21. srpen je po desetiletí svátkem jedné z podivuhodných zákrut české povahy. Jak to definoval Jan Werich: „Jsou národy, které dostanou přes držku a vzepřou se. Pak jsou ty, co se ohnou. My se ohneme, ale to nám není dosti. Jakoby tomu cosi chybělo. Řekneme tedy: ´Dostali jsme přes držku, ale tak jako my, tak ještě nikdy nikdo nikde přes držku nedostal.´“

Půvabné a přesné. Zpravidla později, když už světové události a změny povolí; jaksi „už to jde“, postavíme „přesdržce“ patetické pomníky.

21. srpen byl by také dnem k posmívání, bohužel, ale v něm dostávají ironizující přídomky poněkud tragický a mrazivě autentický nádech. Ba, dostali jsme přes držku. Lze dokonce říci, že od „spojence“ takovéto zákeřné výprasky nebývají právě běžným společenským zvykem. Neboť ta noční návštěva zlodějského zuřivého potměšilého moskevského medvěda byl vskutku křivárna všech křiváren. Hitlerovi napadení Polska stálo alespoň za šaškárnu v Gliwitz. Rusáci vtrhli sem v hodině mezi vlkem a psem, kradmo, zákeřně, po zlodějsku.

Vcelku jako vedlejší produkt Rusové zavraždili pár bezbranných statečných, kteří jim přišli říci, že tu nemají co dělat a pak si příznačně udělali z národního symbolu – muzea na Václavském náměstí – pouťovou střelnici. Tím, možná mimoděk, dali najevo, jak to všechno bude pokračovat: na vašich životech nezáleží, čecháčci, nebudete-li pokorně a mlčky sloužit. Vaší národní existencí pohrdáme. Neuměli jste, holoubci, pochopit po dobrém, že kam jednou stoupne noha ruského vojáka, je to navždy Rusovo. (U nás, v Kremlu, se tomu říká osvobození.) Tak tady to máte po zlém! Podepíšete nadiktovaný carský úkaz, v němž praví se „dočasně“ a myslí „na vsegda“. Vaše vedení si odvezeme jako kdysi Háchu, akorát, že místo do Berlína, tak do Moskvy, proženeme je, molodce, němnožko kolem stolu a oni už to podepíšou!

Jen tak stranou: zásluhou okupantů z Moskvy přišlo nějakým způsobem o život 408 lidí. Jestli by byli takhle úspěšní islamisté, kdybychom je tu měli?!

Moskva také řekla: měli jste mít volby? Odloží se do té doby, než nasadíme (tedy vy nasadíte, dle našich seznamů) do všech důležitých míst nenápadné „mužíčky“, kteří, pravda, nejsou „zelení“ nýbrž v tesilu, ale mají stejnou moc nad vašimi životy jako před čtvrtstoletím nacistický treuhander. „Až pochopíte, jak to funguje, tak si zavolte,“ řekli ruští okupanti a bylo hotovo. Tak se dělají svobodné volby, svobodná referenda. Nejdřív obsadit. Pak volit. Kremelská metodologie demokracie, že milý Kryme?!

S naší komunistickou stranou nemuseli vcelku nic dělat, ta měla geneticky zakódováno, že není levicovou partají ve svobodné zemi, nýbrž na slovo poslušnou, otrockou expoziturou věrchušky v Kremlu. S vědomím jediného práva: práva na likvidaci, selžu-li.

S těmi, kterými se takové komunistické rabství nelíbilo, zatočili snadno, udělali z nich oficiálně lidi „druhé kategorie“, zahnali je do ghett pro bědnou menšinu, společensky umrtvené, odsouzené k občasné kriminalizaci pro pobavení moci.

Z mnoha komunistů pak učinili také druhořadé občanstvo. Mravně podřadné. Alespoň co se týče svědomí. Neboť těch pár, kterým nějaké zůstalo, celý život nesli na hrbu tíhu Poučení z krizového vývoje, které museli schválit a tím stranické vrchnosti a zahraničnímu dohlížiteli přiznat, že okupace byla jediná správná věc. Takovým, jichž se někdy v životě dotkla morální odpovědnost, zkroutilo celý život vědomí studu, že písemně potvrdili své kolaborantství. Hej ale bylo těm, kteří to svinstvo udělali bez jakýchkoliv pocitů; kolaboranti, vlastizrádci, gauneři založením. Že jich bylo!

Pak chtěj nechtěj okupanti odtáhli. Svět jim nepřál.

