Únor bílý pole sílí. Únor rudý: Kudy? Tudy!

24. 02. 2017 | 10:20
Přečteno 13524 krát
Pranostiky nebývají vždy pravdivé. V Meteorologických zprávách z roku 1947 píše meteorolog Antonín Papež článek pod titulkem „Únor 1947 – tuhá zima pokračuje“. Sněhu byl tehdy dost. Očekávali bychom posílená pole. A ejhle: v létě přišla prudká sucha a s nimi kritická neúroda.

Spolehněte se potom na lidová moudra a prognózy.

Stejně to bylo i s předpověďmi politickými. Jestliže v těsně poválečných letech i tak pronikavé mozky, jako byli Ferdinand Peroutka a Václav Černý, hovoří o jakési koexistenci a vzájemném obohacování Východu a Západu a Edvard Beneš dávno před Simonem a Garfunkelem staví most přes rozbouřené ideologické vody (tuto vysněnou lávku mu Stalin okamžitě pohrdavě a bezohledně strhne), pod hladinou už bublají temné proudy. A co pod hladinou… Občas vytrysknou zcela neomaleně a drze vzhůru, šplíchnou kolem sebe špínu a tváří se, jako by to byla sprška živé vody.

Rádi si připomínáme svoje porážky. Někdy se zdá jako bychom se jimi dokonce pyšnili, ba se jimi ukájeli. Nejspíš stejně tak příští rok rozbalíme dumání nad kulatým výročím února 1948. Byl to puč? Nebyl to puč? A budeme mudrovat, jak to tenkrát bylo, proč vlastně jsme prohráli svobodu a demokracii. Nakonec se pochlubíme, že takhle mazaně to ti Rusové nikde nikomu neudělali.

Při tom onen únor ani nebyl tak převratným datem. Když si seřadíme pár let, které mu předcházely, bylo vlastně nemožné, aby to dopadlo jinak. Edvard Beneš hledal neustále oporu ve Stalinovi; byl zpanikařený svým traumatizujícím strachem z „věčného německého nepřítele“ a „mnichovským syndromem“ nedůvěry v ty, kteří nás v září 1938 opustili. To, že si kremelský diktátor do roku 1941 plácal s Hitlerem po zádech, rozdělil si s ním Polsko, koupil práva na pobaltské státy, Rumunsko, Finsko, a kdo ví, co ještě, to Beneš, zakládající si na svém politickém fištrónu, jaksi přehlédl. Jistě, že bylo nutno jednat se sovětským monstrem v rukavičkách, ovšem poklonkovat mu až po kolena a hlavně věřit mu tolik… Nedůstojné podmínky příletu naší vlády do Košic, přijetí vládního programu, koncipovaného více méně komunisty (byť to také svědčí o neschopnosti a lenosti těch druhých, údajně „demokratických“), dobrovolné odstoupení Podkarpatské Rusi, jmenování premiéra Zdeňka Fierlingera, důvodně podezíraného ze spolupráce s NKVD, blízkého KSČ jako Vinnetou Shatterhandovi. A to jsou jen úryvky z rozsáhlého fiktivního románu, který by se dal nazvat „Cesta k debaklu demokracie“. Pointa? Nakonec, ve svých posledních chvílích, Beneš prohlédl a mluvil o komunistických podvodnících.

Únor 1948 byl vskutku už jenom ukončením trapného debaklu, trvajícího řadu let. Scénář porážky se hrál dlouho v mnoha zásadních záležitostech i v detailech. Třeba ve vlivu na tisk. O případných přestupcích amerických vojáků na našem území po konci války se psalo bez zábran. O sovětských znásilněních a sloganu: „Davaj časy!“ se mlčelo. Jazykem lidí ministra Václava Kopeckého se podávání takových informací nazývalo „štvaním oproti slovanským národům“. Což byl bod 2) z těch nejvíc zapovězených. Jedničku získala kritika „dvouletky“. Teprve po obraně svatosti a nedotknutelnosti Rusů (skryté za slovanstvím) následovaly otázky zásobování, vnitřní a zahraniční politiky a záležitosti obrany státu.

