Evropské regulace jsou velkým tématem předvolební kampaně. Někteří kritici se tváří, že bez EU by pro fungování státu stačilo pár stránek základních principů a o ostatní by se postarala buď neviditelná ruka trhu nebo naopak vzájemné souznění národa. V hlaholu se ztrácí fakt, že fungování vyspělé společnosti se bez rozsáhlého systému pravidel prostě neobejde.

Nejprve je třeba připomenout, co jsem v Oku psal v létě 2012. Nahrazením 100 stranové národní normy 280 stranovou EU normou je snížením regulace v celé EU o 90 procent. Z jednotného trhu tím zmizí 28 stostránkových regulací, byť to z domácího pohledu to vypadá jako nárůst o 180 procent. Zároveň evropské regulace nejsou výrazem zlovolnosti byrokratů, ale jejich jádro má ekonomické opodstatnění, které je však obaleno více či méně tučnou vrstvou politických kompromisů. V té by se škrtat dalo.

Co by šlo škrtnout hned

Nejsnazší je škrtání regulací, kterým se sice říká bruselské, ale přitom se rodí v Praze. Jen menšina evropských norem platí ve všech členských státech hned po schválení v EU. Většinou musí pravidla do národních zákonů zavést domácí parlament a další úřady. Přitom je lze pozlatit - přilepit k nim leccos, co se domácím lobbistům hodí a není to v přímém rozporu s tím, co se schválilo v Bruselu.

Podnikatelé tvrdí, že Česko v pozlacování, přílepkování, národních přílohách a všelijakých doplňkových protokolech vyniká nad jiné, což ostatně uznala i Nečasova vláda. Chybí nám kvalitnější rozhodovací proces, který by lépe odlišil přílepek lobbisty od legitimní odlišnosti, která si zaslouží využití flexibility evropských regulí. Ten by dokázal předejít nesmyslům jako balení koblih do plastu, kdy všeobecné pozdvižení nad tupostí Bruselu skončilo až zjištěním, že je to pražský přílepek. Byl promptně zrušen, což by šlo bez velkých následků udělat i u většiny dalších svérázností národního zákonodárství.

Co půjde škrtnout až časem

Řada zdánlivě nesmyslných ustanovení však z pravidel rychle škrtnout nejde. Dobře je to vidět třeba na finanční regulaci, která se snaží sjednotit pravidla pro ekonomiky, jejichž trhy se v posledních dvou stoletích vyvíjely velmi odlišně. V některých státech tak spoléhají na banky, jinde na burzy, někde chrání především investory, jinde zase věřitele, někde mají hedgeové fondy, jinde zase kampeličky. Babylonská míra různorodosti se přesto nějak musí společných pravidel dobrat, jinak se připravíme o nesporné výhody velkého trhu.

První systematický pokus o sjednocení finančních trhů proběhl v letech 1985 až 1992. I přes ochotu ke vzájemným ústupkům, to šlo pomalu nebo vůbec. Odlišnosti a s nimi spojené ekonomické a politické zájmy se sevření do společné šablony bránily. Když už to vypadalo na nedohodu, přišli Britové s nápadem, aby regulace EU definovala jen principy; detaily ať si doladí každý sám. Přirozeně to nefungovalo. Principy si v každé metropoli vyložili k obrazu svému a evropský finanční trh zůstal rozdrobeny nekompatibilní regulací. Bylo zřejmé, že pravidla musí jít hlouběji a podchytit klíčové detaily.

V aktuálním kole sjednocování po roce 1999 tak principy nahradila maximální harmonizace. Cílem bylo zahrnout všechna národní specifika přímo do legislativy, aby nebyl prostor pro odlišnou interpretaci. To se celkem daří, byť za cenu drastického nárůstu délky legislativních textů. Každá směrnice je dnes alespoň pětkrát delší než byla v první generaci. To je jednak velmi drahé jak pro EU, tak pro regulované firmy a jednak zvladatelné jen díky tomu, že politici delegovali spoustu rozhodování na experty, což zase podrývá demokratickou legitimitu pravidel.

Nicméně, lepší zprávou je to, že řada odlišností postupně ztrácí na významu. Technologické změny i rostoucí provázanost finančních trhů obrušuje i ty nejvytrvalejší rozdíly. Proto je možné, že v třetí generaci finančních směrnic půjde spousta zašmodrchaných politických kompromisů prostě škrtnout. Ovšem i kdyby byly příští směrnice kratší a méně nákladné, nebude jich méně.

Co škrtnout naštěstí nejde

Regulace totiž rostou ze stejného důvodu jako ekonomiky - díky inovacím. Evropané naštěstí každou chvíli vymyslí, pozmění nebo okopírují něco nového a lepšího. Regulátoři, tak věčně dohánějí regulované a jejich zákazníky. Ačkoli ještě řeší tradiční instituce jako banky už je čeká crowdfunding, peer-to-peer půjčky přes internet či různé nové elektronické platformy pro obchodování. Inovace jsou však vždy dvojsečné - na jedné straně něco zdokonalují, ale na druhé straně vytváří nové příležitosti pro šarlatány, jak obrat příliš nadšené nebo naivní investory a střádaly. Proto si dříve či později nějakou míru regulace vyžádají, aby byly důvěryhodné a mohly naplno rozvinout svůj potenciál.

Rostoucí počty regulací tak, nejsou jen indikátorem paternalismu či úpadku, ale i rostoucí specializace a produktivity společnosti. Do formulování pravidel EU se promítají oba principy, jak ochrana spotřebitelů, životního prostředí či menšin, tak i rozvoj podnikání a inovací. Různorodost zájmů v tomto případě EU pomáhá předejít jednoznačným extrémům jedním či druhým směrem, neboť to rychle vyprovokuje reakci těch, kterým se to nelíbí. Proto je představa, že rozvinutá a různorodá společnost srovnatelné velikosti by dokázala udržet řád a stabilitu s výrazně nižším objemem regulací nejspíš milná. Nesmyslná pozlacení a dočasné kompromisy se snad časem podaří omezit, vymýšlení nových a nových nápadů, jejichž úspěch si vyžádá nějakou dávku regulace, snad nikoli.

Psáno pro Respekt.