Přečetl jsem si v zahraničních médiích několik článků, shrnujících situaci u nás před druhým kolem prezidentské volby. Nebyly to články hodnotící, nikdo z autorů se nezamýšlel nad důsledky volby jednoho či druhého kandidáta.

Jen suše popisovali situaci po sněmovních volbách a představovali hlavní aktéry. Bylo to nepříjemné čtení. Čtenář musí nabýt dojmu, že jsme země ovládaná nemravnými zbohatlíky a xenofobními pidivůdci, že je společnost rozdělená a že jeden z kandidátů skýtá naději na změnu situace.

Seriózní noviny a zpravodajské servery mohou popsat činy a politiku našeho premiéra, mohou popsat názory a citovat slova našeho prezidenta, ale nedokáží popsat atmosféru, v jaké je nám souzeno žít. Společnost je rozdělená úplně stejně, jako byla před desítkami let, ale obě její hlavní součásti mají za sebou zkušenost s nacismem a komunismem. Dramaticky se tak posiluje nejen strach obou z opačného tábora, ale i drsnost veřejné diskuse. Věcné argumenty přestávají platit, protože u nemalé části občanů vítězí ten, kdo hlasitěji řičí a rafinovaněji ponižuje protivníka.

Každý čin, každé slovo a každý pohyb kohokoliv mají nejméně dvě různé interpretace. Na české politické scéně bývá vítězná ta demagogičtější, protože její produkce také bývá k mání levněji a bez námahy. Proč se babrat doma se svíčkovou, když si můžeme dát hambáč ve fástfůdu, že? Pokleslá úroveň veřejné diskuse se tak stává normou a místo názorů se píší komiksové bubliny. On by to totiž „nikdo nečetl“. Příliš mnoho slov, přátelé.

Demokracie má u nás sklon přecházet v osvícenou diktaturu, protože převládají lenoši mysli (to není totéž co lenoši rukou!), kteří se nechtějí starat o svou budoucnost. „Ať je nahoře konečně někdo, kdo něco udělá pro lidi!“ Jak mohou uvěřit takovému bludu? Snadno – je totiž příjemný a odpovědnost hází na druhé. Těm je pak možné bez obav nadávat na sociálních sítích (to je ta pravá demokracie!) a svádět na ně vlastní neúspěch. V dnešním pojetí je to podstata jak „levicového“, tak i „vlasteneckého“ postoje. Že to s levicovostí a vlastenectvím nemá společného vůbec nic, to lenoši mysli nevidí. Jejich vůdcové to ví a mají s tím úspěchy.

Ať dopadne volba prezidenta jakkoliv (píši v sobotu 27.1. dopoledne), na stavu naší společnosti se nezmění vůbec nic. Budeme to pořád my se stejnou politickou reprezentací, se stejnými názory na to, co je a co není spravedlivé, jak zákeřná a podlá je „pražská kavárna“ nebo jak hloupí jsou naši senioři a venkované. Nic na tom nezmění ani jeden z kandidátů, i když jeden bude tuto krizi dál využívat ve svůj prospěch a druhý se bude snažit ji oslabit.

Stav mysli české společnosti není výjimkou v evropském ani světovém kontextu. Je to ale stav společnosti, jejíž jsem součástí a trápí mne tedy víc než podobný stav společnosti jiné. Příčin je mnoho a žádná není tak dominantní, aby se dala označit za hlavní. Je i více cest k možné změně, ale ani jedna není ta jediná správná. Asi nezbyde, než je vyzkoušet všechny.

Pro začátek by – podle mého soudu – stačilo, kdyby každý z nás začal sám u sebe. Ne snad, aby nastavoval druhou tvář nebo oplácel „oko za oko, zub za zub“ ve snaze napravit sebe či druhého. Úplně by stačilo, kdyby si každý z nás uvědomil, že je jedinečným originálem, že má svou hodnotu a váhu a že se vždycky dá najít něco, nač může být hrdý. Na to, co udělal, nebo naopak na to, že něco neudělal.

Trošku víc sebevědomí, trošku víc kuráže a trošku víc úcty k sobě samému, to je to, co nám tak často chybí! Úcta a respekt k druhému a současně sebevědomá víra, že si zasluhuji stejné úcty a respektu od druhých. Ne proto, že jsem jedním z „dolních deseti miliónů“, ale proto, že jsem občanem své země. Trochu víc sebeúcty, která mi zabrání anonymně nadávat lidem, o nichž nic nevím, a která mi pomůže kritizovat jejich názor, když s ním nesouhlasím.

Nikdy nebudeme stejnorodou masou vedenou moudrými starci na Hradě nebo v parlamentu. Nikdy jsme takoví nebyli, ale mnozí se tak chováme – ať už ze zvyku, z pohodlnosti nebo z přesvědčení. Bez sebeúcty a hrdosti zůstaneme svárlivým seskupením lidí, s nimiž si „ti nahoře“ budou hrát jako s míčkem. Nebude spokojen nikdo, jen loutkář skrytý za kulisami. Otevřete oči, kritizujte, analyzujte a ptejte se. Nenadávejte, nenálepkujte a v zájmu své vlastní dobré pověsti dělejte vše pod svým jménem. Bude se nám líp diskutovat a možná i lépe žít.