Prezident republiky Edvard Beneš: ,,Žurnalismus je po mém soudu služba veřejná. Bezuzdná volnost ve vydávání novin se nesmí více opakovat. (…) To je, pravda, omezování osobní svobody, ale je třeba si položit otázku, do jaké míry je to nutno a v jakém zájmu. Neomezená volnost musí však ustoupit veřejným zájmům.” A jaký byl asi ten nejveřejnější zájem? Začínal se až neodbytně krýt se zájmy Moskvy. Pokud někdo říká, že období 1945-1948 bylo dobou pokusu o návrat demokracie, naivně se mýlí; nebo nestydatě lže. Byla to cesta k sovětizaci země. Více méně neskrývaná. V onom únoru 1947, před sedmdesáti lety, jsme už mrazu z Kremlu otevírali okna dokořán. Mnozí nepokrytě.

Není doloženo, zda je pravdivá historka o tom, jak se po návratu z kremelského klanění carům vyjádřil Jan Masaryk: „Do Moskvy jsem jel jako československý ministr, ale vrátil jsem se jako Stalinův pohůnek.“ Dle Karla Feierabenda to řekl Janu Herbenovi. Možná to je pouze historická anekdota, ale „stav země“ plně vystihuje. Chybí ovšem pokračování: proč ten vtipný Masaryk potom nepřestal glosovat a místo pohůnkovského službičkování mužně nesložil svoji funkci? A ještě dál: proč ani v únoru 48 nepodal demisi? Je jedním z viníků oné osudné ostudy. Včetně lístečků, které Masarykovi posílal (nedávno je historici objevili) sovětský zástupce v OSN, a v nichž mu dával instrukce, jak má vystupovat. O tom, jak jsme zprvu byli vstřícní vůči Marshallovu plánu, abychom jej poté, co Stalin zvedl výhrůžně obočí, poslušně, trapně, potupně odmítli, ani nemluvě.

Nebyli jsme země osvobozená, nýbrž ukořistěná. A snažili jsme se odečíst ze rtů kořistníka, co si přeje, abychom byli poslušní ještě dřív, než přijde rozkaz. Snad ještě devótněji než v období září 1938 – březen 1939. Jenom jsme z přikazujících rtů neodezírali němčinu, ale ruštinu. A čekali jsme jako tehdy až sekera dopadne. K tomu činili si navzájem hnusně.

Masáž veřejného mínění byla brutální. A také bezbřehá. Uvedený Václav Černý vzpomíná, jak frekventovaná byla slova „zrádce a zaprodanec“ vůči liberálům a svobodomyslným lidem. Jak už naznačeno, poměry a nálady společnosti v mnohém korespondovaly s tím, jak se politici, tzv. elity i veřejnost chovali v republice řečené „druhé“. Lze vsadit dolar proti bobu, že přežít Karel Čapek, uštvaný po Mnichovu českou ulicí, stal by se se svými názory terčem propagandy a „veřejného mínění“ i po válce. Doba si žádala nenávistníků. Ne lidí tolerantních a smiřujících. A on sotva by souhlasil s nedůstojným chováním k odsunovaným Němcům. A jistě by i těžko snášel zbabělé mlčení našich představitelů k řádění gangsterských sovětských tlup, zvaných SMĚRŠ (Směrť špionam!¨), které přepadaly československé občany ruského původu, žijící zde od první republiky (například dokonce i československého generála Vojcechovského či politika Vološina), a odvážely je bez jakékoliv dohody s československými (svrchovanými?) úřady kamsi do neznáma. Vskutku: země osvobozená a svobodná…

Politici se snažili podlézt náladě „lidu“. A současně si vymezit svůj píseček. Politikářsky účelová likvidace agrární strany budiž toho důkazem. Tu nešlo o principy, ale o to, kdo získá hlasy venkova. A komunisté zatím mazaně objížděli zemědělce a ústy svého ministra Júlia Ďuriše jim vykládali, že půdu a majetek po sudetských Němcích získali zásluhou KSČ. Nejen to byl samozřejmě důvod, proč komunisté zvítězili ve volbách 1946. Svádět ovšem jejich volební úspěch přímočaře na Rusy bylo by alibistické. Stalin, pokud vím, u nás nevolil. Hlasy odevzdávali Češi a Čecháčci. Moraváci a Moraváčci. O Slovácích nemluvím. Tam komunisté nevyhráli. Východní část republiky musela být tedy hned po volbách řádně zpacifikována, včetně odpudivé denunciace Demokratické strany. A nakolik demokratický byl onen „chlívek pro vyvolené“ -- Národní fronta?

