Kovaný ateista se nesmí kamaráda, kterého náhodou překvapen potká na koncertě, zeptat: "Ahoj, no to je tedy věc, jsi tu náhodou?" Pochopitelně, že je tady náhodou, vše kolem je přece náhodou. Celá existence pravověrného ortodoxního ateisty je náhodným shlukem molekul. A totéž platí i pro jeho kamaráda.

Podobně nemůže zamítnout třeba film, knihu, počínání nebo celý život poukazem na to, že to "nemělo smysl". Ano, nemělo. Nic přece nemá smysl. Tyto otázky může klást pouze člověk, který v jakýsi smysl věří (a ve vztahu k němu poměřuje věci, jež smysl nemají).

Věřím nepravděpodobnosti

Ve světě máme plno univerzit nabízejících studium křesťanství, buddhismu, islámu - jako hlavních náboženství, jejichž studium a dějiny jsou pro nás důležité. Koneckonců, každý by měl tušit, čemu věří a jak se jeho víra v dějinách vyvíjela a v jakém kontextu vznikala. Z tohoto hlediska je zajímavé, že ateismus (dnes dominantní vyznání) nelze nikde studovat. Je to zvláštní, člověk by se měl přece zhruba vyznat v tom, čemu věří.

Povedla se zvláštní věc: ateistu považujeme za někoho, kdo nemusí v nic věřit. Přitom to není přesné - a už vůbec ne dostatečné. Ateista musí věřit stejně jako člověk "věřící", tedy ateista je člověk, který nevěří v existenci Boha, ale věří mnoha jiným věcem, jimž nerozumí a rozumět nemůže.

Věří třeba vědě. Avšak vědě nelze věřit, věda je pouze metoda. Navíc věda nezkoumá otázky smyslu, třeba proč máme srdce, ale jak funguje. A mnozí vědci poukazují na to, že věda ani v pravém smyslu nezkoumá pravdu. Věda ověřuje nebo vyvrací hypotézy. Zkoumá, zda daný model "souhlasí" s empirickou realitou. Tak například podle Poppera je vědecká metoda věčným hledáním - nikdy pořádně nepoznáme, kdy "máme pravdu", zato dokážeme říci, kdy jsme se mýlili.

Ateismus věří spoustě věcí, které mu musejí připadat zázračné. Už jen to, že (stále) objevujeme nové a nové, geniálnější a geniálnější principy fungování přírody: Jak je to možné, když jsme tu nejchytřejší? Snad nejvýstižněji to kdysi řekl Albert Einstein: Nemohu věřit, že jsem první, kdo na tento princip přišel. Někdo tu musel být přede mnou...

Jinými slovy: svět kolem nás je mnohem inteligentnější než my sami. Pokud mi odpovíte, že není inteligentní, jen náhodný, pak ovšem nemá cenu jej inteligentně nebo racionálně zkoumat.

Zázraky ateismu

Věda naopak musí věřit, že je svět racionální a racionálně poznatelný. Tím však přiznáváme, že je svět "chytřejší než my", když jej tak dlouho zkoumáme a odhalujeme. Nikdo z nás by jej nebyl schopen znovu sestavit. Každý z nás umí automaticky polykat a trávit potravu, ale kdo z nás tomuto zázraku rozumí? Kdo umí vědomě pohlídat, že se z párku s hořčicí stane energie, která nás drží při životě a dovoluje nám o něm přemýšlet?

Naše tělo to dělá samo a téměř nepřetržitě. Věřit, že je to náhoda, vyžaduje mnohem více víry (v náhodu) než jakékoli jiné náboženství, jež v sobě zahrnuje princip božství.

Takže zde máme lidstvo, které je na vrcholu svého intelektuálního vývoje (pomineme-li bájnou Atlantidu), a přesto věcem kolem sebe vlastně nerozumí. Vědecky nevíme, co jsou vlastně čas nebo hmota - a nejsme ani blízko. A přece v takovémto (nepochopitelném) světě vteřinu od vteřiny žijeme a objevujeme jej.

Tím vůbec nechci říci, že náboženská víra může (nebo snad dokonce má!) nahradit vědu. Smysl tohoto článku je přesně opačný: poznání a víra se musejíí doplňovat. Máme tisíce předmětů, které nám říkají, co nevíme, anebo víme, ale pohříchu žalostně málo o tom, čemu (byť jako ateisté) věříme.

Jak říkám, (vědecký) ateismus by měl mít svůj předmět v rámci věrouky naší doby. Ať víme, čemu - a komu - věříme.

Psáno pro HN