Dneska už ovšem putinovské Rusko opět zvedá hlavu. Rozpad SSSR byl podle Vůdce Vladimira Vladimiroviče největší politicko-geografickou katastrofou a tragédií 20. století. V jistém smyslu by se o tom dalo polemizovat, stejně jako kupříkladu o rozpadu Rakousko-Uherska. Nicméně pokud s hodnoceními rozkladu východního „žaláře národů“ koresponduje stoupající obliba Hitlerova dvojčete Stalina, i nadále zůstává největší katastrofou a tragédií lidstva nikoli konec Sovětského svazu, ale jeho předchozí existence. Země a národ, vyznávající stalinské hodnoty, jsou ohrožením světa. Ostatně nedávný film ruské televize o okupaci Československa dává zcela jednoznačně najevo, že moskevská věrchuška vnímá někdejší SSSR bez historické reflexe. Co učinil, dobře učinil. Neměli Češi a Slováci chtít svobodu. Nám, Rusům, na ní také nezáleží, a podívejte se, jací jsme nejlepší světoví pašáci! Když se přidáte k nám, budete sice pouzí podpašáci, ale s nadřízenými… inu radost pohledět! „Sojuz něrušimij respublik svabodnych splatila navěky velikaja Rus!“ Tak zněl text sovětské hymny. Velká Rus. Odvěký moskevský ideál uspořádání světa. Sovětský svaz a k němu „přidané hodnoty“ jako my, Polsko, Bulharsko a další země „tábora socialismu a míru“: Poslušné satelity. Tak pěkné to bylo před „největší katastrofou a tragédií 20. století“. Když se to někomu nelíbilo a dovolil si říci jenom: „Nevím!“ u vědomí, že „Ne!“ je zrada, dostal za uši.

Po lži, kterou předloni vypustila o srpnu 1968 ruská televize, začaly pracovat sociální sítě. Obsazené ruskými trolly a českými a slovenskými trotly, chrlí všelijaké dezinformace. Kupříkladu o tom, že Brežněv byl Ukrajinec a že tedy Rusové nejsou v srpnovém násilí a svinstvu ti podstatní. Pro jasno: Brežněv byl částečně Rus, částečně Ukrajinec. Jeho ruští předkové přišli na Ukrajinu za chlebem. Tuším, že představitelů okupantského SSSR, kteří podepsali v roce 1968 tzv. moskevské protokoly, byl tucet. Z těch dvanácti jeden Ukrajinec a jeden Bělorus. Pak neidentifikovatelný Brežněv. Zbývá 9 (slovy devět) čistokrevných Rusů. Více než dvě třetiny okupačního štábu. Další výpotek ruských trollů, který se objevuje na sociálních sítích v souvislosti s obsazením Československa v osmašedesátém, je tvrzení, že to byly jakési ukrajinské jednotky. I kdyby tomu tak bylo, centrální vedení bylo dozajista v rukou spolehlivých Rusů či ještě spolehlivějších (poturčenec horší turka) jejich kolaborantů ze svazových zemí. Pro pořádek: v operačních plánech se hovoří o severní skupině sovětských vojsk v Polsku, 38. sovětské armádě Přikarpatského vojenského okruhu, 11. gardové tankové armádě Baltského okruhu (Přikarpatský či Baltský, prosím, není o národnostním složení jednotek, ale o jejich umístění, a sovětská armáda tehdy ani ruská dnes nejspíš neměla sklon umísťovat vojáky vedle jejich bydlišť; zvlčili by), 9. letecké armádě, sovětské 1. gardové tankové a 20. gardové motostřelecké armádě atd. O žádném banderovském ukrajinském vojšti ani slova.

Mimochodem: kdybychom přijali toto etnické rozdělení sovětských vojsk, museli bychom, chtěj, nechtěj, vyřadit Rusy z osvobození Československa. A děkovat Ukrajincům. K nám přijal 1., 3. a 4. Ukrajinský front. Ovšem takové určování je idiocie a přenechme je pouze moskevským propagandistům a jejich místním kolaborantským slouhům. Ti argumentují na takové pokleslé úrovni.

Všeliké trollovské a trotlovské bučení o tom, že okupace nebyla záležitost pouze SSSR, ale také Polska, Maďarska, Bulharska a NDR, je také liché. Tehdejší představitel kteréhokoliv z vyjmenovaných států měl na rozhodování moskevských Luciferů maximálně vliv čerta 2. kategorie. Byl-li plný nenávistných plynů, mohl se ubzdít až se svolením generálního tajemníka ÚV KSSS či některého z moskevských podržtašek. Byť nutno uznat, že takový Walter Ulbricht dost přikládal pod kotlem.