Únor 1948 jsme si vlastně de facto definitivně zvolili už v květnu 1946. Ovšem k té volbě jsme se nachystávali dávno před ním. Například onou pověstnou smlouvou z roku 1943, kterou Sověti promptně hned v konci války porušili: Československo se nevrátilo do předmnichovských hranic, jak dohoda zaručovala, Podkarpatská Rus, jak už řečeno, byla fuč!

Historická zkušenost (například z Německa) už nás mohla poučit, že si sice lze někoho jako svobodní lidé svobodně vyvolit, ale to že ještě nezaručuje, že nám ten dotyčný bude po svém triumfu dál vládnout jako svobodným lidem. Navíc ve zdejší populaci je to nejspíš jako v koze, ta touha, aby měla někoho, kdo je naoko “jako ona“ a při tom jí neomaleně opovrhuje a chce ji usurpovat. A kdo navíc neslouží jí, nýbrž komusi zcela jinému. Přinejmenším výhradně sobě.

Ona vítězící komunistická strana nebyla vůbec partají této země. KSČ byla filiálkou Moskvy. Pokud ne od svého založení, pak od roku 1929 jistě a bezvýhradně. Loajalita k vlastní zemi veškerá žádná. Odhlédněme od takových příkladů, jako byla kupříkladu mostecká stávka, kterou organizovali komunisté v úzké spolupráci s DNSAP, jednou z matek henleinovců, stranou, která mj. neuznávala existenci československého státu. Ostatně v této souvislosti nutno připomenout, že z úst komunistických poslanců zazněla v našem parlamentu slova o právu sudetských Němců na sebeurčení až po odtržení. Komunistická současná protisudetská rétorika stojí na historicky vratkých základech.

Svoji „nepříslušnost“ k Československu komunisté nejhanebněji demonstrovali brzo po okupaci 1939. Indoktrinováni svou poslušností – či lépe: příslušností -- k Moskvě a tedy od 23. srpna 1939 v intencích Molotov-Ribbentropova paktu, nazývali válku imperialistickou a za její viníky označovali více méně Británii a Francii. Ti poctiví vlastenci mezi nimi z toho měli těžké noci, a pokud se skutečně do 22. června 1941 zúčastnili odboje, pak jim to nepřineslo žádnou stranickou pochvalu, spíše potíže ve všech možných ilegálních výborech. V té době bojovali více méně navzdory zahraničnímu (moskevskému) centru KSČ, Kominterně a Kremlu, nikoliv v rámci jejich záměrů a cílů.

Komunistický odboj po realizaci akce „Unternehmen Barbarossa“ nelze považovat tak docela za boj za svobodné Československo. Byla to především mobilizace komunistů po boku Sovětského svazu. Komunističtí odbojáři nebyli v první řadě vlastenci, nýbrž hlavně spolubojovníci Kremlu. Československo nebyl jejich stát. Tím byl Sovětský svaz. To jim zůstalo v genech; však jich drtivá většina souhlasila v tzv. prověrkách se sovětskou (ukrytou pod značkou „pěti armád“) okupací ze srpna 1968. (S veškerou úctou k těm, kdož tak neučinili, i k těm, kteří v hitlerovské okupaci padli. V monumentu smrti, zvlášť té hrdinské, měla by se tiše a neodvratně odklidit do nenápadného kouta každá ideologie…)

To jsou jenom některé pramínky, které se nakonec slily v ničivou povodeň února 1948. Potůčky, kterých si nevšímáme, a proto mohou kolem nás začít proudit znenadání znovu. V jiných korytech, s jinou vegetací kolem, ozdobeny jinými oblázky, ale se stejně špinavou vodou. Myslím, že takové nenápadné a nevšímané zdroje jsou podstatnější než „velká“ událost na konci. Než ona povodeň. Ne jen „dělnických mas“. Všemožných mas. Zblblých. Zfanatizovaných. Věřících ve své často velmi zvláštní vůdce. Protože pramínky zprvu naznačují, později jednoznačně ukazují, co nás čeká. A my jsme se tvářili a tváříme, jako by nic. Ba jsme to dokonce i podporovali a podporujeme. Jdeme podle nich či v nich ba i bezostyšně plaveme. Při tom dějiny upozorňují. Jak nejen v únoru 1947, ale i v datech před tím mohla na otázku: „Kudy?“ zaznít prostá odpověď: „Tudy!“ A doprovodit ji měla rozevřená náruč směrem k Východu. Jak se o rok později neodvratně potvrdilo.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza C Cimburek Ludvík Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav O Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy