Naše mediální scéna pohlíží na tureckého diktátora jen prizmatem smlouvy o uprchlících. Přes jeho arogantní prohlášení si bere na mušku německou kancléřku Angelu Merkel, která se mu v jejich podání jakoby vydává všanc. Nejde ani tak o Erdoğana jako o módní útoky na Evropskou Unii.
Erdoğan však rozhodně není ten velký silný manipulátor s Evropskou Unií jak se někdy z mediální masáže může jevit. Jeho manipulace směřuje především dovnitř Turecka, které hodlá absolutně ovládnout. Dá se říci, že se mu to daří. Podněcováním násilí po loňských červnových volbách, které nedopadly podle jeho představ, své poddané dostatečně zastrašil a v „reparátu“, který jim na podzim uložil, už volby vyhrál na celé čáře.
Zaslepen svojí touhou stát se novým sultánem Turků a chalífou všech muslimů vršil však jednu zahraničně politickou chybu za druhou, až se dostal do zahraničně politické izolace.


S vůdcovstvím muslimského světa se mohl rozloučit už dávno. Přinejmenším svým nevybíravým vměšováním do egyptské vnitřní politiky a také hrubými omyly v politice vůči Sýrii, z níž čouhaly sektářské velmocenské ambice jako sláma z bot. Znepřátelil si Irák, roztržkou s Izraelem rozhodně neposloužil Palestincům jako údajný mírový prostředník a tvůrce svého vysněného pax osmanica. Posledním hřebíčkem do rakve jeho zahraniční politiky „nulových problémů“ se sousedy, byl absolutní rozkol s Ruskem, které mohlo být jeho jediným potenciálním spojencem. Střetli se však v přetahování o vliv v Sýrii a tady je Erdoğan zřetelně slabším hráčem.
Doma už je skoro před cílem. Vyhodil premiéra Davutoğlua, který mu dost neušlapával cestičku k absolutní moci, byť za jeho Erdoğanovy zahraničně politické katastrofy může především on. Teď se chystá vypořádat s opozicí, především kurdskou. Zrušením poslanecké imunity, na které tlačí, by se mu otevřela cesta k její kriminalizaci.
Zašel však už příliš daleko. Loňskou eskalací násilí v zájmu své neomezené vlády zrušil jakákoliv jednání na urovnání kurdské otázky, která sám před několika lety slibně inicioval, a vsadil všechno na vojenské řešení konfliktu. Tím vyprovokoval i odpor na druhé straně. Již více než třicet let trvající guerillový boj kurdské PKK s tureckými bezpečnostními složkami teď dostal nový impuls. Kurdům v Turecku dodal sebevědomí i účinný bojem iráckých a syrských Kurdů proti tzv. islámskému státu a v neposlední řadě světová podpora, které se Kurdům dostala.
Nelze se nedomnívat, že v posílení kurdského odporu sehrála roli i roztržka s Ruskem, a to nejen v politické rovině. Nedávno došlo k sestřelení tureckého bojového vrtulníku Kobra přenosnou protiletadlovou střelou ruské výroby. Jde možná o jeden z přelomových momentů guerillové války, protože vrtulníky Kobra jsou považovány za jeden z nejúčinnějších a téměř nezranitelných bojových prostředků v boji s partyzány. Vládní mluvčí zatím mlží, ale videozáznam jasně dokazuje, že nedošlo k nehodě, ale k sestřelení.
Už i bývalý náčelník tureckého generálního štábu připustil, že válku s kurdskou guerillou lze ukončit pouze jednáním po vzoru V. Británie nebo Španělska. Jen zaslepený Erdoğan hodlá v zájmu své absolutní moci zemi dále utápět v krvi. Vedle vražedných útoků volné městské odnože PKK přímo v centru země, je už Turecko i cílem útoků islámského státu. K těm, které vloni před volbami cílily především na prokurdská shromáždění, se Erdoğanovy bezpečnostní složky postavily více než laxně. Teď, když pod tlakem spojenců musel Erdoğan alespoň spektakulárně zaútočit na tzv. islámský stát, mu to teroristé z tzv. islámského státu oplácejí ostřelováním pohraničního města Kilis, plného syrských uprchlíků. A to si ještě nikdo nemůže být jistý, kde všude mohou spící buňky islámského státu v Turecku zahrozit.
EU začíná přitvrzovat: ke zrušení vízové povinnosti pro Turecko musí Erdoğan splnit všechny smluvní podmínky, kam patří i úprava vágního protiteroristického zákona. Někteří komentátoři se domnívají, že Erdoğan v tomto bodě neustoupí a v zájmu upevňování své moci raději bezvízový styk oželí. Ta je mu bližší než volný pohyb Turků po Evropě, který stejně může využívat jen asi desetina obyvatel vlastnících cestovní pasy.
V každém případě má Erdoğan mnohem závažnější problém, který přímo nesouvisí s uprchlickou otázkou, a to sílící konflikt s Kurdy. Nejistota v zemi už se začíná odrážet na ekonomickém poli. Po odstoupení premiéra Davutoğlua začal strmě padat kurz turecké liry. Tady si Erdoğan asi moc nevystačí se svým novopečeným „strategickým“ spojenectvím se Saúdskou Arábií a s Katarem, tady bude ještě potřebovat ty, jež nabubřele hrozí zaplavit uprchlíky. Už také proto, že Putin k němu s prosíkem rozhodně nepůjde.