Někdo si před časem konečně dal tu zbytečnou práci a vytvořil normalizační seznam pravdoláskařů: jsou tam herci, režiséři, sochaři, filozofové, ekonomové a finančníci, intelektuálové. Nikdo mi nemohl vyseknout hlubší poklonu, než mne zařadit, neb si osobně myslím, že ostatním lidem "na seznamu" sahám tak po kotníky... když si hodně stoupnu na špičky. Děkuji a slibuji, že se budu snažit více.

Nepopulární pravdoláskaři

Ale jinak. Pokud zde máme termín pravdoláskaři (a mně se ten termín opravdu upřímně moc líbí!), co to svědčí o společnosti, která jej s úšklebkem používá? Že zde máme též jejich opak, tedy lžinenávistníky?

Nebo lidi, kteří leží "mimo kategorie", lidi, kteří ani v pravdu, ani lásku nevěří, naopak jsou jim tyto termíny, v jejich perverzním pojetí světa, vhodnou urážkou. Čemu, tedy, tito lidé věří? Ničemu, protože všechno vědí? Nebo čemu, když ne pravdě? Lži a nenávisti, která nakonec vyhraje nad pravdou a láskou?

K tomu, aby člověk dokázal zesměšňovat tyto dva termíny, musí dotyčný nebo dotyčná být profesionálním cynikem. Ten je ovšem v mnoha případech velice užitečný. Třeba umožňoval přežití reálného socialismu tak dlouho, jak (oproti všem svým do očí bijícím rozporům) dokázal přežít.

Ve své Moci bezmocných tento fenomén Havel popisuje na příkladě zelináře, který vyvěšuje nápisy ve své výloze, kterým sám nevěří, ale co, je to jedno, jen aby neměl problémy. Je totiž profesionální cynik, kterému o žádnou pravdu nejde, hlavně, aby kšefty šly a nebouřily se zaběhnuté vody. Jakkoli perverzně zaběhnuté jsou.

Nejsilnější ideologie

Pozoruhodnější je ovšem toto: onen režim vlastně ani nechtěl, aby jeho ideologii někdo věřil. Naopak, takoví lidé by byli pro takový režim velice nebezpeční. Onen režim nechtěl víru či zapálení, chtěl fingovanou víru a fingované zapálení. Chtěl cynické lidi, kteří zopakují cokoli - aniž by tomu věřili nebo se proti tomu bouřili. S takovými se totiž manipuluje nejlépe.

Nejsilnější ideologie je taková, o které si její oběť myslí, že neexistuje. Se zapáleným komunistou totiž zas tak libovolně - v rámci reálného socialismu - postrkovat nemůžete, protože něčemu věří. A víra, jak známo, je mocnější než ideologie, stejně tak jako pero je mocnější než meč. Ale jak mít ideologii bez víry? Odpovědí je: profesionální cynismus.

Nesahejte na cynismus

Problém, který komunismus měl (třeba s křesťanstvím), ani nebylo to, že někteří lidé věří něčemu jinému, ale v tom, že věří. Totiž, že nepřipouští cynismus, se kterým se tak lehce pracuje. "Mrzí mne, že vám šlapu po ideálech, nemáte je mít tak nízké" - to bylo to, co komunistům vadilo, protože právě a přesně toto byla ta zpráva, kterou pravdoláskaři v té době vysílali do světa. Nikoli tedy, že žádné ideály, ale to, že jsou nízké, nemělo ideály, ale že je mělo nízké. Pokud někdo opáčí, "já ideály nemám, nelze mi po nich šlapat", hluboce se mýlí - ideály nelze nemít, bez ideálů není schopné lidské psyché fungovat ani vteřinu.

A tak se stane, ve společnosti trénované profesionálním cynismem, že se z člověka, který hrdinně upozorní na krádež (nebo korupci), stane práskač. Stačí problém prezidenta "trošku pootočit" a je to. Problém by tedy nebyl v tom, že se kradlo ("všichni víme, že se tu krade, jsme ale cynici, hurá, dáme si další pivo"), ale v tom, že to někdo řekl oficiálně a nahlas.

Ano, svůj profesionální cynismus si žádnými pravdoláskaři ničit nenecháme, žádné práskače pravdy tu nechceme. To může opravdu říci jen člověk, který si nepřiznává, že nějaké hodnoty má, nebo o nich raději nemluví (a tváří se, že žádné nemá), protože i jemu samotnému přijdou příliš nízké. A snadno zašlápnutelné.

Psáno pro HN