Turecký vládce Erdoğan se do syrského konfliktu zamíchal hned na začátku. Podporoval či toleroval sunnitské opoziční frakce, a to i ty extrémistické včetně tzv. islámského státu, pro jednoduchost ho zkracujme po evropsku ISIL. Ti všichni mu mohli být nástrojem jeho mocenské politiky, když už dávno opustil zásadu Atatürkovy sekulární republiky mír doma, mír ve světě. Porušil tuto zásadu v Turecku i v „blízkém“ zahraničí. Koho mezi syrskou opozicí netoleroval, byli Kurdové. hlavní pozemní síla odporu proti ISILu.

Vloni za laskavého souhlasu Putina napochodoval Erdoğan do Sýrie, aby zabránil syrským Kurdům, hlavní síle pozemního odporu proti ISILu, v obsazení celé délky syrsko-turecké hranice. Současně se však musel pustit do křížku s ISILem, který měl území Erdoğanovy intervence v držení. Erdoğanovi se podařilo dospět až k městu al-Báb (formálně ovšem turecká armáda jen pomáhá syrské opoziční frakci pod svojí ochranou). V dobývání tohoto ISILem drženého města mu poskytovalo leteckou podporu i Rusko. Na al-Báb ovšem současně z jihu postupuje armáda Asadova režimu. Rusko muselo nedávno zasáhnout, aby zastavilo střety mezi Erdoğanem podporovanou opoziční frakci a Asadovou armádou.
Nedávno ohlásil Erdoğan svůj úmysl pokračovat z al-Bábu na Kurdy držený Manbídž a dále na syrské centrum ISILu Rakku. Účast na dobývání Rakky už dohodl s Američany dříve, teď to Trumpovi a novému šéfovi CIA Pompeovi při jeho návštěvě v Ankaře zopakoval.Tažení na Rakku by mělo v nejbližších dnech začít.
Bez ohledu na to, jaký by rozsah této účasti byl, by to znamenalo obnovení spolupráce Turecka s dosud stále oficiálním spojencem USA. To se samozřejmě nelíbí Rusku.
V době Pompeova jednání v Ankaře zabil ruský letecký útok na al-Báb tři turecké vojáky. Oficiálně šlo o omyl, Rusové však útočili podle koordinát dávno zadaných Turky. Souběh tohoto „omylu“ a Pompeovou návštěvy, však svádí k názoru, že šlo o ruskou výstrahu. Druhou výstrahou před užší spoluprací s USA byl Erdoğanovi sjezd všech kurdských frakcí z konfliktní oblasti v Moskvě. Rusko dále na rozdíl od Erdoğana předpokládá zachování sekulárního charakteru Sýrie a navrhuje autonomní status pro Kurdy. Ten Turecko odmítá.
Američané by Turky při dobývání Rakky potřebovali. Jde nejen o logistickou podporu z tureckého území, přímou pozemní účast turecké armády od těžké techniky po operace speciálních sil, ale hlavně o to, aby do Araby osídlené Rakky pokud možno nevstoupili Kurdové, kteří by jinak nesli hlavní tíhu operace. To by vyvolalo etnické problémy do budoucna. Turci by z dobývání Rakky nejraději Kurdy eliminovali. Američané na nich jako na hlavní efektivní pozemní síle bojující s ISILem trvají.
Kurdové se tak opět stávají pěšáky na mocenské šachovnici. Jakou úlohu budou hrát Turci a zda Erdoğan uspokojí zbytky svých neoosmanistických choutek, bude ovšem v posledku záležet na Rusku a USA. Neoficiálně se hovoří o řece Eufratu jako hranici vlivu mezi Ruskem a USA. Rusko, jak výše uvedeno, zase počítá s jistým uspokojením kurdských ambicí. Ovšem jak to dopadne, lze těžko usuzovat. Zvlášť když ISIL ještě zdaleka není poražen, další oblasti na západě Sýrie ovládají jiné opoziční frakce a Asad je vojensky a politicky naprosto závislý na Rusku. V Sýrii sice panuje příměří, nezahrnuje však všechny opoziční frakce, Asad ho porušuje, mírových rozhovorů pod taktovkou Ruska se ani ty nejdůležitější „povolené“ opoziční strany nezúčastní. I mezi garanty příměří Ruskem, Tureckem a Íránem panují více či méně nepřekonatelné rozpory. V otázce Íránu a jeho spojence libanonského Hizballáhu nakonec i mezi Ruskem a USA. A to nemluvě o Izraeli, neopominutelném blízkovýchodním hráči, nad jehož politikou v konfliktu s Palestinci teď rozpřáhl náruč Trump. Erdoğan zase nejnověji svými řečmi o perském nacionalismu při návštěvě Bahrajnu, kde sunnitská menšina ovládá šíitskou většinu, popudil Írán. Podíl šíitského Íránu a jeho libanonského šíitského spojence Hizballáhu na řešení v převážně sunnitské Sýrii je pro Erdoğana něco těžko představitelného.
Leč je třeba mít na paměti, že i před válkou byla Sýrie vlivovou sférou Íránu a samozřejmě především Ruska. Status quo ante by se tak asi nehodil jedině Erdoğanovi.