Recenze na tyranii se píší těžce. A zpravidla pozdě. Často totiž ani nevíme, že o nějakou tyranii běží. Lid má pocit, že se konečně dělá pořádek, mašíruje kupředu. Raz, dva. Levá, pravá. Pravá, levá. Nebo obě. Či prostřední. To je jedno.

Proto většina recenzí na tyranii vychází, až když se počítají padlí, voda v potocích je rudá, nejspíš od červánků, ale kdo ví. Když se sčítají léta žalářů. Ale to je vlastně ten lepší případ. Horší jsou nenápadné tyranie. Při nich neodtéká krev, ale svědomí. Měří se po nich křivka nenarovnatelně zdeformovaných páteří, stávající se pro budoucí pokolení genetickou výbavou.

Pokud někomu vůbec přijde na mysl se těmito charakterovými úrazy zabývat. Paměť je vzhledem k minulosti sterilizovaná a kolektivní sebevědomí a vůle pro budoucnost vymiškované.

Jako bychom to už ve svých dějinách a životech nepoznali a jako by nám to vlastně nebylo jedno.

Americký autor Timothy Snyder se v útlé knížce Tyranie (20 lekcí z 20. století) obrací na své krajany, ovšem varování jim ilustruje evropskými dějinami. Není bez zajímavosti, že se několikrát objevuje jméno zdánlivě nevýznamné malé země ze středu Evropy – Československa. Nic povzbuzujícího. Zda my nejsme pro tyranii jako stvořeni.

„Je lákavé věřit, že demokratické zázemí, o které se dnes můžeme opřít, nás před podobnými hrozbami automaticky ochrání. Je to ale scestný názor. (…) Nejsme o nich moudřejší než Evropané 20. století, kterým se demokracie přímo před očima proměnila ve fašismus, nacismus či komunismus. Naše jediná výhoda tkví v tom, že se jejich zkušeností můžeme poučit. A právě současnost k tomu dává vhodnou příležitost.“

Listujte v Snyderovi. Rozhlížejte se při tom po zdejší současné politice a postoji většinové společnosti k ní. Chytrému napověz. Hloupého kopni. Jestli si toho kopance vůbec všimne. Mašíruje ke šťastným zítřkům. Levá. Pravá. Pravá. Levá. Raz. Dva. Ano.

Taková zajímavá kapitola: Ochraňuj instituce a braň je: „Je zásadním omylem si myslet, že vládcové, kteří se dostali k moci prostřednictvím institucí, nemohou tyto instituce změnit nebo zničit – zvlášť pokud předtím ohlašovali, že přesně to hodlají podniknout. Revolucionáři někdy chtějí odstranit všechny instituce naráz. To byl přístup ruských bolševiků. Jindy instituce ztratí dynamiku, změní se v pouhý chabý odraz toho, čím kdysi byly, a namísto, aby se novým pořádkům vzpíraly, stanou se jejich oporou; k tomu došlo v Německu během procesu, který nacisté nazývali „srovnání do řady“.

Chytrému bylo napovězeno. Hloupého přikopněme: připomeň si nedávné proklamace o zrušení instituce senátu, omezení sněmovny, povolební „glajchšaltování“ při tvorbě sněmovní struktury. Není „rovnání do řady“, zvolí-li šéfem poslanců poslušnou podržtašku vůdce? A tento stranický podomek následně zaútočí na instituci soudu a vyšetřovatelů. Dokonce zlehčí základní institut demokracie: rovnost občanů před zákonem. Hlava státu i nový premiér považují ústavu - národně nejsvětější instituci - za cár papíru, s nímž si mohou nakládat, jak chtějí. Jak zfanatizovaní a s davy manipulující imámové s koránem. Demokracie má tři sloupy moci: výkonnou, zákonodárnou a soudní. Ty dvě druhé jsou současnými „vůdci“ země ohýbány, diskreditovány a zesměšňovány ve prospěch první. Čekejme, jak se ona výkonná složka bude chovat. Podle Babišových předběžných výroků a činů bude to tlupa maňásků, kývajících, jak šéf diriguje.

„Demokracie vzniklé po první a druhé světové válce se často hroutily poté, co se tou či onou kombinací voleb a státního převratu chopila moci jedna strana. Povzbuzena příznivými výsledky a motivována ideologií pak mohla nastávající systém změnit zevnitř.“ Pokud se někdo domnívá, že „naše“ nastupující hnutí nemá zatím silnou ideologii, mýlí se. V dnešním zprimitizovaném čase pouhá floskule: „Zničme staré!“ může mít účinek silné ideové mantry. Zvlášť, přidá-li se k tomu ústně vyslovovaná ideologie tak blízká a srozumitelná „dolním“ deseti miliónům, „k..dosemtamk..dismus“.

