Turecký diktátor Erdoğan, který se v loňském roce nechal zvolit prezidentem, pokračuje ve svém tažení za absolutní mocí. Turecký parlamentní systém je mu těsný. Po Německu si teď udělal předvolební kolbiště z další členské země EU. 30. března během návštěvy Slovenska prohlásil v projevu k tureckým krajanům především z Rakouska, že pokud vládnoucí partaj, kterou de facto nadále ovládá, nezíská v červnových parlamentních volbách ústavní většinu, aby mohla změnit ústavu a zavést v Turecku prezidentský systém, vyhlásí referendum. V takovém případě by mu stačila prostá většina hlasů a tu, jak o tom svědčí předchozí referendum o přímé volbě prezidenta, předpokládá snadno dosáhnout.

Opět se ukazuje, že Erdoğan jde od počátku za svým cílem soustředit veškerou moc do svých rukou a stát se neomezeným vládcem. Za tento počátek lze považovat už jeho zvolení istanbulským starostou v roce 1994 za někdejší islamistickou Stranu blahobytu (Refah Partisi). Tehdy ještě Turecko chránila před islamisty mocná armáda.

Když Erdoğanem založená neoislamistická (tehdy byla považována za umírněnou) Strana spravedlnosti a pokroku (Adalet ve Kalkınma Partisi) vyhrála v roce 2002 volby a pak své vítězství ještě dvakrát zopakovala, Erdoğan v zinscenovaných procesech zlomil moc armády a její kuratelu nahradil kuratelou vlastní partaje. Ve vztahu k moci armády zavedl navenek demokratická opatření, ve skutečnosti si však postupně podřizuje všechny mocenské složky státu.

Erdoğan se postupně radikalizuje. Už se příliš nemusí ohlížet na demokracii, lépe řečeno ohýbá ji podle svých potřeb. Zesiluje také svoji protizápadní rétoriku. Ve své militantní propagandě vychází z toho, co chce část konzervativní, islámsko nacionalisticky naladěná část veřejnosti slyšet. Jedná se o původně venkovskou, nyní městskou populaci obývající ohromná sídliště na předměstí tureckých velkoměst především Istanbulu a Ankary,o rozsáhlé oblasti tureckého venkova a ekonomicky se vzmáhajících venkovských měst. S upevňováním moci vládnoucí partaje hraje v její podpoře svou roli také oportunismus a korupce. Však je to dobře známé z totalitních režimů, např. z dob komunismu u nás. Bohužel dnešek ani u nás nevyjímaje.

Tento populační segment úspěšně antagonizuje vůči sekulární části obyvatelstva. Posiluje v něm v Turecku zakořeněný pocit zahraničního nepřátelského obležení a přidává k tomu vnitřního nepřítele, kterým jsou pro něj právě sekulární vrstvy, dnes již dokonce i opoziční sekulární strany v parlamentu. Staví se proti sekulárnímu odkazu zakladatele Turecké republiky Kemala Atatürka, i když formálně zachovává jeho kult. Opájí se představou nového (svého) Turecka, jehož budování hodlá symbolicky završit ke stému výročí Turecké republiky v roce 2023.

Erdoğanovým stylem, který na jeho příznivce zabírá, jsou veřejné projevy na ohromných shromážděních, která si díky tomu, že má k ruce veškeré státní prostředky, může zajistit. V podstatě všechna jeho veřejná vystoupení mají konfrontační tón, jako by vedl permanentní předvolební kampaň. I v prezidentské úřadě se chová jako předseda partaje a napadá své protivníky.Ve své propagandě vychází z islámského odkazu Osmanské říše, ze spojení islámu a tureckého nacionalismu, kterému se v Turecku říká turecko-islámské syntéza. Neváhá útočit proti Západu, v žaludku mu leží především Evropská Unie. Často zesměšňuje její představitele.

Příkladem jeho islamisticko nacionalistické, protizápadní rétoriky je militantní projev, který u příležitosti stého výročí německo-tureckého vítězství na spojeneckou invazí v Dardanelách v I. světové válce pronesl na oslavu „mučedníků (şehit)“, což je islámský výraz pro ty, kdo padli za víru, v Turecku pak rozšířený o padlé ve službě státu), a hrdinů (gazi), tedy původně bojovníků za islám:

… Pro každého z 78 milionů obyvatelů této země, mužů, žen, dokonce děti a starých lidí, je ctí stát se mučedníkem. Proto je stále naší vlastí. Jinak už by nás tu nenechali žít. Nemyslete si, že bitva, která začala před 1400 lety mezi Pravdou a pověrami, skončila. Nemyslete si, že ti, kteří před tisícem let dostali zálusk na tuto zemi, kteří se nás rozhodli zničit, se svých záměrů vzdali. Nemyslete si, že ti, kteří se před sto lety s nejsilnějšími armádami, zbraněmi a nejdokonalejšími technologiemi napadli nejprve na Dardanely a potom celou Anatolii, svých činů litují…. V žádném případě. Tato po věky trvající bitva pokračuje. Proto musíme být stále připraveni, musíme se mít stále na pozoru. Ti, kdo chtějí z Turecka udělat Andalusii, kdo ho chtějí proměnit ve střední a východní Afriku, kdo chtějí Turecku připravit stejný osud jako východní Evropě a Balkánu, se svých cílů v žádném případě nevzdali.

Ať každý sklání hlavu před násilím, před ujařmením, my ji neskloníme.

