Někteří Norové zažívají, že již pomalu pro ně není místo v zemi, o níž si říkávali, že je jejich vlastní. Kdo je největším katalyzátorem pocitu odcizení? Jsou to politici a aktivisté, či muslimové a další lidé cizích kultur?

Stejně jistě jako že jsou za dveřmi Vánoce, tak se vynořuje jeden příběh za druhým o lidech, jimž vadí tradice a zvyky a co všechno jsou ochotní a schopní pro to dělat. Avšak podívejme se blíže na komentáře třeba ke kronikám na stránkách norské veřejnoprávní televize www.nrk.no a jinde, kde občas píše např. i některý muslim, či muslimka, o jejich vztahu k Vánocím a snaze některých Vánoce omezovat, zříct se jich, znetvořit je či je změnit. Řada pisatelů /etnických Norů/ k poslednímu příspěvku do diskuse míní, že za většinou protivánočních a promuslimských rádoby chápavých prohlášení a opatření nestojí muslimové sami, nýbrž přecitlivělá politika identity, jež je urážena jménem ostatních a je přesvědčena o tom, že na to, aby se migranti cítili doma, není žádná oběť dost velká. Svévolně prosazují své záměry, o něž žádá málokdo, leda aktivisté z řad veřejně financovaných skupin a hnutí rozdmýcháváním nálady ve většinovém obyvatelstvu, přičemž se vytvářejí role obětí a viníků, očerňují lidé jen kvůli jejich názorům, postojům či zásadám. Byli to také svého času samotní etničtí Norové, jež v r. 2012 oddělili Církev od státu, a tak se distancovali od křesťanství pod záminkou „rozmanitosti“ a multikulturní společnosti.

Avšak jednou z hlavních point komentářů je to, že se někteří hákliví muslimové snaží zaujímat úlohu osobní oběti toho, že ostatní míní a vyslovují něco o kultuře a náboženství a kritizují je za to. Představují kritiku jako násilí vůči jim osobně a my, do níž je tolerance vštěpována odmalička klekneme, jakmile se setkáme s opakem. Podle některých diskutujících jde o formu manipulační techniky opanování, kdy se ze svobodné kritiky náboženství stává šíření podezíravosti vůči oprávněné kritice a nutným kritikům, což diskusím škodí. Počet „norských“ muslimů veřejně bránících práva druhých skrze distancování se od kulturních, politických a náboženských idejí souvisejících s muslimy a Islámem se podle jejich projevů v masmédiích dá počítat na prstech jedné ruky.

Etničtí Norové tolik nestojí o muslimské svátky jako ramadán a eid (byť někteří muslimové a nemuslimové je na ně zvou a někteří nemuslimové projevují zájem, vtipkují a žertují a mají radost spolu s nimi), jako muslimové povětšinou nemusí Vánoce. Ty jsou ale od útlého dětství pro většinou etnických Norů neuvěřitelně podstatné a bohatým zdrojem zážitků a vzpomínek. Norské slavení Vánoc je rozmanité a ač jste věřící či ne, tak skýtá prostor pro různé výklady a přístupy. Ovšem máte-li za kolegy na jednu stranu etnické Nory těšící se a připravující se na Vánoce, dělící se o vzpomínky a hovořící o svátcích a na druhou stranu muslimy první a druhé generace, jež projevují totální lhostejnost vůči všemu, co s Vánocemi souvisí, nepřejí nikomu šťastné a veselé a drží se stranou společné kuchyně v pracovní době, to vše navzdory opakovanému zvaní k účasti od strany Norů - no proč byste se pak měl o takové kolegy starat, natož usilovat o jejich začleňování do kolektivu? Kdy poznají tito kolegové, že jde o sdílenou odpovědnost? Snášenlivost naruby: Proč má být tolerance jen v jednom směru, a nikoliv obousměrná a vzájemná? Kdo se má více co učit: hosté, či hostitelé?

Proslýchá se, že vždy bude mezi námi vztah jako mezi hostitelem a hostem. Nerovnost moci je vždy přítomná, hostitel vás může kdykoliv usměrnit a říci pravidla. Jakožto host není pro vás stejný prostor. Měli by být vděční za dar, jenž jim byl poskytnut s tím, že tu smí zůstat a jsou tolerováni. Podílí se na tom každý, aby jim to mohlo být umožňováno. I kdybyste platili sebevíce daní, ať sebelépe mluvíte a píšete norsky a bez ohledu na to, kolik let jste v Norsku bydleli, tak se od vás očekává vděčnost za to, že máte takové štěstí tu s námi být. Přesto prý málokterý Nor je ve svých komentářích přímočarý o tom, myslí-li si, že někdo není vítán, jelikož to není v Norsku přijímáno, že někdo vyjadřuje takovou upřímnost. Proto se omezují třeba na pohledy a neuslyšíte věci jako, že se máte vrátit do své rodné země atd.

Je mnoho těch, jež jsou skeptičtí či kritičtí k následkům šíření jistého náboženství a jeho obsahu. Říká se, že kniha zkušeností je psána všemi a čtena málokým. Problémy a třenice způsobované kulturně cizí migrací nejsou omezené na hořké zkušenosti řady Norů. Kdyby se bývalo mělo upustit od některých tradic proto, že se na nich nechce podílet každá menšina, pak se zůstane u zcela sterilních slavností a akcí, k nimž není emocionálně spjat vůbec nikdo. Přizpůsobovat se každému může snadno znamenat nevyhovovat nikomu, jelikož výsledek bude takový kočkopes. Je správné ustupovat ze své kultury kvůli začleňování někoho, jež sebe vyloučil nepodílením se a držením se stranou většiny a jen se svými krajany či lidmi téhož náboženského vyznání?

