Těžké časy jsou součástí života a nikdo z nás jím neprojde, aniž by zažil chvíle smutku, truchlení, zoufalství a beznaděje. Ať už se jedná o traumatickou ztrátu, vážnou nemoc, rodinný konflikt, finanční útlum nebo karanténu, někdy nám život do cesty položí pořádný oříšek, shodí nás ze sedla. Rozlousknout problém a vyšvihnout se zpátky je věc odolnosti. Někdo by také řekl citlivosti k sobě nebo dokonce věc moudrosti.

Existují stále méně a více účinné způsoby, jak přistupovat k nezdarům. Když přijdou náročné časy, záleží na našem přístupu k činnosti více než kdy předtím. Ačkoli se mnozí z nás uchylují k otupení alkoholem, nakupováním, technologiemi či sociálními sítěmi, většinou dokážeme celkem dobře rozeznat, jaké jsou limity neproduktivních nástrojů zvládání těžkostí.

Kam jinam než k závislostem a „provinilým potěšením“ (guilty pleasure) se ještě můžeme obrátit, když potřebujeme tváří v tvář utrpení najít mír a útěchu? Když jsme v úzkých, můžeme se kromě jiného také uchýlit k moudrosti jiných – a začít ji vnímat znovu anebo zkusit ji vnímat trochu jinak než dosud. Zkušenosti a moudrost předešlých nám může poskytnou nový horizont, pohled.

Jak se v současnosti projevuje, že „život není snadný“?
Duševní poruchu v současnosti zažívá každý čtvrtý člověk žijící v EU. Statistická data nám ukazují, že výskyt úzkosti, depresivních a sebevražedných myšlenek se od začátku šíření koronaviru ztrojnásobil. Zároveň jsme nedávno vyšli z Vánoc 2020, které byly jiné. Nebyly jiné jako každé jiné Vánoce, kdy jsme pod stromečkem rozbalili jiné dárky, ale protože jsme do vánoční atmosféry vstupoupili s pachutí dní předcházejících a dost možná s pachutí dní nadcházejících. Jaké budou Vánoce 2021 těžko soudit, ale jasné je, že budou jiné, protože buď se jinakost Vánoc vrátí do předkoronavirového období anebo budeme na koronavirové Vánoce více připraveni a atmosféra tak snad doufejme nebude nasáklá odérem nejistoty.

Současná situace a s ní spjatá omezí zvyšují prožívaný stres, co se může vést k poruchám spánku, podrážděnosti, strachu, zmatku, hněvu, frustraci či nudě. Můžeme se tak cítit ohrožení. Pojem ohrožení je nejčastěji spojován s živočišnými druhy, jimž hrozí vyhynutí — často z důvodu ztráty přirozeného prostředí. Cosi podobného nyní zažíváme i my. Společností proudí nejistota, úzkost, beznaděj. Zmítáme se v situaci, které nerozumíme, v něčem, co tu ještě nebylo anebo v něčem, na co už nepamatujeme. Karanténa a všudypřítomný stres nám zatemňují mysl a až podporují k nefunkčním strategiím, které naše zdraví spíš podkopávají. Dát si sklenku nebo čokoládu je mezi čtyřmi stěnami snazší než se obléknout a vyběhnout ven. Co se ale zastavit a v poklidu se ponořit do moudrosti jiných? Pohlédnout smyslu do tváře a nalézt sebe.

V situaci, kdy jako společnost procházíme náročnou zátěžovou situací, tak si můžeme připomenout slova Edith Eger: „V rodném listě nemáme napsáno, že život bude snadný“. Edith je tak důkazem, že naše bolestné zkušenosti nejsou závazkem, ale darem. Dávají nám perspektivu a smysl, příležitost najít náš jedinečný účel a naši sílu. Díky tomu si můžeme uvědomit, že neléčí čas, ale způsob, jak s časem naložíme. Uzdravit i jako společnost, se tak můžeme v případě, že se rozhodneme převzít odpovědnost, když se rozhodneme riskovat a nakonec, když se rozhodneme pustit zranění, opustit minulost nebo zármutek.

Existující moudrost
V situacích jako je ta dnešní byla pochodní víra. Náboženství pomáhalo a pomáhá v nejistých časech neustat a pokračovat ve své snaze, v nalézání smyslu. Bohužel náboženství ztratilo na síle, a stále více začínáme v době omezení tápat. I přesto anebo právě proto může být pravý čas připomenout si Viktora Frankla, zakladatele logoterapie, přeživšího koncentračního tábora a především člověka, který pomohl nalézt smysl života nepřebernému množství lidí. Dost možná pomůže nalézt smysl i nám.

V koronavirovém bezčasí se můžeme zastavit, dopřát si chvilku pro sebe a meditativně spočinout v knize A přesto říci životu ano. Frankl nám svým příběhem nabízí zamyšlení nad životem a nabízí nám způsob, jak nalézt smysl. Jako přeživší druhé světové války ukazuje, co si z této strašné a bezprecedentní zkušenost můžeme odnést. Třeba cestu k porozumění smyslu vlastního života. Ve chvíli celosvětového zastavení se tak můžeme zamyslet nad smyslem svého života, jak ke svému okolí přistupujeme a jak se můžeme změnit.

