Ministerstvo pro místní rozvoj prosazuje dotace pro ubytovny. O těch se přitom ví, že prohlubují problémy lidí bez domova a zvyšují segregaci.



"Výzkumy ukazují, že čím více se postaví ubytoven, tím více se objeví lidí bez domova. Ministerstvo však na argumenty nehledí a trvá na připravovaném dotačním programu."


Náměstek ministra pro místní rozvoj Miroslav Kalous (ODS) před časem představil na debatě o ubytovnách současné plány svého resortu v oblasti sociálního bydlení. Cílem ministerstva je podle něj vyhovět poptávce lidí, kteří na ubytovně potřebují bydlet a „pomoci mámám s dětmi, aby se nedostaly na ulici“. Prostředkem pak má být státní podpora výstavby a provozu ubytoven, kde by „mámy s dětmi“ měly podle současných plánů ministerstva bydlet pod dohledem dozorců a kamer, s omezenými návštěvními hodinami, vměstnány v prostoru, který neodpovídá požadavkům na standardní bydlení.


„Chceme pouze hasit požár“
MMR argumentuje, že pouze hasí požár způsobený ekonomickou krizí a snaží se pomáhat lidem ohroženým bezdomovstvím. Krize však pobyt čím dál většího počtu lidí na ubytovnách nezpůsobuje. Důvodem je na jedné straně nastavení státních dávek na bydlení, které jdou rovnou do kapes podnikatelů s chudobou. Zastropování těchto dávek však dnešní problémy nevyřeší, protože již nyní se poplatky na některých ubytovnách skládají z části oficiální (pokryté dávkami na bydlení) a částky neoficiální (další tisíce, které jsou ubytovaní nuceni platit z prostředků, které mají na živobytí). Vedle toho stát nečiní žádné kroky proti diskriminaci na bytovém trhu a proti vytěsňování Romů z měst do znevýhodněných regionů. Stát také dává volnou ruku advokátně-vymáhací lobby, která je zodpovědná za předlužování chudých. Proto se ubytovny plní.

I kdyby ministerstvo požár hasit chtělo, podporou a výstavbou ubytoven do něj bude pouze přilévat olej. Výzkumy totiž dokazují, že čím více se postaví ubytoven, tím více se objeví lidí bez domova. Ministerstvo však na argumenty nehledí a trvá na připravovaném dotačním programu. Podívejme se nyní na očekávatelné důsledky takového programu blíže. Poslouží nám k tomu práce německého sociologa bydlení Busch-Geertsema a švédské profesorky sociální práce Ingrid Sahlin, z jejichž dlouhodobých výzkumů vychází, že jediným fungujícím řešením bezdomovství je organizované zajištění běžného bydlení s dostatečnou právní jistotou nájmu, na něž navazuje podpora, kterou si uživatelé sami vyžádali.


Pět mýtů o ubytovnách

1. mýtus: Ubytovny jsou vhodné jako přechodné řešení krizové situace v bydlení, ale výzkum ukazuje jednoznačné pravidlo, že ubytování není skoro nikdy přechodné. Lidé zůstávají na ubytovnách vždy daleko déle, než se původně plánovalo.

2. mýtus: Ubytovny poskytují fyzické přístřeší pro osoby bez domova, ale studie Ingrid Sahlinové ze Švédska ukazují, že čím více nestandardního ubytování se postaví pro bezdomovce, tím více se objeví lidí, kteří zde budou nuceni žít (podle evropské typologie ETHOS jsou lidé nucení k dlouhodobému pobytu na ubytovnách bezdomovci). Tento sekundární trh ubytoven totiž odsaje poptávku a majitelé standardních bytů nesleví ze svých požadavků na nájemníky; jejich byty zůstanou prázdné.

3. mýtus: Ubytovny jsou dobrou přípravou na bydlení pro osoby, které bydlet neumějí, ale ubytovna funguje jako totální instituce: místo toho, aby se její obyvatelé soustředili na to, jak vycházet s běžnou společností, jsou nuceni adaptovat se na svoji roli obyvatel ubytoven. Kompetence nutné pro zdárné přežití na ubytovnách nemají skoro nic společného se schopností samostatného bydlení.

4. mýtus: Ubytovny usnadňují poskytování podpory lidem bez domova, protože sociální pracovníci je zde jednoduše najdou, ale mnoho současných obyvatel ubytoven v ČR potřebuje podporu samostatného bydlení, která se jim však z definice na ubytovně nemůže dostat. Navíc, jak ukazuje deinstitucionalizace ústavů sociální péče, kvalitní služba umí za klientem vždy dojít a navíc sociální práce, která není klientem vnímaná jako vnucená, má daleko lepší výsledky.

5. mýtus: Lidé mohou mezi sebou na ubytovně navazovat sociální vztahy, ale ubytovny jednoznačně brání navazování sociálních vztahů. Nelze čekat, že lidé, kteří budou nuceni sdílet společný prostor, vytvoří komunitu. Omezení otevíracích hodin a návštěv či prostorová segregace ubytoven navíc znesnadňují tvoření jakýchkoliv vztahů mimo ubytovnu.


Ministerstvo by nemělo plýtvat veřejnými prostředky na výstavbu a podporu ubytoven, které situaci lidí ohrožených bezdomovstvím zhorší. Místo toho by se mělo soustředit na přípravu zákona o sociálním bydlení a dalších prostředků, které budou zvyšovat dostupnost standardního nájemního bydlení. Do přípravy politik sociálního bydlení by měli být zahrnuti především lidé, pro které bude toto bydlení určeno, dále organizace poskytující služby, samosprávy, a odborníci. Ministerstvo by mělo všem, kteří se budou na přípravě podílet, garantovat, že jejich náměty budou vážně brány v potaz. Není přípustné, aby ministerstvo upřednostňovalo zájmy majitelů ubytoven před zájmy veřejnými.