V praxi inkluze nejen po norsku platí povětšinou jednosměrně a vždy pro obyvatelstvo nemuslimské země, jež se má měnit a přizpůsobovat kultuře novým, jež se v ní usazují. Jen pár pro některé zdánlivě bezvýznamných příkladů toho, o čem si menšina rozhodujících myslí, že máme či nemáme: Když v některých školkách nemá jíst vepřové párky a jinde ani nemá zpívat koledy nikdo jen proto, že to z náboženských důvodů někteří nesmí, či když se s dotacemi od státu přestavují kostely na další mešity. Dobře míněné poručnictví a prosazování něčeho na úkor druhého ve službách inkluze vyvolá spíše opačné reakce. Vyvolávají nepříjemnou dynamiku štěpení, polarizaci a napětí.

Jestli si někdo nepřeje dělat svůj nový domov svým domovem, tak má ten člověk tam vůbec co dělat? Nikdo nezapírá, že i mezi migranty jsou velké rozdíly. I ve Švédsku tomu věří, ale tam dovolují, aby menšina, jež ani nic moc neumí ani nechce, kazila národ i kulturu. Kdo bere jisté náboženství dostatečně vážně, tak se přirozeně nebude chtít začleňovat do křesťansko-humanistických tradic. Korán bývá někým nazýván učebnicí nenávistí a nesnášenlivosti. Kdo ho četl ví, že detailně pojednává o tom, jak mají být vražděni bezvěrci, než mohou dobří muslimové započít cestu do ráje. Jak kameny, tak stromy mají přispívat vyzrazováním míst výskytu bezvěrců, aby se všichni našli. Může být Islám reformován? Aby dost muslimů přiznalo, že Korán má chyby, jež jsou třeba upravovat, je podle mnohých nereálné, neboť dost staletí se nic nedělo.

Střet kultur nyní prostřednictvím několika masmédií žádá, aby i levicoví politici jako třeba Inga Marte Thorkildsenová, městská radní za školství, žádala o více policie do škol v hlavním městě Oslu. To je cena za „buďte ke svému bližnímu příjemní a oni vám to vrátí“. Začleňování muslimské mládeže je podle některých stejně složité jako začlenit vlka do stáda ovcí. Podle dánského rčení vlk totiž zadáví toho, kdo hraje ovečku. Dokud jsou muslimové nepočetní, tak prý, že jsou pokojného náboženského vyznání. Je jich více, tak začnou vyžadovat více moci a uznání. Menšina učitelů píše do masmédií o kultuře cti, mstění se, prodeji drog, hlasitých vulgárních hláškách o spolužácích i učitelích a také o vyhrůžkách. O Islámu a muslimech se zmiňují jen v náznacích, ovšem se dá pochopit, že jsou-li početně ve většině, tak rozhoduje Islám, jinak se opovažte. Dodávám, že během ramadánu nasazuje norská policie obávající se nepokojů, násilností a další zločinnosti během půstu do problémových čtvrtí Osla posily. Uvádí to server Nettavisen. Mnoho dětí je v ulicích velmi pozdě, zatímco o něco starší děti jsou na cestě do mešit.

Několik málo muslimů pravidelně píše do norských médií o střetech kultur a o tom, jak spadají mezi dvě židle: Mezi ně patří Amal Adenová, Šabana Rehmanová, Šurika Hansenová a Lily Bandehyová prostřednictvím pár hlavních norských deníků: Uvádí, jak řada rodičů muslimů se obává toho, aby se jejich děti nestaly příliš norskými, nenašly si norského partnera/partnerku, nepily alkohol anebo sklouzly k předmanželskému sexu. Dbají o kulturu cti a dokonalost navenek. Tito rodiče si myslí, že si veškerá norská mládež žije jako utržená z řetězů a snaží se svým dětem vyhrožovat a ovládat je. Muslimská mládež si často přeje se odtrhnout, ovšem narazí na odpor rodičů, klanu i cizích krajanů a dalších cizích muslimů. Ovšem již v předškolním věku záleží mnoha rodičům migrantů na tom, aby se děti napřed naučily muslimské kultuře a Islámu. Je vůbec možné učit tak malé děti o náboženství a kultuře?

Prý nemá budoucnost národ, jenž se snaží přesvědčovat sám sebe o tom, že nemá etnicky podmíněnou identitu. Zapírání vazeb na svou zemi a skutečnosti jako takové způsobovalo mnohem více škod než zohledňování těchto vazeb. Může se dokonce stát, že se vrátí utlačovaní a půjdou svým utlačovatelům po krku.

Někteří Norové se obávají, že je třeba dojít až tam, kde je dnes Švédsko, aby si dost lidí uvědomilo, že naše kultura a společnost je v ohrožení. Nepomůže, že si toho sem tam všímá některý další politik, když trvá třicet čtyřicet let, než správnost toho povšimnutí objeví a uznají další politici. A mezitím voliči znejišťují. Komu ještě věřit?