Titulek je vypůjčený z předválečné písně Voskovce a Wericha. Ovšem, jak řekl další klasik, Mark Twain: „Historie se sice neopakuje, ale někdy se může rýmovat.“ Není tedy verš o nemocné mocné Evropě tak docela nepřípadný. Příval uprchlíků a teroristické útoky výrazně změnily poměry sil v Evropské unii. Stále to s ní bylo jako na houpačce. Hou sem: euronadšenci, ba huráevropané. Hou tam: euroskeptici, až eurohubitelé. Od fantaskní vize kontinentálně sjednocené supervelmoci až po resentiment národních států a státečků. Tyto dva konstrukty se neustále „stýkaly a potýkaly“. Chvílemi se zdálo, že z jejich střetů vzejde cosi rozumného.

Současná situace je zcela jednoznačná. Krize myšlenky společného starého kontinentu se prohlubuje až téměř ke dnu. Národ, jeho stát a jeho obrana se stávají velmi silnými argumenty. Myšlenka spojené Evropy je nahlodána. Samozřejmě, že mnohem více v prostředí některých „nových“, postkomunistických členů; u nás ve veřejnosti dosti silně. (Nemluvme nyní o Velké Británii s jejími chronickými odstředivými tendencemi; tam jsou důvody historicky a sociálně-psychologicky zcela odlišné.) Přece jenom „nováčkům“ chybí kořeny zakládajících „starých Evropanů“. Do Evropské unie jsme vstupovali zejména proto, že jsme chtěli dokázat sobě a hlavně druhým, že do ní patříme. Pak také jsme čekali, že z toho „kápne“. Káplo. Nyní ovšem hrozí nebezpečí či alespoň značná komplikace; nebylo by nejlepší hledět, kde nechal tesař díru? To, prosím, není důvod k moralizování, takové chování je historicky tak běžné, až vzniká podezření, zda není přirozené. Příznivci Evropy národních států, řídce sešitých pouze ekonomickou nití, získali silný argument. Evropská unie skutečně prokazuje značnou bezradnost. A spojení uprchlické krize s teroristickými útoky se samozřejmě nabízí. Byť takto otevřeně a zpříma to říkají jenom primitivové. Intelektuální protivníci ideje úzkého propojení světadílu tak činí sofistikovaněji. Evropští „sluníčkáři“ jsou vykolejeni. Jejich argumenty vskutku začasté vypadají jako nějaké „humanisticko-demokratické žvanění“, jak prohlašují jejich oponenti.

Ovšem ani zastánci „roznárodněné“ Evropy nejsou příliš silní v podpatcích. Co nabídnou evropské národní celky v konkurenci kolosů, jako jsou Spojené státy, jakým se, přes současné ekonomické problémy, stává (či už možná téměř je) Čína, a jakým, alespoň imperiálně, stále touží být Rusko? Chtěj, nechtěj, stanou se evropské země vcelku bezvýznamnými kolečky ve sférách všemožných vlivů. A horší je, že nejen kolečky, ale v případě velmocenských sporů i třecími plochami. Se všemi důsledky tohoto postavení. A kdybychom situaci po možném rozpadu Evropské unie domýšleli, nemůžeme neupozornit na problém: jak by se dál vyvíjelo NATO? Zádrhely rozcházení se od stolu a lože či alespoň důsledky rozvolňování zmítané evropské státy jako partneři v jedné pevné bezpečnostní alianci? Představil si někdo z euroskeptiků tuto vizi? Jistě, že ano. Mlčí o ní, protože by narušila linii jeho myšlenek. A možná by mu to tak i vyhovovalo. Kdo ví?

Složité je také dovolávání se obrany základních hodnot evropské kultury. Domnívám se, s pravděpodobností blížící se jistotě, že kdybychom se zeptali někoho z „albertovských“ demonstrantů ze 17. listopadu, co za ně považuje, sotva by řekl něco zásadního. Zajisté by snadněji vyjádřil, proti čemu bojuje, ale obtížně, za co. Umějí tito lidé ještě definovat nějaké evropské hodnoty? A ty národní: kterápak je ta specificky česká? Opravdu jim o něco takového jde? A proto, když se někdo dovolává opory v občanech, ba v Lidu, proti mediálním a kavárenským samozvancům, nechť se Lidu zeptá, co ho vlastně motivuje a vede. Že má strach, to jistě. Ovšem nedávno jsem na internetu hledal cosi z minulosti a mimochodem jsem narazil na zprávy o protiromských demonstracích na severu Čech. I tam se tehdy opírali o tvrzení: „My nejsme rasisti, my se jenom bojíme!“ To se ten Lid pořád bojí? Koho všeho vlastně? Myslím, že bližším ohledáváním a oklepáváním bychom nakonec na tu xenofobii narazili. A bojíme-li se, je přirozené hledat spojence, nebo se jich přidržovat, máme-li nějaké alespoň hypotetické. Ale zůstat sám se svým strachem? Či snad ti bojovníci za naše národní hodnoty nalezli oporu v zasmrádlém reliktu všeslovanství? To snad ne.