Pod pojmem muslimové napadne svět, zvláště Evropany především Turci. Turek je etnický název jen u nás. Pro lidi na západě byl v minulosti každý muslim Turek. To nebyl v žádné případě výraz nadřazenosti, jen vyjádření historické skutečnosti. Toto postavení však zároveň znamená naši odpovědnost před dějinami. Každý může utéci z bitvy, každý může bitvu opustit, ale my si to dovolit nemůžeme. Ať každý sklání hlavu před násilím, před ujařmením, ale my ji neskloníme.
Ať se každý vyhýbá smrti, nechce obětovat svůj život, my se smrti nevyhýbáme. Proto máme tolik mučedníků, tolik hrdinů …


Narážky na boj islámu (pravdy) s pověrami (jiná náboženství), na revanš za vytlačení muslimů křesťany z Andalusie nebo Turků z východní Evropy a Balkánu jsou více než zřejmé. Ohýbáním historie označuje Erdoğan Turky za reprezentanty islámu v očích Evropanů. Z jeho slov by se zdálo, že ne křesťané a dávné civilizace, ale muslimští Turci byli původními obyvateli Malé Asie.
Slova o nevyhýbání se smrti pak v souvislosti s muslimskými sebevražednými atentátníky zní přímo zlověstně.
Takové projevy samozřejmě působí na národní hrdost Turků. Zároveň však mohou mladé turecké fanatiky vrhat do náruče tzv. Islámského státu. Zvlášť když turecké úřady proti jeho propagandě a náborovým střediskům v Turecku postupují nepoměrně tolerantněji než proti protestům sekulární části obyvatelstva, jak ukázal brutální postup policie proti demonstracím roce 2013, které se z Istanbulu rozšířily do řady tureckých měst. K účinnému zásahu proti islámskému státu se Erdoğanův režim také moc nemá.

V Turecku jsou registrovány stovky případů, kdy rodiče hledají své děti, které utekly k islámskému státu. Oficiální čísla hovoří pouze o několika tisících tureckých občanů bojujících v řadách teroristů z tzv. Islámského státu. Lze se však domnívat, že tyto počty jsou vyšší. Stát hranice s rozvrácenou Sýrií na rozdíl od dřívějška moc nehlídá. Ideologické podhoubí pro militantní islám v Turecku existuje. Je znám i případ trestního stíhání celníků, kteří odhalili konvoj zbraní do Sýrie pod záštitou turecké tajné služby.

Za současné situace, kdy se ukazuje, že pro nejbohatší stát Blízkého Východu sunnitskou Saúdskou Arábii je důležitější mocenské soupeření s šíitským Íránem než potlačení tzv. Islámského státu, může být radikalizace dalšího silného sunnitského státu varovným signálem.

Naštěstí sekularizmus a evropská vzdělanost v Turecku od dob zakladatele republiky zakořenily, Turecko má silné ekonomické vazby na Evropskou Unii, je stále ještě členem NATO, společnost je v důsledku Erdoğanova konfrontačního vystupování nesmiřitelně rozdělená. Erdoğanova snaha o islamizaci společnosti a především olbřímí zkorumpovanost nové mocenské garnitury obyvatelstvo od náboženství spíš odrazují, devótních a praktikujících muslimů, dodržování náboženských příkazů např. půstu v ramadánu nebo vnějších znaků jako zahalování žen za vlády islamistické partaje údajně spíš ubylo než přibylo. Náboženská vlažnost také roste se zvyšováním životní úrovně a obecné vzdělanosti. A to i přesto, že se vláda snaží islamizovat školství, segregovat ho podle pohlaví a štědrými propopulačními opatřeními, podporou časného uzavírání manželství a rodin z více než dvěma dětmi snaží vytlačit ženy z veřejného života a omezit jejich úlohu jen na plození a výchovu dětí.

Ze zahraničně politického hlediska také Erdoğanovu radikalizaci není třeba přeceňovat. Přes sunnitskou příbuznost se Turci s Araby nesnášejí, zejména Arabové jsou z minulosti citliví na jakékoliv turecké snahy o regionální dominanci. Erdoğan si znepřátelil Egypt, jako přirozené centrum arabského světa. Ani Saúdská Arábie si jistě Turecko do tandemu nepřibere.

Vnitropolitickým jazýčkem na vahách jsou turečtí Kurdové. Erdoğan sice inicioval proces ukončení partyzánské války, stále sebevědomější Kurdové ho však podezírají z neupřímnosti, že mu nejde o národní emancipaci Kurdů, ale jen o jejich hlasy. Teď před volbami také přestal o narovnání hovořit, aby si neodcizil nacionalistickou protikurdskou část voličstva. Opět jako před posledními volbami si spočítal, že tureckých nacionalistů je víc.U části Kurdů stejně předpokládá, že budou volit AKP. Na to se mezi Kurdy s etnickými stranami přetahuje o vliv vládou podporovaný islamistický Hizbulláh. Značná část Kurdů, kteří nejsou sunnity, a jejich vzdělanější soukmenovci ve velkých městech pak AKP také volit nemusí. Kurdové by tedy mohli zabránit vládnoucí partaji v získání ústavní většiny. Ani případné referendum o prezidentském systému nemusí dopadnout, jak si Erdoğan představuje. Může ho totiž vedle Kurdů porazit i vysoká volební účast jeho odpůrců. Manipulace s volebními hlasy ve větší míře zatím ještě v Turecku zaznamenány nebyly.

Stále tedy existuje jiskřička naděje, že Západu nevyvstane na východní hranici nový islamistický nepřítel. Stačí už mu ten pravoslavný.