Santa Klause i dědu Mráze respektuji. Ale ať si nadělují doma. Pod můj stromeček nesmí. Držím Ježíška. Přes to saně obou pánů nejedou.

Ovšem sv. Valentýn, to je jiná. Toho mám rád, byť není naší tradicí a přestože jej trhovci využívají a zneužívají stejně jako Klause. Komu by ale vadila globalizace lásky láskou?! Při milování snad nemusíme dodržovat čistou rasu a vázat se na nějaké místně zaběhané zvyklosti. Naopak nové poznatky tuto činnost osvěžují. Když to vyhovuje oběma, pak je to brnkačka. Sv. Valentýn drží ruku nad zamilovanými, byť každý je jiného plémě. Jak praví klasik v Osudech dobrého vojáka Švejka ústy jednoročního dobrovolníka Marka: „Sem do Budějovic přijedou Maďaři posádkou a budou se mísit plemena. Je už taková theorie, že znásilňovat dívky jiné národnosti je nejlepší prostředek proti degeneraci. Dělali to Švédové a Španělé za třicetileté války, Francouzi za Napoleona a teď v budějovickém kraji budou to dělat zase Maďaři a nebude to spojeno s hrubým znásilňováním. Poddá se všechno během času. Bude to prostá výměna. Český voják vyspí se s maďarskou dívkou a ubohá česká děvečka přijme k sobě maďarského honvéda, a po staletích bude to zajímavé překvapení pro antropology, proč se objevily vysedlé lícní kosti u lidí na březích Malše.“

Láska láme všelijaké hroty mezi rasami, národy, kmeny. Mezi Monteky a Kapulety. Vždyť podívejme, co láska dovede a svede – Julie je nešťastná, že Romeo je právě z „toho rodu“: „Tys jenom ty. Ty vůbec nejsi Montek./ Co je to Montek? Ruka ne, ni noha,/ ni paže, ani tvář, ni jiná část,/ patřící k člověku. Proč nemáš jiné jméno?/“ A přichází sama Láska a učiní jasno: „Copak je po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak, vonělo by stejně." A třeba story Marie a Tonyho z West Side? Žraločice a Tryskáč… Navštívil je sv. Valentýn a rozněžněle zpívají Tonight.

Ostatně sv. Valentýn coby patron zamilovaných má sice svůj počátek v anglosaském světě, prý u básníka Geoffreye Chaucera, ale u nás ho máme též kousek. Konkrétně lopatku. Na Vyšehradě. Údajně ji sem dovezl vášnivý sběratel svatých ostatků císař a král Karel IV.

Vlastně se ani neví, jestli nebyli ti Valentýnové dva. Ale to mi je fuk. Jen houšť a větší kapky. Bude-li nás zamilovaných víc, nebudeme se bát nelásky nic. Taky není přesně známo, co Valentýni pro zamilované udělali. Prý ten jeden oddával vojáky, přestože to bylo zakázané. A navíc je údajně naváděl: „Make love, not war“. Vlastně hippie jakýsi.

To, že je ovšem svatým na svém místě, dosvědčují slova papeže Gelasia I., který, když určil 14. únor jeho svátkem, měl o něm říci, že patří mezi ty: „… jejichž jména jsou právem uctívána, ale jejichž činy zná pouze Bůh.“ Z čehož plyne, že Valentýn nedrbal a nepomlouval na sociálních sítích; držel jazyk, plný zamilovaných tajemství, za zaťatými zuby.

Já vím, my máme to naše: „Byl pozdní večer – první máj –/ večerní máj – byl lásky čas./ Hrdliččin zval ku lásce hlas,/ kde borový zaváněl háj.//" V prvomájové ráno oslavíme svátek sv. Práce. V předvečer ale stavíme májky pod okny těch svých, aby s rozbřeskem koukaly. Líbáme je pak pod rozkvetlou třešní. V Praze se nosívaly, ba možná ještě nosí, kytičky k soše Karla Hynka Máchy na Petřín.

Dobře, to jsou zdejší tradice. Proč ale nedržet ještě i jiné? A vůbec, kdyby lidi slavili každou chvíli svátky lásky podle nějakého patrona milování, třeba čínského, indického, tahitského, či od nějakého severoamerického indiánského kmene, případně od Jakutů ze Sibiře, z Tararingapatamu nebo z Tramtárie, neměli by čas na nenávist.

Což by se v současném světě dost hodilo. Milostné šeptání přehlušilo by nadávky a urážky. Kytary trubadúrů varovné dunění polních bubnů. Bušení srdce z vášně je silnější než jeho tlukot ze strachu.

Polibte zlé. Nestanou se proto dobrými. Ale alespoň na chvíli budou překvapeni, že to jde taky jinak.

Já vím, jak jsem starý, tak jsem naivní.

Vnímám však Leonarda Cohena: „Nedokážu se ani zvednout z křesla./ Slzy mi tečou po tváři./ Už zase miluju./ Takže můžu žít.“//

Lásky je vždycky málo. I jejích patronů. Rozhodně méně než by bylo zapotřebí. Proto: „Vítej, svatý Valentýne!“