Evropa se dostala do úzkých. U nás všechno nasvědčuje tomu, že ne kvůli Islámskému státu, ale prý kvůli islámu samému. Jak řečeno, neboť ohrožuje naše hodnoty. Zeman bafne: „Zlodějům budou muslimové sekat ruce, nevěrné ženy kamenovat, a ty věrné před námi zahalí.“, Lid zvolá: „Sláva mu, on je pašák! Nazval to správnými slovy!“ Přečtěte si jména těch, kteří za to na některých internetových diskusích skrze klávesy počítače bojují jako lvi. Stejná jména pak hledejte u zpráv o znásilnění, tzv. prostém: „Ta ženská určitě lže… Chodí vyzývavě oblečené, a pak se diví… Ženskou neznásilníš, když nechce…“ A o „domácí zabijačce“? „Neměla mu zahýbat… Určitě ho nějak provokovala… A kdo ví, jak dlouho?!“ Že by se zlodějům měly sekat „pazoury“ je vcelku běžný požadavek. Je ovšem otázka, jestli v českém případě není „islámské trauma“ jenom zlopověstnou špičkou ledovce. Zda si skutečně nepředstavujeme, že samotným by nám bylo lépe. „Naše“ Židy vylikvidovali nacisté. Němce jsme si vyhnali sami. Se Slováky jsme se rozešli. S Romy a ostatními menšinami si nakonec určitě poradíme. Jestli Vietnamcům začne vadit, že jim každý oplégr tyká, nejspíš budou taky muset jít. Muslimy tu nechceme a oni sem naštěstí ani nechtějí. Nabízí se otázka: nejsme tak izolacionističtí nikoliv úzkostí z islámu, ale stísněností ze všeho a všech, nejvíce možná ze sebe? Takoví by chtěli zůstat úplně sami a předvádět konečně světu, kde má pupek?

Také pokud někdo umně proplétá terorismus, uprchlíky a existenci spojené a sjednocené Evropy (což se nebývale daří), a hledá k tomu oporu ve veřejném mínění, měl by dojít až do příslovečných hrdel a statků. Tedy říci voličům, jimž by dle mnohých politici neměli pouze naslouchat, ale které jsou prý povinni poslouchat, také to, že chceme-li Evropu bez islámu, musíme z ní asi už navždy vyloučit Rusko. Počet jeho muslimských obyvatel podle některých odhadů dosahuje až dvaceti procent. Proč to říkám? Bez povšimnutí nelze ponechat skutečnost, že mnozí, kteří vůči sjednocené Evropě používají teroristický a uprchlický bič, a nejraději by jí co nejdříve dali ránu z milosti, začasté vystupují současně jako advokáti Putinovy ruské politiky a vybízejí k větší náklonnosti vůči ní. Kdybych chtěl tvořit nějaké temné spiklenecké teorie, jimiž se to dnes ve veřejném prostoru hemží, ptal bych se, zda je skutečně náhoda, že běženecký exodus započal z ničeho nic právě tehdy, kdy započal. Kdo byl v ten okamžik v hluboké zahraničně-politické krizi? Vždyť hromady uprchlíků byly v táborech kolem vraždících území už dlouho. Co je najednou zvedlo a přimělo, aby se vydaly via Evropa? A připomněl bych nedávný projev čečenského vůdce Kadyrova, nesený v příznačném duchu: „Muslimové všech zemí, spojte se!“ Jedna z Putinových pravých rukou v něm, pravda, vyzývala k boji proti Islámskému státu, ale v druhé řadě z pozice muslimů velmi tvrdě útočila také proti USA zvlášť a Západu obecně. V součtu všeho toho: Cui prodest? Komu to slouží? Mohlo by se predikovat, že ruské zájmy s uprchlíky souvisejí těsněji než teroristické útoky.

Připouštět si ovšem něco takového znamená postupně se propadat do stejné bezvýchodné bídy, v jaké jsou ti, kdož za špatně uvařeným obědem vidí „prsty CIA“ a moji babičku by označili za latentní muslimku a vlastizrádkyni, protože si na hlavu neustále vázala šátek. (Taky by se ovšem dalo říci, že byla nositelkou civilizačních vzorců, protože, co si pamatuji, ve vsi to tak měly skoro všechny ženské, rozhodně ty starší…)

Otevřeně řečeno, nejsem tak docela celoživotním zapáleným eurooptimistou, vlny euroskepse na mě doléhaly a doléhají často a dotíravě. Žádat ovšem právě v tuto chvíli její demontáž, či projevovat přání z ní vystupovat, to všechno mi připadá jako povrchní, ba idiotské. Starý kontinent a jeho civilizace se musejí vypořádat se skutečně dramatickými tlaky. A to jak s masou uprchlíků, tak s otevřenou válečnou výzvou Islámského státu, a také s ruskými imperiálními ambicemi. Je toho věru dost. Asi by bylo dobře držet teď pospolu, opírat se o zavedené, byť mizerně fungující vzorce a pomalu je vylepšovat, ale možná i posilovat. Chystat nyní nějaké dělení či zásadní rekonstrukce znamená oslabení. (Ať už to dělá Velká Británie či Visegrádská čtyřka nebo čeští a další evropobijci.) Ohrožení evropských kulturních hodnot by se potom stalo velmi pravděpodobné. Až se to bojím říci: jejich likvidace by byla téměř jistá.