Tentokrát budu osobní. Odešel mi kamarád, spolužák ze střední školy. Bylo mu 32 let. Vzal si život, spáchal sebevraždu, dobrovolně odešel. Ale může někdo dobrovolně odejít, když má na očích černé dioptrie, v uších špunty a namísto budoucnosti temno?

Asi jako každý v podobné situaci sedím nad prázdnými dlaněmi a říkám si: „Co jsem mohl udělat jinak?“. Udělat jsem mohl jistě spoustu věcí jinak, nejen já, každý z nás. Odchod ze života tímto způsobem, totiž většinou není ráz na ráz. Plíží se. Krok za krokem. Čin za činem. Zkušenost za zkušeností. Slovo za slovem.

Jaké hrůzy, jaká muka musí člověk zažívat? Teoreticky z pozice odborníka odpovědět dokážu. Z žité zkušenosti nevím. Vím jen, že případy, kdy si lidé sahají si na život jsou nám všem blíž a blíž, i přesto, že to statistická data z roku 2021 nutně nepotvrzují. Potvrzují však nárůst úzkostí, depresí a sebevražedných ideací. Možná že těm bychom se nyní měli věnovat nejvíce, protože nejdříve přichází dramaticky zhoršená kvalita života a až poté krajní jednání.

Každá sebevražda je tragédie a do jisté míry záhada. Sebevražda často pramení z hlubokého pocitu beznaděje. Neschopnost vidět řešení problémů nebo vyrovnat se s náročnými životními okolnostmi může vést k tomu, že lidé budou považovat ukončení svého života za jediné řešení situace. Jedná se však pouze o dočasné přesvědčení. Většina přeživších pokusu o sebevraždu pokračuje v plnohodnotném životě.

Systém a hlasy
Při sledování bytové situace, míry inflace a zdražování energií, času, který trávíme na „chytrých“ telefonech, v online prostoru, situace ve světě, u nás, ptám se sám sebe, co dělat, co doporučit. Nejen ve své práci psychologa, ve svém okolí, ve veřejných besedách, ale i v zaslechnutých útržcích rozhovorů z hromadné dopravy slýchám lidské utrpení, nepříznivé zkušenosti se zdravotnickým systémem, zhroucení, bezvýchodnost. Stále zaznívá: Co s tím? Nedávno jsem na pracovní sociální síti LinkedIn napsal status o vyhoření a množství reakcí, včetně jejich obsahu, jsem se nestačil divit. Pro mnohé vyhoření představuje skousnutelnou formu vnitřního otřesu. Je to všude. A všude i bude. Během karanténních opatření se 10 000 žáků neúčastnilo distanční výuky. Psychologové a psychiatři konstantně varují, že je péče v oblasti duševního zdraví nedostatečná. Dětští i dospělí pacienti čekají v meziprostoru na smilování, jinými slovy na termín. Co můžeme dělat, když systém z důvodu nedostatečných kapacit a finančních zdrojů dírami propouští nadělení a neštěstí? Jaká může být prevence či alespoň špetka naděje?

Držet při sobě
Rodiče mé snoubenky pochází z Ukrajiny. Ta se již narodila v České republice. Ze svého dětství si pamatuji, že jsme trávili většinu času jako nukleární rodina: matka, otec, bratr a já. Občas nějaké návštěvy tet, strýců, bratranců, sestřenic, víkendy u prarodičů. Věřím, že se i u nás najde mnoho rodin, které drží pospolu, které tráví společné Vánoce, Velikonoce, slaví Nový rok, ale také narozeniny. V naší domácnosti právě vrcholí svatební přípravy. Při prvním pohledu na seznam svatebních hostů mě polil pot. „Vážně tolik?“. „Víš, u nás držíme víc nablízko i širší rodinu, Adame.“, pověděla mi žena. Po prožití několika kalendářně významných událostí v rodinném kruhu rodiny i širší rodiny s ukrajinskými kořeny jsem nabyl dojmu, že jsou pro ně vzájemnost a sounáležitost důležitější než u nás. Po několika cestách na východ od českých hranic pozoruji, jak rodina zastává větší a větší prostor, ač věřím, že i na Ukrajině budou rodiny, které budou více atomizované či individualizované. Blízkost zvyšuje záchytnost prožívaných chmur a pomáhá předcházet katastrofickým důsledkům.

Cesta ven je cesta k sobě
Jsem rozpolcený. Na budoucnost se těším. Budoucnosti se obávám. Těším se na to, až budu pobíhat s malými caparty po přírodě. Těším se na každý nový zážitek, každý nádech. Obávám se toho, co přijde. Zátěže, která bude zkoušet základy a pružnost společnosti, systému, do kterého se postupně zapichují šípy kritiky způsobující hluboké tržné rány. Zátěže, která zkouší základy nás všech, naši prevenci a připravenost, naši houževnatost, náš předchozí život.

Když hodíme žábu do vroucího hrnce, tak žába z horoucího pekla vyskočí. Když necháme žábu v hrnci a začneme jej zahřívat, tak se žába uvaří. Nebuďme jak žába. Voda začíná bublat. Zní, zní, poplašný tón. Rozhlédněme se po okolí, jistě máme okolo sebe lidi, kterým můžeme důvěřovat, kterým se můžeme otevřít, s kterými můžeme probírat, co nás trápí. Vezměme si příklad kamarádství. Mám kamaráda Otu, který je skvělý. Dobře si povykládáme o fotbale, vždycky si od plic zafandíme. Když ale řeknu, že mě něco trápí, že se mi v nějaké části života nedaří, tak se mi dostane: „Nebuď bábovka.“, „Ježiš, ty naděláš.“, „Život stojí za párek.“. Mám ale taky kamaráda Karla, za kterým, když přijdu, tak mi řekne: „To mě mrzí.“, „Můžu ti nějak pomoct?“, „Zkoušel si už s někým o tom mluvit?“. Tyto a podobné reakce mě více zahřejí, ale i mi pomůžou, protože se cítím přijatý. Neříkám, že se s Otou přestanu kamarádit. Vždycky s ním rád zajdu na fotbal. Říkám, že si přátelé vybíráme. Každý máme svého Otu a svého Karla. Hledejme si své Karly v rodině, v okolí, ve škole, v práci, kdekoliv vás napadne. Karlové budou potřeba. Již brzy. Ještě není pozdě.


Věnováno památce Víti Stanislava.

Psáno pro Psychologie dnes.