Je to v našich politických končinách už takový krajový obyčej. Jakmile se nějaká skupina aktivních občanů opováží veřejně vyjádřit nesouhlas či kritiku na adresu našich politických představitelů nebo nedej bože sepsat petici či uspořádat protestní shromáždění, vyvolá to okamžitě pozdvižení a pohoršení: Jsou to frustrovaní lidé, kteří nevyhráli volby! Zpochybňují tím výsledky svobodných voleb! Chtějí se zviditelnit! Ať si založí politickou stranu a porazí nás ve volbách, jinak ať drží ústa (shut up) a krok! A tak dále a tak podobně. Doslova lavinu takového rituálního láteření a lamentování spustily i nedávné protestní akce Milionu chvilek pro demokracii.

Tyto reakce místních postkomunistických mocipánů a jejich fámulů jsou symptomatické a poučné. Prozrazují, že jejich ideálem je občasný občan, jehož politická práva začínají a končí u volebních uren. Jinak řečeno: autoři takovýchto výroků popírají články 17 až 20 Listiny základních práv a svobod, které garantují politická práva a svobody, jako je svoboda projevu, právo petiční a shromažďovací či právo se sdružovat v občanských iniciativách. A svým způsobem zpochybňují i princip suverenity lidu, který stanovuje, že každý občan je stejně oprávněn k tomu, aby se podílel na utváření politické vůle daného demokratického společenství. Právě tento jeho podíl mu zaručují jeho občanská či politická práva, která zdaleka nelze redukovat na právo volební a právo kandidovat ve volbách.

Kejklířství našich postkomunistických politiků spočívá právě v tom, že obracejí tyto skutečnosti naruby. Snaží se veřejnosti namluvit, že občané organizující protestní akce a promlouvající do veřejného dění si uzurpují jakési pravomoci, které jim nenáleží. Tito občané si však nepřisvojují žádné pravomoci zvolených politiků a veřejných činitelů, oni pouze využívají svá ústavně garantovaná práva k tomu, aby veřejně vyjádřili svůj názor. Ústava přitom neříká nic o tom, že by tato práva měla být vyhrazena pouze momentálním nositelům politické moci nebo jejich voličům a podporovatelům, a to z toho jednoduchého důvodu, že pak by to nebyla ústava demokratická. Je to tak prosté a očividné, že to jediné, co člověka ještě může udivit, je prostota těch, kteří se na tyto kejkle chytají.

Někteří naši politici ovšem mají dojem, jakoby se z nich zvolením do jejich funkcí stali jacísi nad-občané, kteří již nepotřebují ztrácet svůj čas tím, že se budou zúčastňovat veřejné diskuse a vydávat počet ze svého jednání. Proto ze zásady nevedou věcný dialog se svými kritiky a oponenty z řad občanů, ale veškeré jejich úsilí se soustředí na to, aby zpochybnili jejich legitimitu a důvěryhodnost. Vedle upírání výše zmíněných občanských práv je další oblíbenou metodou našich kejklířů marginalizace jejich odpůrců: je to jen hrstka frustrovaných, „pražská kavárna“, nikým nevolení aktivisté atd.

Poslední zoufalou strategií je pak cílené šíření nepravd, pomluv a desinformací. Do této kategorie patří přirovnávání nedávných demonstrací Milionu chvilek k únoru 1948, tvrzení, že účastníci demonstrací jsou placení, že předseda tohoto spolku Mikuláš Minář byl vyloučen ze studia atd. Příznačné v tomto směru je i nedávné vyjádření prezidenta Zemana, který označil Mináře za „zběhlého studenta“. Zběhlému sociálnímu demokratovi a zkušenému populistovi se jako obvykle podařilo jeho poněkud zvráceným způsobem udeřit hřebíček na hlavičku.

Ano, nejenom Mikuláš Minář, ale mnoho dalších lidí v této zemi se v poslední době věnuje občanským politickým aktivitám, místo toho, aby se plně oddávali studiu, profesi nebo svému osobnímu životu. A je skutečně smutné, že mnozí talentovaní a aktivní lidé musí takto mrhat svou energií a svým časem. Odpovědní lidé, jimž záleží na naší demokracii a budoucím osudu této země, však nedokáží nečinně přihlížet tomu, když je zpochybňována rovnost před zákonem, když je ohrožováno fungování právního státu a důsledná dělba moci, která znamená i nezávislost moci soudní. Když je zde devastována politická kultura, kterou někteří politici neustále posouvají směrem k pomyslnému dnu.

Tito lidé si také nemohou pomoci, protože demokracie stojí a padá s kritickým myšlením a reflexí. Společnost, stejně jako každý lidský jedinec potřebuje kritickou sebereflexi jako sůl, aby dokola neopakovala stejné chyby, mohla se posouvat dál a otevírat se novému. I proto je v demokracii tak důležitá diskuse a kritika. Problém je, že právě našim postkomunistickým mocipánům se zpravidla sebereflexe zoufale nedostává. Lidé stojící na náměstí jim tuto chybějící sebereflexi svým způsobem nahrazují. Jsou jakýmsi zvnějšněním všeho, co těmto politikům chybí: kritické sebereflexe, studu a svědomí. To je také jeden z důvodů, proč se tito politici lidí na náměstích tolik děsí. Lidé na náměstích jsou jako jejich alter ego, které oni sami zadupali hluboko do suterénu vlastního já.

Skutečnost, že stále více aktivních a nadaných lidí v této zemi je nuceno obětovat svůj čas občanským politickým aktivitám, není jejich chybou či vinou, ale je důsledkem chování těch politiků, kteří výše naznačeným způsobem po léta devastují naši demokracii, a mezi něž nepochybně patří i Miloš Zeman, Andrej Babiš a další političtí kejklíři. To oni jsou zloději našeho času. Drzost zlodějů dostupuje svého vrcholu, když volají „Chyťte zloděje!“ Záleží-li dotyčným politikům opravdu na budoucnosti naší země a na tom, aby talentovaní a aktivní mladí lidé nemuseli dále mrhat svou energií a svým časem a mohli se věnovat svému studiu a svým profesím, mohou tomu sami jednoduše pomoci: tím, že odstoupí ze svých funkcí a odejdou z politického života.