů ceny Gratias Agit za šíření dobrého jména České republiky, kterou uděluje ministr zahraničí, je i ruské sdružení Memorial. To v rámci své mimořádně rozsáhlé činnosti v Rusku organizuje výstavy a konference o srpnu 1968 či československém samizdatu, ve svých elektronických databázích obětí sovětských represí uvádí stovky českých jmen a dlouhodobě pomáhá českým historikům a badatelům orientovat se v této problematice. Cena je to bezesporu zasloužená a pokud se chcete dozvědět víc přímo od lidí z Memorialu, přijďte dnes na setkání do pražské galerie Langhans. Ale jak to celé vlastně začalo?

V letošním roce Memorial oslavil 30 let od svého vzniku a dodnes působí jako jakýsi ostrůvek rozumu v poněkud rozbouřených vodách ruského pohledu na minulost. Oficiálně sdružení vzniklo na zakládající konferenci, která se konala v moskevském Domě kultury Ústavu aviatiky ve dnech 28. – 30. ledna 1989, tedy ještě v době Sovětského svazu.

V loňském roce u příležitosti 50. výročí okupace uspořádal Memorial v Moskvě výstavu věnovanou srpnu 1968 a speciální konferenci s významnou českou účastí

Tomuto kroku ovšem předcházela dlouhodobá činnost mnoha zainteresovaných osob, jejíž počátek je možné hledat v postupném utlumení cenzury po nástupu Michaila Gorbačova. Po více než dvaceti letech totiž bylo znovu možné veřejně otevřít téma stalinských represí, i když pohled na sovětské zločiny a jejich kritika byly stále omezené. Za nepřekročitelnou hranicí byla reflexe jiných sovětských zločinů než těch z období stalinských represí a bylo rovněž zakázáno jakkoli zpochybňovat „socialistické směřování“.

Myšlenka prvního ústavu pamětí národa

Nicméně i uvolnění cenzury v roce 1987 znamenalo v tehdejším SSSR obrovskou změnu, která doslova elektrizovala značnou část společnosti. Přispělo k tomu i rozhodnutí tvůrců perestrojky přestat trestat občanskou iniciativu, a tak od poloviny roku 1987 se jako houby po dešti začaly objevovat mnohé neformální organizace, kulturně-osvětové společnosti, kluby a mládežnické asociace.

V jednom z takových klubů pod názvem Demokratická přestavba vznikla historicko-osvětová sekce, jejímiž členy byli mnozí zakladatelé a současní členové Memorialu jako Oleg Orlov nebo Jelena Žemkova. Názorově vycházeli z disidentského hnutí a diskusí o stalinismu v samizdatové literatuře. Tato sekce přišla s myšlenkou navázat na nikdy nerealizovaný plán stavby památníku obětem stalinských represí v Moskvě, s kterým přišel na XXII. sjezdu Komunistické strany SSSR v roce 1961 Nikita Chruščov.

„Je to přímo zde“ - Jeden z nejúspěšnějších webových projektů Memorialu ukazující konkrétní místa na mapě Moskvy spojená s nejrůznějšími druhy represí. Mapová vrstva spojená s protesty proti invazi do Československa v srpnu 1968 je dostupná také v češtině.

Historicko-osvětová sekce se záhy oddělila od Demokratické přestavby a pojmenovala se jako skupina Memorial. Toto stále ještě neformální sdružení občanů si stanovilo výstavbu památníku obětem stalinských represí jako svůj hlavní cíl a rozšířilo ho na projekt velkého státního memoriálního komplexu, který by zahrnoval veřejné muzeum, archiv a knihovnu, kde by se shromažďovala svědectví o epoše stalinského teroru. V podstatě se jednalo v rámci celého východního bloku o první zformulovanou myšlenku instituce či ústavu národní paměti, jaké byly později založeny v mnoha bývalých sovětských satelitech. V Rusku, kde tato myšlenka předběhla jiné země našeho regionu minimálně o deset let, nakonec takový státní komplex nikdy nevznikl.

Nikoli památník, ale paměť

V listopadu 1987 vyšli aktivisté ze skupiny Memorial do moskevských ulic sbírat podpisy pod petici s žádostí o zřízení památníku a jejich iniciativa okamžitě vzbudila obrovský ohlas. Doslova v řádu dnů začaly v dalších velkých městech samovolně vznikat místní skupiny Memorialu, které se sběrem podpisů pomáhaly. Během roku 1988 se tato iniciativa stala celostátní záležitostí.

V červnu 1988 u příležitosti XIX. stranické konference KSSS předali organizátoři vládě petici s 50 tisíci podpisy, což bylo v té době něco zcela nevídaného. Téma památníku obětem stalinských represí se stalo hlavním svorníkem tehdy vznikající občanské společnosti. Problematika minulosti hrála v té době klíčovou roli v bouřlivých debatách po celé zemi

Již od roku 1988 se některé skupiny Memorialu (především v Moskvě a Leningradu) samy chopily iniciativy a začaly shromažďovat svědectví z dob represí. Přicházely s plány na stavbu jednotlivých památníků obětem represí a snažily se pomoci těm obětem či jejich potomkům, kteří nebyli v době chruščovovského tání rehabilitováni. Stále více a více lidí z Memorialu si bylo vědomo toho, že hlavním úkolem sdružení v budoucnosti nebude památník, ale paměť.