Franklova perspektiva nám může být nápomocna v překonání následujících dní s větším klidem. „Člověku lze v koncentračním táboře vzít všechno kromě jednoho: kromě nejvyšší lidské svobody, která mu dovoluje zaujmout k daným poměrům adekvátní postoj. A možnost výběru byla! Každý den a každá hodina v lágru dávaly tisíce příležitostí k vnitřnímu rozhodnutí, které bylo rozhodnutím pro nebo proti propadnutí člověka těm okolním silám, které hrozily uloupit mu to nejvlastnější, jeho vnitřní svobodu, a svést ho k tomu, aby se zřekl své svobody a důstojnosti a stal se pouhým míčem na hraní, pouhým objektem vnějších podmínek a nechal se od nich proměnit v typického koncentráčníka.“

Na výběr máme vždy! Kým jsme a kým se stáváme, jak naložíme s prostorem svobody a odpovědnosti rozhodujeme především v zátěžových situacích jako je současné pandemie. Frankl nás povzbuzuje, abychom se prostoru svobody a odpovědnosti za žádnou cenu nevzdávali: „Nic nemůže udolat člověka, který si vědomě přeje mít životní cíl.“ Přehodnocení životních hodnot a cílů může být novým začátkem, začátkem toho, co přijde po karanténě.

Můžeme si dopřát větší blízkost s rodinou, objevování krás Česka, anebo zasazování se o udržitelnost. Když se čtyřiadevadesátiletého Davida Attenborougha ptali, proč je stále aktivní a zasazuje se o planetu, odpověděl, že proto, že měl šťastný život, v kterém se mu dostalo výsad jako málokomu. Bylo by příjemné, kdyby každý z nás v sobě nyní malý kousek Davida objevil a poslal ho dál.

Strach z budoucnosti a hodnoty
Mantra všech meditačních mistrů a mnoha terapeutických směrů je přítomnost, „tady a teď“. Když se utápíme v myšlenkách o minulosti, tak dost pravděpodobně na dveře zaklepe stará známá deprese, a když poletujeme v budoucnosti, tak dost pravděpodobně zaklepe úzkost. Další výklad je, že se napětí a úzkost dostaví vždy, když nejsme v přítomnosti. To však neznamená, že nemůžeme nostalgicky rozjímat o vzpomínkách z dětství nebo plánovat dovolenou.

V psychoanalytické terapii hodně klient hovoří o minulosti. Logoterapie a Frankl se zaměřují spíše k budoucnosti, k úkolům a významům, které na nás čekají, které máme v budoucnosti splnit. A nás toho čeká spoustu!

Frankl hodnoty rozděluje hierarchicky na:
a) tvůrčí, kterými člověk svými činy sám něco dává světu (nezáleží tolik na vznešenosti těchto hodnot jako na způsobu jejich naplňování, malé poctivým úmyslem vedené činy tak mohou mít větší váhu (hodnotu) než ctnostné ideje),
b) prožitkové, které v podobě prožitků radosti a krásy přijímá od světa ve chvíli, kdy sám nemůže tvořit (poslech hudby, krása přírody, zážitková hodnota, která může dát smysl celému životu, je záležitostí naprosto individuální), a nejvýše jsou hodnoty
c) postojové, ve kterých člověk realizuje (tedy přijímá) svůj smysl života i v krajních situacích bolesti, utrpení a smrti.

V životě procházíme různými fázemi a situacemi, a ne v každé z nich se dají vždy prožívat všechny typy hodnot. Někdy je žádoucí, abychom byli dostatečně „obratní“ při přechodu k jiné skupině hodnot. Život vyžaduje od člověka jistou elastičnost, elastické přizpůsobování se šancím, s kterými se potkáváme.

Příkladem žití
Pokud jsme toho schopni, měli bychom jít příkladem ostatním. Způsobů je mnoho od dobrovolničení ve zdravotnictví, po zaopatřování domácnosti sousedským seniorům, až třeba upřímnosti ke svým dětem. Další inspirací mi byl kamarád psycholog, který ve 30 letech sdílel na sociálních sítích příběh o svém středně těžkém průběhu covidu. Neodpovídající průběh nemoci svému věku a kondici přisuzoval psychické zátěži a zranitelnosti. Obával se, aby svou nemocí neohrozil svou ženu a týdenní miminko. Pokud nejsme schopní jít příkladem, měli bychom si příklad najít a následovat ho. Vše uvedené se týká sdílení, sdílení sebe, sdílení s druhými. Ne nadarmo se říká, že je štěstí skutečné, jen když je sdílené. Se smyslem je tomu podobně.