Z vojenského hlediska pak českoslovenští důstojníci mohli tak nejvýš pípat, když Rusové řvali. Každý náš vyšší důstojník, včetně náčelníka generálního štábu, měl nad sebou neustálý dohled a kontrolu, oficíra Sovětské armády, zpravidla hodnostně nižšího, ale jinak ve všem nadřízeného. Kupříkladu generál Miroslav Vacek, náčelník generálního štábu ČSLA a 1. zástupcem ministra národní obrany ČSSR říkal, že jeho „dohližitel“ byl hodný člověka a dával mu svoje hlášení o něm do Moskvy přečíst. Když tedy uznal za vhodné. Dobrák od kosti.

Když v roce 1968 generál Václav Prchlík žádal větší samostatnost naší armády v rámci Varšavské smlouvy, stal se pro Moskvu osobou non grata, mužem na odstřel. Po okupaci byl degradován a zanedlouho poté uvězněn. Takový byl prostor pro samostatné rozhodování důstojníků mimo ty sovětské. Co řekl Rus, to byl rozkaz. Co ti ostatní, to ponížená připomínka. A tak to samozřejmě bylo i se srpnovou okupací v roce 1968. „Eto russkoje dělo“, dalo by se říci.

Jinak je ovšem taková argumentace zcela stupidní. Postupem ke kremelskému trůnu musel Leonid Brežněv přijmout moskevskou doktrínu „Velkoruska“, hlásanou Gruzíncem Stalinem, cary německého původu i sjednotiteli (zjednodušeně řečeno) ruské říše Rurikovci, severskými Normany, varjagy. I další špičky pračasů Ruska byli Vikingové, žádní Rusové. Ostatně termín Rús údajně vznikl z názvu, který dávali místní obyvatelé vikingským dobyvatelům. Inu, jako všechno tam – největší ruská panovnice Němka, Lenin Uljanov, říjnová revoluce v listopadu, řešení národnostních otázek – genocidní hladomor na Ukrajině, svoboda slova – omezení internetu, demokratická diskuse -- zastřelení Němcova před Kremlem.

Převraceči dějin přicházejí také s tvrzením, že okupační vojska v roce 1968 byla pozvána částí naší politické reprezentace. Taky holá lež. Tzv. zvací dopis signovalo pouhopouhých pět otevřených zrádců: Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek a krejčík Vaska Biĺak, který neuměl ušít ani sako, tak se dal na komunismus. Supliku do Kremlu těch pět quislingů sepsalo a poslalo potajmu. Bez vědomí státních a stranických orgánů. Asi jako by K. H. Frank s nějakými čtyřmi svými kumpány z pozice poslanců československého Národního shromáždění pozval v roce 1937 Hitlera, ten nás obsadil a po letech by nějací chytráci argumentovali, že to bylo zcela legální, neboť na základě zvacího dopisu.

Zvlášť, kdyby vedle toho ještě mohli mávat Výzvou 99 Sudeťáků, což by byl podobný kousek jako proslulá petice 99 Pragováků, kteří volali po sovětské pomoci. Zní to pitomě, ale zcela stejně argumentují ruští trollové a čeští trotlové.

Je tomu už bez roku padesát let, co nás Kreml zločinně napadl a obsadil. Je to praxe, kterou se Moskva zaobírá po celou svou historii. Pohleďme nyní naposled na Krym a ruské zuby vyceněné na východní Ukrajinu. Že prostřednictvím svých propagandistů a „páté kolony“ u nás šíří lži o našich dějinách a svojí roli v nich, to je vcelku očekávatelné. Kreml má svoji specifickou křivku svědomí a kluzká měřítka „pravdy“.
Že se však vůči tomu neumějí či bojí naši politici rasantně ohradit a někteří k tomu zcela mlčí, je hanebné. Jakoby kdesi v nich rezonovaly ozvěny jejich minulosti, spojené s oním Poučením z krizového vývoje a jeho poníženým přijetím.

A že je tomu část občanů ochotná naslouchat, ba někdy i věřit, svědčí o naprosté vzdělanostní indolenci či mravní nedostačivosti. A nebývalém národním zvyku akceptovat lži o sobě a při tom si ochotně navlékat nevolnické jařmo. Přinejmenším symbolické. Zdar, moji milí kolaboranti! S ruskými trolly a českými trotly a nikdy jinak.