Databáze Memorialu se jmény Čechů - Online databáze obětí sovětských represí obsahuje přes tři miliony jmen (jedná se jen o zdokumentovanou, menší část všech obětí). Při zadání slova „Čech“ do políčka národnost se ukáže téměř tisíc jmen.

Od ledna 1989 již Memorial funguje jako oficiální celostátní organizace. Memorial se podílel na přípravě zásadního zákona o rehabilitacích obětí politických represí, který byl přijat v roce 1991 v předvečer rozpadu Sovětského svazu a který platí dodnes (jeho slabinou danou dobou přijetí je to, že neumožňuje rehabilitovat reálné bojovníky proti sovětskému zřízení, vůdce rolnických povstání atd.).

Turbulentní 90. léta

Devadesátá léta byla pro Rusko dobou turbulentních politických, ekonomických a především společenských změn. Pro naprostou většinu obyvatel se stalo hlavním životním cílem vyrovnat se s velkým hospodářským propadem země a vyznat se v nových poměrech. Téma stalinských represí a obecně sovětských dějin rychle zmizelo ze scény, lidé se starali především o přežití (někdy i doslova) v nové době. Paměť o sovětském teroru se ihned po rozpadu SSSR a konci perestrojky ocitla na periferii kolektivního vědomí.

Z mohutného hnutí Memorial odpadlo mnoho jeho členů a sympatizantů, mnozí zkusili štěstí v politice, další se začali věnovat byznysu a kariéře či bojovali o důstojný život v mimořádně špatných ekonomických podmínkách. Ti, kteří zůstali, začali hnutí konsolidovat a hledat jeho místo ve společnosti nového, samostatného Ruska.

Vyhledavač Memsearch.org umožňuje vyhledávání v osmi různých databází (jmenných i místních) najednou, obsahuje údaje Mezinárodního Memorialu, petrohradského Memorialu a projektu Gulag.online. Přístupný je také v češtině a angličtině.

Živelnost, s jakou vznikaly po celém Sovětském svazu pobočky Memorialu, vedla k jisté organizační nepřehlednosti, která přetrvává dodnes. Sami členové jednotlivých poboček, respektive samostatných sdružení pod názvem Memorial v různých regionech celého Ruska v tom nevidí zásadní problém. Shodují se v tom, že Memorial je spíše hnutím než jednotnou organizací, v jehož základu leží ideje obnovy historické pravdy o masových politických represích v SSSR a obrany lidských práv v současnosti.

Koncem roku 1992 se od mateřské organizace oddělila skupina zabývající se lidskými právy a založila samostatnou organizaci Lidskoprávní centrum Memorial. Ta dodnes sídlí na stejné adrese jako moskevská centrální organizace Mezinárodní Memorial (v jejímž celém názvu se slovo „lidskoprávní“ ovšem také objevuje) a často je s ní v médiích zaměňována, což je do jisté míry pochopitelné, neboť i ona je součástí onoho neformálního „hnutí Memorial“.

Jednotlivé organizace Memorialu fungují nezávisle na sobě, formálně se v naprosté většině jedná o samostatně zaregistrovaná sdružení bez právního vztahu k centrální organizaci, kterou je Mezinárodní historicko-osvětové, dobročinné a lidskoprávní sdružení Memorial“ (zkráceně Mezinárodní Memorial). Mezinárodní Memorial je tedy zastřešující organizací celého hnutí, ale zároveň i nezávislým výzkumným a osvětovým centrem Memorialu v Moskvě. V každém případě se jedná o nejviditelnější pobočku celého hnutí a webová adresa www.memo.ru odkazuje právě na ni.

Dnes existuje přes padesát organizací Memorialu v Rusku, šest na Ukrajině a po jedné v Belgii, Německu, Francii, Itálii a České republice (cílem těchto zahraničních poboček je především podpora a propagace činnosti Memorialu v daných zemích). Z velké části se jedná o velmi malé organizace, často stojící na práci jediného člověka. Nejpočetnější byla vždy moskevská organizace (tedy Mezinárodní Memorial), výrazně aktivním jsou pak Memorialy v Petrohradě, Rjazani, Permu či Krasnojarsku.

Díky databázím Memorialu s oběťmi represí se v Rusku rozjel projekt Poslední adresa, jehož cílem je umisťovat tabulky se jmény konkrétních obětí na domy, v nichž lidé naposledy bydleli před zatčením a popravou či úmrtím ve věznici nebo táboře. Od roku 2017 existuje i česká verze tohoto projektu, která připomíná památku jak Čechů popravených v SSSR, tak i obětí československého komunistického režimu u nás.