Přítomnost smyslu života a výhledu do budoucnosti svými zážitky v koncentračních táborech Frankl vytesal do kamene. Ve své snaze byl konzistentní. Pomáhal v nalezení příčetnosti před válkou, během války ukrýval ohrožené skupiny, podporoval přežít spoluvězňům, kteří smysl života v nelidském prostředí ztráceli. Na lidi a možné publikum nezapomínal ani desítky let po válce.

V současnosti psychologové a celé zdravotnictví dělají něco podobného. Svou špetkou můžeme přispět my všichni, i kdyby to bylo „pouze“ nalezení svého smyslu a nepřidělávání práce současně vyždímanému zdravotnictví. Když se nebudeme dostávat do nadměrné zátěže a nebudeme plašit, tak budou mít odborníci volné ruce pomoct ohroženým. My sami si zažijeme úlevu, a taky si zvýšíme naději na dožití, když strašáka stresu zneškodníme kulometem péče o sebe a nalézáním smyslu. Win-win!

Pohled do slunce
Zastavit se můžeme také „pohledem do slunce“, pohledem na naší vlastní konečnost. Bez slunce bychom nebyli. Slunce je největším zdrojem energie živých organismů. Zároveň potlačuje negativní myšlenky, zlepšuje spánek, pomáhá proti depresím a únavě. Co dělat, když nám chybí světlo a slunce? Když ztrácíme energii a máme chmurnější období, které často spjaté s podzimem jen je nyní o poznání pochmurnější? Kdy je naděje v nedohlednu?

Tak, jako se nedíváme zpříma do slunce, kdy je pohled nebezpečný a bolestivý, tak se bojíme podívat zpříma do očí smrti. S Irvinem Yalomem, autorem knihy Pohled do slunce, můžeme říct, že tutláme náš strach, ukládáme ho nejhlouběji, jak jen to jde. Ale přijdou situace, kdy vyplouvá na povrch a my mu musíme čelit a mnohdy nevíme, jak. Na povrch vyplouvá i současné, nejistotou prosáklé, situaci. Proto je třeba udělat krok zpět a vnímat situaci z jiné perspektivy, perspektivy smyslu, perspektivy budoucnosti.

Blízkost ohrožení a smrti zjednodušují život na pouhé přežití. V takové situaci se můžeme připravovat na konec anebo hledat smysl v tom, co jednotlivý lidský život přesahuje. Konfrontace se smrtí nemusí vést k zoufalství, naopak může vést k tomu, že si začneme víc užívat, že začneme ŽÍT. Uvědomíme si totiž, že pokud život prožijeme naplno, nebudeme mít na konci pocit, že jsme něco prošvihli. Na smrtelné posteli nás tak bude hřát pocit plně prožitého času.

Smrti se můžeme bát, můžeme o ni přemílat anebo ji můžeme brát jako přítelkyni, která nám udává směr, který nám posvítí na důležitosti, které přehlížíme. Třeba jako v Červené Karkulce, kdy si nevšímáme detailů, pak skončíme ve vlčích útrobách.

Sebetrýznění
Jedním ze způsobů vypořádávání se se současnou situací je podlehnutí pokušení porozumění. Ze všech sil se snažíme pochopit, co se děje a co se bude dít. Podstatnou část svého času společně s ohromným úsilím tak vynakládáme na sledování nejnovějších zpráv, čtení komentářů, zabředávání do konspiračních teorií (Jak to teda bylo s luskounama? Jak to že načapali Prymulu?). Natahujeme se tak na skřipec, aniž bychom si dopřáli prostor. Pokud budeme brát současnou situaci jako náhodu, kterou není třeba vysvětlovat, uleví se nám. Jak píše Frankl: „za jediný správný postoj k náhodám považuji to, že člověk upustí od toho, aby je vysvětloval. Jsem dost hloupý na to, abych je vysvětlil, ale dost chytrý, než abych je popíral.“

Závěr:
Jak si zachovat příčetnost a naplňovat zodpovědnost a smysl života? Celý svůj život jsme bytosti hledající smysl. Frankl dokázal poodstoupit od tíhy vlastního utrpení, od nenávisti ke všem - k věznitelům, k ostatním vězňům, kteří mezi sebou zápasili o kousek chleba, o boty, o holý život, k spoluobčanům, kteří se podíleli na hrůzách holokaustu. Přístup k životu Viktora Frankla, Edith Eger, Irvina Yaloma a jiných nám může poskytnout nový pohled, uzemnit nás v každodennosti a nastavit nám zrcadlo. Díky tomu se můžeme zastavit a znovu objevit otěže nad svým životem. Díky nalezené svobodě a odpovědnosti se tak můžeme znovu vyšvihnout do sedla.

Franklův bytostně pomáhající postoj lze shrnout větou „Spatřoval jsem smysl svého života v tom, že jsem pomáhal druhým vidět smysl jejich života.“

„Život má smysl pro kteréhokoli člověka za jakýchkoli okolností.“ Zkusme dnešní situaci takto nahlédnout i my.