Chytrému napověz. Hloupí už vyšli bourat staré. Levá. Pravá. Raz. Dva. Makejme.

„Koncem roku 1933 byl už z Německa stát jedné strany a všechny jeho významné instituce se musely podřídit. V listopadu 1933 se k stvrzení nového řádu konaly parlamentní volby (bez účasti opozice) a referendum (sic! pozn. Vladimíra Kučery) (k otázce, u níž bylo jasné, jak zní „správná“ odpověď).

Střež se milic. Zajímavá Snyderova rada. Zvlášť, když kolem nás sílí tlaky na vznik jakýchsi domobran, výzvy k masivnímu ozbrojování českých holubičích povah, existují podezření na radikalizaci některých už ozbrojených. Je vůbec kontrola „… zdánlivě spontánních občanských iniciativ, u kterých se ale nakonec zpravidla ukáže, že je zorganizovala určitá strana nebo její vůdce.“?

Snyder dále: „Uvažuj samostatně. Věnuj čas rozsáhlejším článkům. Předplať si tištěná média – podpoříš investigativní žurnalistiku. Pochop, že nezanedbatelná část sdělení šířených po síti ti škodí a chtějí tě zneužít. Informuj se o webových stránkách které provádějí rozbor propagačních kampaní, někdy i řízených ze zahraničí.“

Timothyho zlatá slova. Však chytří to vědí. A hloupí řeknou, že Snyder je Sorosův spojenec, já jejich koupená hlásná trouba, a novináři, kteří píší jinak, než si podprahově postupně tyranizovaný lid oblíbil, presstituti. Krok za krokem neuvědoměle proměňováni v povolné děvky, haní coby děvky jiné. Podle sebe soudím tebe. Mašírujeme k pořádku a lepšímu zítřku. Pravá. Levá. Levá. Pravá. To je jedno. Hlavně, že se mašíruje.

Ručičky a hlavičky pozlatit Paní Pasece a Panu Prostoru, kteří knížku Timothyho Snydera vydali. Bohužel ale po jejím přečtení se neodbytně vrací myšlenka: je to pro ty, kteří umějí a chtějí číst. Číst něco jiného než internetové „hybridní“ titulky. Timothy Snyder taky vyzývá, abychom méně používali frází, přemýšleli o tom, co říkáme. Funkcí „největší“, charakterem „velmi malí“ muži této země ze sebe chrlí, co jim slina na jazyk přinese. Fráze a lži. A spolu s nimi „občany“ manipulují spiklenecké teorie z Ruska.

Zbylá menšina na břehu zoufale natahuje ruku, aby vytáhla topící se svobodu ze špinavé vody. A pak najednou ti opuštění zjistí, že svoboda kamsi uplavala či se utopila a oni sami jsou v tom marastu až po krk. Smrdutá voda stoupá. A na navigaci stojí davy, posmívají se jim, házejí po nich kameny a občas je bidlem postrčí k víru. Vždyť přece lepší je na suchu v pořádku a s nadšením mašírovat kupředu. Levá. Pravá. To je jedno, která. Tyranie přicházejí odevšud.

„Část Němců, kteří v roce 1933 hlasovali pro NSDAP, určitě chápala, že se asi na delší dobu jedná o poslední reálně svobodné volby, ale většina si to neuvědomovala. Někteří Češi a Slováci, kteří v roce 1946 hlasovali pro KSČ, asi věděli, že hlasují pro konec demokracie, ale většina si myslela, že ještě budou mít šanci na opravu. Rusové, kteří se zúčastnili voleb v roce 1990, rozhodně nevěděli, že to budou poslední svobodné a spravedlivé volby v dějinách země, ale přesně to se stalo (a prozatím trvá). Každé volby mohou být poslední nebo přinejmenším poslední v životě dotyčného hlasujícího.“

Ano, jistě, je jiná doba. Tohle se u nás přece nemůže stát, řeknete. Timothy Snyder, znalec historie i současnosti, to však vydal letos. Asi cosi čenichá.

Říkejte si tisíckrát, že historie se neopakuje. Nechte vytrollovat své mozky a srdce ruskými šváby a politiky, toužícími po neohraničené moci a po tyranském právu manipulovat s lidmi. „Historie se neopakuje,“ říká Mark Twain, „ale mnohokrát se rýmuje“.

Levá. Pravá. Pravá. Levá. To je jedno, která. Hlavně, že se mašíruje. Tyranie. Raz. Dva.

Timothy Snyder: Tyranie, Paseka a Prostor, Praha 2017, přeložil Martin Pokorný