Navzdory většinovému pohledu na sovětské represe v dnešním Rusku se Memorial od samého počátku své existence nesoustředí jen na období stalinismu, ale problematiku represí pojímá v širších souvislostech. Neomezuje se pouze na uctívání obětí (i když to vyzdvihuje jako důležitý bod své činnosti), ale přímo hovoří o souvislosti zločinů s vládnoucím režimem. Sleduje také dějiny disidentského hnutí i mezinárodní dopady některých událostí, jako byly invaze sovětských vojsk do Maďarska v roce 1956 či do Československa v roce 1968. Jeho hlas je v rámci Ruska hlasem rozumu v často ideologicky zvrácených výkladech těchto událostí.

Zahraniční agent

V roce 2000 se stal novým ruským prezidentem Vladimir Putin. Zemi přinesl stabilitu a za jeho vlády nastal výrazný hospodářský růst, který pocítily téměř všechny vrstvy ruské společnosti. Stát obrovsky posílil svůj vliv snad ve všech oblastech života a nový režim získal velkou podporu obyvatel.

Jak ovšem ruský stát za Putina sílil, začalo se postupně deformovat veřejné mínění cíleně ovlivňované mediální propagandou. Pro obhajobu svých mocenských tahů a rétoriky se Putinův režim čím dál častěji obrací do historie, a to i té sovětské, kterou interpretuje výhradně v pozitivním světle a používá ji tak k ospravedlnění vlastního autoritářského a silového stylu vládnutí.

Zločiny sice nejsou zamlčovány, alespoň co se čistek a masových poprav týče, přesto je například takový Stalin stále více prezentován jako úspěšný vojevůdce, popřípadě jako tvůrce úchvatné industrializace. Jeho přímá odpovědnost za miliony nevinných životů je upozaďována.

Memorial, který vždy zdůrazňoval nutnost hledat a pojmenovat viníky sovětských zločinů, se za éry Vladimira Putina dostává do situace, kdy je stále častěji vnímán jako nositel názoru, který jde údajně proti zájmům ruských obyvatel.

Místní orgány moci začaly v roce 2014 aktivně omezovat činnost nezávislých organizací a historiků masivním využíváním zákona o „zahraničních agentech“. Ten stanovuje, že organizace, které vyvíjejí politickou činnost (tento termín však není blíže definován a často dochází k jeho svévolnému extenzivnímu výkladu) a zároveň čerpají finanční prostředky ze zahraničí, mohou být na základě rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti Ruské federace označeny jako tzv. zahraniční agenti. Tento výraz odkazuje k období stalinismu, kdy takto byli označováni „nepřátelé národa“. Postupně bylo takto ocejchováno několik poboček Memorialu, včetně té největší moskevské.

Navrácení jmen - Každý rok 29. října, v předvečer ruského Dne paměti obětí politických represí, organizuje Memorial v mnoha ruských městech akci Navrácení jmen, během níž se nahlas čtou jména konkrétních obětí sovětského režimu. Od roku 2017 akce probíhá i v Praze, čtou se na ní jména Čechů a čs. občanů popravených v SSSR.

Sílící tlak na Memorial a jeho svobodný, nezávislý pohled na dějiny se projevuje i jinak. V Karélii byl zatčen Jurij Dmitrijev, objevitel Sandarmochu - pohřebiště obětí Velkého teroru a hlava Memorialu v Karélii, a ve vykonstruovaném procesu byl obviněn z výroby dětské pornografie. V letošním roce pak eskalovalo zastrašování účastníků školní soutěže Memorialu Člověk v historii – Rusko 20. století ze strany tajných služeb a státních orgánů.

Jedeme dál. Zatím

Nehledě na zvyšující se tlak a přes stále větší propast, která se začala rozevírat mezi postojem Memorialu a státem podporovaným pohledem na sovětské dějiny, nepřestává Memorial rozvíjet svou činnost. Rozrůstají se fondy jeho archivů i knihoven, vydává nové publikace, pořádá konference a přednášky, stále více využíval i internetovou prezentaci jak pro výstupy ze své činnosti, tak pro rozšiřování databází.

V Mezinárodním Memorialu pracuje také velké množství mladých lidí kolem 30 let, kteří vyvíjejí nové interaktivní projekty a jsou do značné míry motorem činnosti hnutí, definované lidmi o generaci staršími. Před pár lety například Mezinárodní Memorial zveřejnil online téměř 40 tisíc jmen příslušníků NKVD z let 1935–1939, a v těchto dnech na croudfoundingové kampani vybral v přepočtu více než půl milionu korun na vydání knihy se jmény všech polských vojáků popravených a pohřbených v roce 1940 na pohřebišti Mědnoje. Jak se ukazuje, ne zcela zanedbatelná část ruské veřejnosti Memorial stále podporuje.

V současnosti nikdo z Memorialu není schopen predikovat, jak se situace v nejbližší době vyvine. Tlak ze strany státu i značné části veřejnosti nepolevuje a hlasy ve společnosti volající po rehabilitaci Stalina a připomínání jeho úspěchů stále sílí. Hlas rozumu ale zatím Memorial drží dál.

Text do značné míry vychází z již publikovaného článku Souboj o výklad sovětských represí. Stručná historie sdružení Memorial na pozadí jeho vztahu s ruským státem, Paměť a dějiny 3/2018.